Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (1): Kde se vzala vysoká a nízká kultura

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V našem prostředí si můžeme připomenout také odpor k jazzu, jak k hudbě, tak k novým tanečním formám, jako k úpadkové importované kultuře, anebo půl století trvající boj literární intelektuální elity proti brakové literatuře, jejíž vznik doprovází formování populární kultury ruku v ruce s bulvárním vysokonákladovým tiskem. Konec konců u nás byla i stejná forma distribuce – kolportáž, jak novin, tak sešitových románů. (Mimochodem do doby vrcholícího formování populární kultury vpadla ještě avantgarda, která zasadila další ránu kulturní elitě, neboť také nabourala tradiční struktury a hodnoty, odpor obránců tradičních hodnot a postupů vůči všem je vcelku pochopitelný.) „Zatočit“ s brakem se v podstatě podařilo až politickým režimům uzurpujícím moc, a i to jen dočasně ve 40. a 50. letech, protože braková literatura o zločincích a pátračích se pak beztoho přerodila do kultury detektivního a krimi románu, a na post někdejších rodokapsů s tématem Divokého západu nastoupila zcela oficiální vlna překladů díla Karla Maye, na nichž vyrostly generace dětí narozených deset až dvacet let po válce. Byť jde jistě i o kvalitativní posun a literární hodnoty moderních překladů převyšují meziválečnou levnou produkci krejcarových sešitků, chci spíše ukázat, že ani dlouhodobý a urputný boj proti zábavní a dobrodružné literatuře nemohl zlomit potřebu širokých vrstev mít k dispozici takovou oddychovou četbu. Nebylo možné ji nahradit uměle výchovnou produkcí. U nás tak vlastně došlo k pozoruhodnému kompromisu, kdy skutečně byla krajina původně brakové literatury zkultivována a konzumentům vrácena v jiné podobě, přesto uspokojující jejich potřeby. Je každopádně zřejmé, že snaha vymýtit kýč nebo brak, ať už má jakoukoli podobu, je krátkozraká a dosáhnout úspěchu lze jen násilím nebo složitou cestou plánování při stoprocentním ovládání zdrojů. To se ale nestane v demokratických režimech a ovšem to ani není arnoldiálnský či leavisistický přístup, tyto britské vlny upínaly naději spíš k systému vzdělávání a kultivace, a ne k násilné převýchově. I proto se patrně kulturální studia – která právě emancipují populární kulturu a zbavují ji nánosu úpadkovosti a škodlivosti – vyvinula tam, kde se vyvinula. Přispěly k tomu další historické okolnosti.

Kulturální studia se rodí a kultura širokých vrstev už není zlo
V poválečném provizoriu v Británii vznikly večerní univerzity, kurzy pro pracující, pro ty, kterým válka přerušila studium nebo možnost další vzdělání získat řádnou cestou. A už to byli právě i zájemci z nižší společenské vrstvy toužící vypracovat se, ať už z dělnické vrstvy nebo obyvatelé z bývalých kolonií mířící do britské metropole za lepším životem, přicházeli takto mezi vzdělance, pedagogy, se svými návyky, svou denní žitou kulturou. Došlo k přirozené interakci a setkávání za zvláště šťastných okolností, a tato setkávání se stala impulzem, který nastartoval zájem (jenž by snad stejně přišel přirozenou cestou v jiné části světa, neboť zlomy v uvažování nebo objevy podobného rázu se často objevují paralelně). Akademici poznávají každodenní kulturní praktiky svých frekventantů, zkoumají žitou kulturu a už proti její podobě (tolik) nebojují – ačkoli ne všichni, jak ještě uvidíme. Bylo to v každém případě unikátní spojení.

Jsou to právě budoucí zakladatelé Centra pro současná kulturální studia (CCCS – Centre for Contemporary Cultural Studies, zal. 1964) – Richard Hoggart, Raymond Williams, Edward P. Thompson, a není jisté, jestli vyučoval i Stuart Hall, v každém případě právě tito pánové stáli za zrodem oné instituce.

V roce 1960 se konala konference britské Národní unie učitelů s názvem Populární kultura a osobní zodpovědnost. Pojem zodpovědnosti (za sebe, svoje vnímání a čtení obsahu) byl už znakem přijetí, emancipace populární kultury jako něčeho, co není svému nositeli nebezpečné, protože on sám má odpovědnost za to, jak obsah, který konzumuje, čte, respektive vnímá (nemusí jít doslovně jen o čtení písmen, ale i o „konzumaci“ hudby, tance…) a co z něj čerpá. Není nutné jej chránit před ním samotným. A to je vlastně ideové jádro kulturálních studií, která se na konzumenta obsahů nedívají jako na nesvéprávného tvora, ale jako na recipienta, který je schopen poznat, co je pro něj užitečné.

VSUVKA: V této fázi bych se ještě chtěla zastavit u významu slova populární. My je totiž dnes známe a používáme už výhradně jako synonymum pro oblíbený, vyžadovaný nebo slavný. Ale z podstaty původního významu slova je „popular“ něco, co se obecně týká široké vrstvy obyvatel a vyskytuje se v ní (i latinsky lid = populus, a zrovna angličtina má v základu mnoha slov latinu, ačkoli si to neuvědomujeme, u nás vzpomeňme na slovo populace, anglicky obyvatelstvo – population). Populární je tedy spíše lidový, mezi lidem široce rozšířený, týkající se lidu. Takto bychom měli rozumět významu pojmu popular culture, který v této době vzniká, tedy jako kultury lidu. Posléze se začalo populární používat ve smyslu jednoduchý nebo zjednodušený, dobře uchopitelný a přístupný široké veřejnosti (tedy populární hudba je populární primárně proto, že je nenáročná, až sekundárně získává toto slovo význam, že je oblíbená, což je ale spíš důsledek jejího původního znaku, jednoduchosti a přístupnosti).

Snad je toho v tuto chvíli už na první část dost. S konkrétní prací pánů zakladatelů a dalším vývojem pohledu na populární kulturu a kulturní průmysl se podíváme zase příště.

Doporučená studie: Machek, Jakub: Počátky populární kultury v českých zemích na přelomu 19. a 20. století, in: Populární kultura v českém prostoru, s. 88–104

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments