Potlesk na zahajovacím koncertě Smetanovy Litomyšle nebral konce
„Naše dramaturgie akcentuje díla a pořady, které již nejenže prověřil čas, ale obecně jsou zárukou umělecké kvality a disponují četnými přesahy, včetně nezbytného nadhledu a humoru“, charakterizoval letošní festival jeho umělecký ředitel Vojtěch Stříteský.
Slavnostní zahájení festivalu se uskutečnilo na druhém zámeckém nádvoří večer ve čtvrtek 1. července 2021. I když zahrozil déšť a silně se ochladilo, nikomu z festivalových hostů to náladu nevzalo. Dokonce, ani když již v průběhu první věty první skladby praskla nad hlavami trombonistů žárovka a začalo se sypat sklo, nikdo to nepovažoval za zlé znamení a po kratičkém zaváhání koncert pokračoval dál. A byl to večer víc než vydařený.
Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem zahájila tradičně státní hymnou a z podání bylo cítit rozechvělé očekávání. Vždyť Česká filharmonie na tomto prestižním festivalu vystupuje již po 75 let, poprvé to bylo na prvním ročníku v roce 1946! Za tu dobu je orchestr stálým a váženým hostem festivalu a jeho partnerem.
Po státní hymně zazněla Slavnostní předehra D dur op.4 Bedřicha Smetany. Dílo z roku 1849 je prvním větším dílem mladého autora, ale jsou zde již patrné motivy, které lze najít v jeho dalších skladbách. V zásadě radostné a optimistické dílo, které nepostrádá sevřenost a jasnou logiku, zahrál orchestr plasticky a s lehkostí.
Poté zazněl Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka, téměř ikonické dílo každého houslisty. Houslového partu se ujal koncertní mistr České filharmonie, Jiří Vodička. Nelze mu upřít elán a nasazení, koncert podal se skvělým technickým vybavením a s výrazem. Diskantová poloha byla jasná a znělá, o to víc však překvapila menší znělost a nosnost ve střední poloze.
Houslista si byl zřejmě problému vědom a dával do technických sólových pasáží maximum, takže dobře vyzněly virtuózní části i krásná piana, houslista si rozuměl s ostatními nástroji, působivé byly dialogy s fagotem, flétnou a zejména s hornami, a hlavní téma v poslední větě se dobře neslo. Nicméně, přes všechno úsilí sólisty, dvořákovské podání koncertu to nebylo. Chyběla niterná muzikantská vroucnost a zvuk houslí se nenesl tak, aby zasáhl posluchače do duše.
Po přestávce zazněla Symfonie č.1 c moll op.68 Johannese Brahmse. Dílo z roku 1877 nepřineslo velké inovace, je spíše úspěšnou syntézou dosavadního hudebního vývoje. První věta, Un poco sostenuto – Allegro přináší velkou legatovou plochu, která dává vyniknout nejen smyčcům, ale i flétně a hornám. Druhá věta Andante sostenuto začíná nostalgickou melodii s hobojovým sólem, ta se pak rozvíjí a přejímají ji první housle a sólová horna svítí ve sladké houslové melodii.
Třetí věta Un pocco allegretto e grazioso je taneční, v postupném cerescendu se střídá agogika jednotlivých ploch až do klidného závěru. Poslední věta, Adagio – Piu andante – Allegro non troppo, ma con brio, obsahuje několik vzedmutých dynamických vln, které posouvají hudební tok, který se zvedá jako vítr do velebného pléna, ze kterého svítí a bouří žestě. Náhle se proud hudby láme do něžné melodie v houslích a pak již skladba spěje v široké melodii, energické a radostné, do plného zvuku a accelleranda do unisona a do finále.
Radostné a plné zakončení prvního večera bylo podařeným vstupem do festivalu, naplněného množstvím krásné hudby a očekávaných zážitků. Nadšené obecenstvo si vyprosilo potleskem přídavek, a proto zazněl opět Antonín Dvořák, tentokrát to na závěr byl Valčík č.1 A dur, Moderato z cyklu Valčíky, op.54. Potlesk nebral konce, jako by se posluchačům ani nechtělo odejít. Ale naštěstí je hned následující den čekal další koncert, a opět s Českou filharmonií! Tak krásný poslech a pohodový večer všem.
