Posluchačsky i interpretačně náročná návštěva v Německu
Jörg Widmann byl v roce 2018 vyhodnocen jako třetí nejhranější soudobý autor ve světě. Jeho skladby, včetně oper, vznikají často na objednávku. Ve svém komorním díle je autorem experimentujícím jak v oblasti zvuku, jeho artikulaci, práci s nástroji, tak i využíváním různých stylových prvků a citací i způsobem provedení s využitím divadelních elementů. Zúročuje to ve velkých formách. Cítíme to především v jeho operách Obličej v zrcadle (2003) a Babylon (2011-12, revize 2019), které navazují na nejopojnější opery pozdního Strausse a expresionismus Schönberga a Berga s obohacujícími prvky divadelní Brechtovské tradice. Jestliže v komorním díle cítíme často experimentální vychýlenost konceptuálního typu, pak opery působí hudebně mistrně zvládnuté právě v tom, jak minuciózně dokáže autor pracovat s výrazem zvuku potažmo k významu divadelní situace. Témata těchto oper jsou závažná (etické a psychologické důsledky lidského klonování v Obličeji v zrcadle a problémy soužití různých národů a náboženství, zmatení hodnot v Babylonu). Divák z těchto oper odchází otřesen extrémními výrazovými prostředky a naléhavostí tématu.
V komorním díle Widmann, zdá se, kombinuje intelektuální experimentování se spontánností. Protože je v partiturách poměrně přesný v popisu neobvyklých postupů, vnímají to interpreti jako výzvu rozšířit svoje dovednosti a schopnost najít nějaký konzistentní interpretační výstup. Pro posluchače je komorní dílo ještě náročnější, protože není poslechově často zrovna příjemné a rovněž vyžaduje nastavit vnímání na zvídavý modus.
Do programu dramaturgyně a komentátorka řady Hana Dohnálková zařadila čtyři skladby s určitou gradací výrazových prostředků. První skladbou v provedení koncertního mistra orchestru Michala Sedláčka byla Paraphrase na Svatební pochod F. Mendelssohna – Bartholdyho pro housle sólo (2016). Skladatel ji zkomponoval ke svatbě svých přátel. Pojal ji humorně: Citace se noří z pizzicatové plochy, ústí až do chaotické, vysoce virtuózní části, z níž občas zazní část citace, končí vtipným náhlým jakoby nicotným ukončením. Slavnostnost je zarámována určitou ironizací vůči „slavnostnosti aktu“ jak trivializací, tak nafouknutím do virtuózní exhibice. Michal Sedláček se s výzvou vypořádal s nadhledem a zdá se i potěšením.
Digitální etuda pro violoncello z roku 2015 byla další Widmannovou sólovou skladbou. Vznikla k 90. narozeninám P. Bouleze. Skladatelův koncept je opět humorný. Koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia Lukáš Pospíšil si položil violoncello na kolena a začal „digitálně“ ťukat na vytažený bodec, na korpus, na struny, používal pizzicato, glissanda, velké dynamické rozdíly, což je při těchto technikách velmi obtížné. Nakonec nasadil bodec do pojízdného vozíku a nemotorně za hry odchází do zákulisí… V autorově záměru můžeme opět číst onu Brechtovskou tradici přecházení hranice mezi vnitřním prožitkem a zkoumáním prostředků k nadhledu vůči samotnému uměleckému výkonu. Lukáš Pospíšil udržel potřebný „poker face.“ Moderátorka se jej po jeho výkonu ptala, kolik mu studium dalo práce. Lukáš Pospíšil odvětil, že „hodně“, protože musel ze slovního popisu pochopit/nebo nepochopit jednotlivé hmaty. Skladatel se na druhé straně, údajně, těší z toho, jak si s jeho „šarádou“ pohrají interpreti.
Fantazii pro sólový klarinet z roku 1993 (revize z roku 2011) interpretoval klarinetista PKF – Prague Philharmonia Jindřich Pavliš, kterého dobře známe i z jeho aktivit v Clarinet Factory. Klarinet je nástroj skladatelovi vlastní. Jindřich Pavliš fantazii zahrál s nasazením, u něj obvyklým, ale přiznám se, že celkově mne tato skladba spíš unavovala. Všeho bylo trochu „moc“ na improvizační charakter celku.
Výběr skladeb skladatele kulminoval ve Smyčcovém kvartetu č. 3 „Jagdquartett“ z roku 2003 v provedení Kateřiny Krejčové a Lucie Fulka Kopsové u houslí, Michala Sedláčka u violy a Lukáše Pospíšila u violoncella. Skladatel opět určitým způsobem humorně komentuje tradici žánru „loveckých“ skladeb. Doplňuje ji divadelním prvky švihání smyčci, výkřiky. Zvuk přechází od pregnantních témat k rozladění a rozpadu, aby se opět tématicky zpevňoval. Kvartet je vysoce náročný ze všech hledisek, jak artikulace zvuku (například vysoké polohy violoncella, neobvyklé způsoby hry na nástroj, které musí interpret pochopit), tak celkové hybnosti nebo střídání a zlomy ve výrazu a stylu. Naštěstí (i pro interprety) je kvartet poměrně často hrán a zvukové nahrávky kolegů jsou dobře dostupné. Výkon souboru byl obdivuhodný. Kateřina Krejčová (u prvních houslí) a Lucie Fulka Kopsová (u druhých houslí) představují svou kariérou výborné příklady mladých interpretek, které dbají o svůj profesní rozvoj.
Dramaturgické „včera“ představovali dva autoři – Hans Werner Henze (1926-2012) a Karlheinz Stockhausen (1928-2007). Hana Dohnálková zařadila jejich rané skladby, navíc s žánrem, který předjímá charakter spíše méně závažný, specificky hudební bez zvláštních přesahů.
Tomu odpovídala skladba Hanse Wernera Henzeho. Sonatinu pro flétnu a klavír zkomponoval v roce 1947 na studiích na Heidelbergské univerzitě (u Wolfganga Fortnera). Jeho počátky byl ovlivněné neobarokem a neoklasicismem, dílem Paula Hindemitha. Teprve od roku 1947 začal používat i seriální techniku, se kterou se seznámil na Letní škole nové hudby v Darmstadtu.
Jak Henze, tak Stockhausen jsou autory velmi všestrannými a zkoumavými. V tom byla dramaturgická linka koncertu konzistentní. Henze začleňoval do svého hudební jazyka „těžké konce“ – jak náročný serialismus a rozšířenou tonalitu a polytonalitu, tak i rockové a jazzové inspirace. U Stockahusena zase málokdo ví, že se živil od poměrně raného věku jako korepetitor a jazzový pianista, protože otec jako vojenský dobrovolník zmizel v Maďarsku v roce 1939 a matka byla popravena v roce 1941. Přesto byl velmi všestranně vzdělán, což mělo vliv na jeho stylové proměny, samostatný úsudek i umělecké sebevědomí. Ani Henze neměl, díky dobovým podmínkám, snadný životní start a vývoj.
Henzeho Sonatina pro flétnu a klavír působí celkově neoklasicistně. Vydaná byla u Schotta. Začíná půvabným sólo tématem ve flétně, poté moderato přejde do rychlého „Allegro molto vivace“, vše probíhá v duchu žánru. 2. věta „Andantino“ je sice rytmo-metricky sjednocena, ale nástroje tonálně kráčejí často jakoby „vedle sebe“, někdy dokonce v příkré polytonální disonanci. Flétna v této větě působí melancholicky osamoceným zpěvem. 3. věta „Presto“ se vrací k hybné jednoduchosti, v triolové části „poco largo“ se objevují doteky klidu. Celkově má tato část jiskřivý drive, střídaný s kolébavým rytmem. Provedení Jiřího Ševčíka (flétna) a klavíristy Martina Fily bylo adekvátní tomu, co lze s touto ranou skladbou provézt.
Stockhausenova Sonatina pro housle a klavír je rovněž raným dílem skladatele (1951), nicméně je hudebně, dle mého názoru, mimořádná svými originálními výrazovými zvláštnostmi a celkovou uměleckou úrovní. Napsal ji v rámci závěrečné zkoušky svých kolínských studií. Skladba má tři attacca spojené věty. Začíná pomalým vstupem s trylky, který se rychle mění v rychlé tempo (vivacetto irato, fuocoso), po vzruchu se opět vrací do pomalého. Je rovnocenným dialogem nástrojů, které přebírají melodickou linku, prorůstají. Věta končí v pp otevřeným koncem. Navazuje velmi zajímavá věta „Molto moderato e cantabile“. Zvláštní výraz ji dodává zvuk „con sordino“ sólového nástroje a tečkovaný kulhavý zvuk v levé ruce klavíru, stejně jako hodně rytmo-metrických nepravidelností, alterací a agogiky. Upoutají dvojhlasy v houslích. Klavír je zatěžkáván do gradace, ale věta končí v pp. 3. věta Allegro scherzando udržuje housle ve vysoké poloze. Struktura je artikulovaná do pregnantních oddělených gest klavíru. Charakter věty je opravdu virtuózní a výrazově rozmanitý, předznamenává kompoziční schopnosti skladatele. Bohužel, Martin Fila musel hrát na pianino, které zejména ve forte znělo až nepříjemně. Celkově musela být skladba pro mnohé posluchače překvapením.
Hana Dohnálková zvolila pro tento koncept (bez přestávky) skutečně interpretačně i posluchačsky náročný koncert, který byl určen spíš znalcům kontextu než běžnému posluchači, ale i takových je třeba. Obdiv patří celkově i interpretům a jejich výkonu.
Německo včera a dnes: Karlheinz Stockhausen – Hans Werner Henze – Jöorg Widmann
28. února 2023, 19:30 hodin
Divadlo NoD, Praha
Program:
Hans Werner Henze: Sonatina pro flétnu a klavír (1947)
Jörg Widmann: Paraphrase na Svatební pochod F. Mendelssohna – Bartholdyho pro housle sólo (2016)
Jörg Widmann: Étude digitale pro violoncello (2015)
Karlheinz Sotckhausen: Sonatina pro housle a klavír (1951)
Jörg Widmann: Fantasie pro sólo klarinet (1993, revize 2011)
Jörg Widmann: Smyčcový kvartet č. 3 „Jagdquartett“ (2003)
Účinkující:
Michal Sedláček – housle, viola
Kateřina Krejčová – housle
Lucie Fulka Kopsová – housle
Lukáš Pospíšil – violoncello
Jiří Ševčík – flétna
Jindřich Pavliš – klarinet
Martin Fila – klavír
Hana Dohnálková – průvodní slovo
