„Pozorovatel stojí. To je zřejmě Rachmaninov.“

  1. 1
  2. 2

Slavní pianisté z počátku století. O jejich reprodukčním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (135)

V roce 1965 diskutovali Ivan Medek a Ivan Moravec před rozhlasovým mikrofonem nad nahrávkami slavných pianistů ze začátku dvacátého století, které krátce předtím vydala německá firma Telefunken.

Jednou z pianistických osobností, které si získaly obdiv, byl Ignaz Friedman. Ivan Moravec jeho interpretaci Lisztovy etudy La Campanella charakterizoval: „Každý profesionální pianista zbledne, když toto uslyší. To je především taková rychlost, že se člověk cítí jako penzionovaný stařec. A ten člověk ještě dokáže s touto rychlostí a s touto vyrovnaností dělat výraz i zajímavosti v rytmu. Tato slova, která nyní klidně můžeme říct, jsou určitou satisfakcí nás obou, kteří k vám v tomto programu promlouváme, za urážky, kterých jsme se dopustili proti jménům starých, slavných pianistů. Jde nám tady o pravdu, i když je to jenom pravda o reprodukčním umění, ale ta nás prostě zajímá. A pro tu tento program děláme.“

A pokračoval: „Je vidět, že skutečné umění nikdy nezestárne. Tento dojem a tuto jistotu člověk má, když si pustí například desku s Enricem Carusem. Tolik se o něm mluvilo, že už se člověk skoro bojí vyslovit jeho jméno, aby nebyl obviňován ze snobismu. Ale zajímavé je, že když si člověk po všech těch „Bergonzích“ a „Monacích“ a novodobých tenorech pustí jednu jedinou desku s ním, pak vidí, že skutečně měl zlato v krku, jak o něm kdosi řekl. Je velmi příjemný pocit vědět, že vrcholná úroveň umění byla už před námi. Dává to určitý značný důvod ke skromnosti, když si uvědomíme, že před námi a jistě i po nás přijdou umělci, kteří byli a budou větší, než jsme my.“
***

IVAN MEDEK:
Myslím, že bychom se přece jenom snad ještě měli vrátit z doby novější ke starým letům předcházejících generací. A pustit si něco, co tady máme na desce Telefunken. Je to například Smuteční pochod z Chopinovy Sonáty b moll, který v roce 1905 nahrál pianista, na něhož se naši tatínkové pamatovali velmi dobře, Frederic Lamond, který hrál v Praze mnohokrát a mnohokrát. Tuto Chopinovu sonátu natočil v době, kdy mu bylo sedmatřicet let.

Frederic Lamond (zdroj commons.wikimedia.org)

Alespoň kousek bychom si mohli poslechnout, jak se hrálo v roce 1905.

(hudební ukázka)

IVAN MEDEK:
Myslím, že to stačí. Dobře. To zpožďování je frapantní a nepříjemné. V tom myslím, že se s námi každý shodne.

IVAN MORAVEC:
Musíš ale říct, jaké zpožďování, aby tomu bylo rozumět.

IVAN MEDEK:
No dobře. Tak to rozveď ty.

IVAN MORAVEC:
Jde o zpožďování pravé ruky za levou, které je daleko méně příjemné než naopak. Je to jeden z problematických výrazových prostředků, které musí každý pianista nějakým způsobem znát. Nelze říct, že to je paušálně nepoužitelné. Jsou okamžiky, zejména v romantické literatuře, kde se proplétají hlasy a v jednom tónu se například setkají dva kontrapunkty. Takových průsečíků hlasů třeba nastane víc. A tam, když pianista poněkud opozdí jeden z těch hlasů – stane se třeba, že procházející hlasy tvoří kvartu, čili v harmonii je nějaké zvláštní napětí – když vezme ty hlasy, jak se říká, po sobě, tam to může působit velmi sugestivně. A někdy se to jeví jako nutnost. Ovšem není možné, jako to dělá Lamond, zásadně zpožďovat každou osminu. Pak je to manýra, která nepřesvědčuje. Oslabuje možnost vrcholu a takových kruciálních momentů. A působí jenom jako špatný vtip.

IVAN MEDEK:
Mě na tom navíc překvapuje ještě jedna věc: a sice že to, co jsme slyšeli, nemá skoro žádný průběh. Není v tom vůbec žádné napětí, je to strašně mechanicky hrané. Takže si člověk říká: tady šlo Lamondovi jen o to, aby nějakým způsobem zaznamenal na tehdy primitivní gramofon zvuk svého nástroje.

Ale teď bychom si měli poslechnout alespoň něco, co bychom mohli srovnat s Lamondem. Samozřejmě ve stejné skladbě. Tak je tady Sergej Rachmaninov. To je jméno více než slavné jak skladatelsky, tak klavíristicky. A stejná skladba. Smuteční pochod z Chopinovy Sonáty b moll.

IVAN MEDEK:
Pro mne je nesmírně překvapující to rychlé tempo oproti Lamondovi, když člověk uváží, že Rachmaninov byl vlastně taky typem romantického klavíristy. Tohle je hrané z hlediska technického i z hlediska celkové koncepce nesmírně vědomě a s intelektuální převahou.

IVAN MORAVEC:
Myslím, že Rachmaninov sleduje mimohudební vizi. Když si vezmeme notový zápis, každý může rozpoznat, že se Rachmaninov velmi příkře vzdálil tomu, co Chopin zamýšlel. V expozici první části, kde Chopin končí piano, Rachmaninov je ve fortissimu. A po střední části v Des dur nastupuje Chopin znovu díl A opět piano, zatímco Rachmaninov opět nastupuje fortissimo. Je tady zřejmý záměr a já bych se pokusil říct jaký:

Pozorovatel stojí. To je zřejmě Rachmaninov. A vidí, jak se k němu blíží pohřební průvod. Z dálky, z pianissima, blíží se tempem, které odpovídá lidskému kroku. Zcela zjevně je to podstatně rychlejší tempo, než volí Lamond. Je to tempo, abychom tak řekli, psychologické. Odpovídá prostě lidskému kroku. Přes fakturu, kterou Chopin udává v textu, Rachmaninov jde s vědomím, že musí gradovat. Protože k Pozorovateli, který koncipuje tuto vizi, pohřební průvod přichází. A Rachmaninov jde, jak se říká, přes mrtvoly. To znamená, že nerespektuje Chopinův zápis.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na