Poznaňská filharmonie v Litomyšli propagovala hudbu Polska

  1. 1
  2. 2
Třetí večerní koncert na Mezinárodním festivalu Smetanova Litomyšl 2017, konaný na druhém zámeckém nádvoří, byl takřka ideálním dramaturgickým počinem. Zároveň postupoval svým zacílením podle známého divadelního zákona o nutnosti kontrastů. Představil Poznaňskou filharmonii z blízkého Polska, jež přijela na festival s cílem propagovat polské skladatele, které u nás dodnes zcela neznáme. Spolu s Českým filharmonickým sborem z Brna a jeho zakladatelem a sbormistrem Petrem Fialou, spolu s výborně zvoleným triem zajímavých sólistů pro Stabat Mater Karola Szymanowského. Tento večer měl jiné poslání než oba předešlé recenzované koncerty. Myslím, že toto poslání naplnil dle očekávání organizátorů festivalu velmi dobře.
Marek Pijarowski, Poznaňská filharmonie, Český filharmonický sbor Brno – Smetanova Litomyšl 18. 6. 2017 (foto Smetanova Litomyšl)

Nemůžeme se divit, že středoevropské země, pyšnící se dnes těsnější spoluprací ve Visegrádské čtyřce, se vzájemně zcela neorientují v oblasti svých hudebních kultur. Ať otevřu učebnice pro výuku dějin hudby od kteréhokoliv autora, vždy objevím termín „okrajové“ kultury, což je adjektivum pro Polsko a Maďarsko. Oni ale zajisté totéž činí s námi, alespoň dle mých zkušeností ze stáže v maďarské Pécsi; Polsko do té míry neznám. V Pécsi moc neznali jména Fibich, Novák, Suk, Ostrčil, českou hudbou mínili Dvořáka a Janáčka. Uvádím to proto, že naše dluhy jsou oboustranné. Není tedy divu, že náš pohled na polskou hudební tvorbu je rovněž zjednodušený. Je nutné ocenit velmi promyšlenou dramaturgii festivalu v Litomyšli, kdy se po dvou monstrózních vstupních koncertech myslí na poznání, na rozšíření hudebních obzorů. Navíc formou interpretačně podmanivého koncertu.

V první části přednesla Poznaňská filharmonie velmi zajímavou symfonickou báseň Wojciecha Kilara Krzesany pod taktovkou neobyčejně sympatického šéfdirigenta filharmonie Marka Pijarowského. Skladatel, který si prošel mnoha vlivy, napsal zajímavou uměleckou stylizaci tance. Po minimalistických tendencích skladba náhle přechází do euforie nečekaného, spontánního tanečního víru s řadou efektních rytmických doprovodů a dynamickou extází finále.

Druhou skladbou programu byla kompozice od Henryka Mikolaje Góreckého (1933–2010) Totus Tuus pro smíšený sbor a capella (bez doprovodu). V ní se představil Český filharmonický sbor pod přímým vedením svého sbormistra Petra Fialy, jenž běžně diriguje i velké vokálně instrumentální formy. Zaujal vskutku příkladnou prací s dynamikou skladby, na níž je de facto postavena. Opakující se téma decrescenduje na poměrně dlouhé ploše postupně k pianu, až do skutečně minimalistického pianissima, leč stále v harmonii vyznívajícího, technicky za pomoci brumend jdoucího až na hranici možností sborového zvuku. Dosáhnout pravého, znějícího sborového pianissima je obrovský technický kumšt! Je to prubířský kámen techniky sborového zpěvu. Český filharmonický sbor jej pod pomyslnou taktovkou Petra Fialy dosáhl excelentním způsobem. Pan sbormistr udivuje svojí vitalitou, sbor mu reaguje na sebenepatrnější pohyb ruky, ba i prstů, jak jsem zaregistroval. Bravo!

Hlavním bodem večera se stalo podle očekávání Stabat Mater Karola Szymanowského, polského skladatele, přece jen v Čechách známého zejména operou Král Roger nebo symfoniemi či houslovým koncertem. Kantáta Stabat Mater byla napsána inovativně v překladu z latiny do polštiny, aby se podpořila srozumitelnost textu. Skladba hovoří přístupnou hudební řečí až tradičního charakteru postromantické kompozice. Je z období, kdy Szymanowski preferoval neoklasicismus a neofolklorismus, což znamená pro auditorium, řečeno srozumitelněji, že skladba je báječně poslouchatelná, její vnímání není nikterak obtížné ani pro laika. Navíc obdivuhodná niternost podání interpretů – zejména výborně zvoleného tria sólistů a Českého filharmonického sboru – umocnila emocionální dopad hudby na posluchače.

Zaujala mne nadmíru sopranistka Aleksandra Kubas-Kruk s měkkým, příjemně znějícím sopránem, s výrazně vedenou instrumentální linií, ale také výrazovým nábojem neobyčejné míry přesvědčivosti. Podobně dokázala zaujmout sdělností projevu mezzosopranistka Agnieszka Rehlis, s barevným, podmanivým tónem. Basbarytonista Robert Gierlach se projevil jako spolehlivý, zjevně oddaný tlumočník Szymanowského vokálně velmi krásně napsaného pěveckého partu. Trio sólistů bylo shodou okolností velice oborově podobné předchozímu koncertu sólistů Wiener Staatsoper. Zajímavá reminiscence mě napadala při jejich zpěvu – co takhle je pozvat příště na podobně laděný pěvecký koncert hvězd? Polští pěvci hvězdami totiž jsou, jen za nimi nejde tak silný mediální tlak jako za sólisty nejprestižnější evropské operní scény…

Český filharmonický sbor se doslova překonával, velmi obtížně posazené party sopránů zvládal s přehledem, výborně se prezentovala skupina tenorů. Sbor zněl vyrovnaně, obdivuhodná byla práce sbormistra s dynamikou. Snad ani nemusím akcentovat, že sbor neměl nejmenší problém s nosností tónů přes symfonický orchestr do prostoru litomyšlského auditoria. Szymanowského skladba mne velmi zaujala, za což je třeba poděkovat dirigentovi, ten je vždy skryt za úspěchem provedení. Marek Pijarowski je dirigentem pevného, účelného typu gesta s přesným bodem dopadu prvních dob, ale zároveň i gesta esteticky líbivého, s rytmickým citem a schopností inspirovat velká tělesa výrazově k výkonu. V orchestru vynikly žesťové nástroje, poklonu musím projevit tympanistovi se soustředěným, velice exaktním rytmickým projevem, ve skladbě velmi důležitým.

Poslední část večera tvořila filmová hudba. Podtrženo panem Vojtěchem Stříteským, dramaturgem litomyšlského hudebního svátku, hudba autentická, a tím velmi zajímavá. Byl to žijící kanadský skladatel Howard Shore (narozen 1946), jehož výběr z hudby k filmové trilogii Pán prstenů byl dramaturgií zvolen k provedení. Je to moc dobrý nápad, filmovou hudbu mnohdy vnímáme podprahově, ale přes vnímání filmové hudby se lze propracovat až k soudobé řeči moderní hudby vážné. Pan Stříteský by rád byl realizoval i promítání daných částí filmu, ale jak zdůraznil, autorská práva představují pro festival náročnou ekonomickou i právní laťku. Jistě by to bylo dobré, ale zrovna tato hudba působí natolik nekomplikovaně, že to nutností není, zaujme sama sebou, bez filmových dokumentací, k jakému konkrétnímu účelu byla napsána. Opět výraznou spoluúčastí zaujal Český filharmonický sbor, v úplně jiném stylu, kterému se uměl přesvědčivě přizpůsobit. S mikrofony a trošičku i s trémou bojovali dva sympatičtí hoši, interpreti několika dětských sól – Dominik Urbánek a Petr Špička.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Poznaňská filharmonie -M. Pijarowski (Smetanova Litomyšl 2017)

[Total: 11    Average: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář