Práce s Bertramkou a na Bertramce

V návaznosti na texty, které byly během letošního podzimu publikovány o Bertramce, nabízím čtenářům rozhovor s oběma hlavními činovníky Mozartovy obce. Tedy s předsedou Tomislavem Volkem a tajemnicí Miladou Jonášovou. Vznikl delší text, než jsem počátkem listopadu očekával, ale snad shrnuje všechno podstatné, na co se v souvislosti s Bertramkou ptáme.
Bertramka (zdroj de.wikipedia.org)

 

Na úvod bychom asi mohli připomenout, v jakém stavu jste Bertramku od Prahy 5 přebírali?

TOMISLAV VOLEK:
Bertramku jsme v prosinci 2009 přebírali totálně vyprázdněnou. Veškerý mobiliář, osvětlovací tělesa a exponáty, z nichž mnohé patřily Mozartově obci, byly odvezeny a nebylo nám ani sděleno kým a kam. I nové prostory v podzemí před sala terrenou, které tam dal z dotací Městské části Praha 5 vyhloubit tehdejší nájemce Bertramky inženýr Karel Muzikář, byly silně znehodnoceny hrubým vyrváním částí vzduchotechniky, barového pultu atd. Myslím, že tehdejší reportáž redaktora Lukáše Landy v televizních Reportérech o předávání Bertramky „Jako barák opuštěný sovětskými vojsky“ vešla dostatečně ve známost (najdete ji zde). Přitom nikdo v médiích dodnes nevzal v úvahu tu právně přímo hrůznou skutečnost, že ministerstvo kultury dalo v roce 2002 úřadu Městské části Praha 5 na Bertramku půl milionu korun a o sedm let později si veškeré její vybavení a exponáty – bez pořízení jakékoliv dokumentace! – rozebraly a kamsi odvezly tři pražské instituce, respektive organizace!

MILADA JONÁŠOVÁ:
Problém je, že exponáty, které byly tímto způsobem z Bertramky odvezeny, jsou pro nás nedohledatelné a už se vzdáváme naděje, že z nich aspoň něco získáme zpět. Když jsme například s dramaturgem opery Národního divadla Ondřejem Hučínem v souvislosti s přípravou stálé výstavy o Donu Giovannim (2010) pro Mozartovský salónek ve Stavovském divadle žádali o zapůjčení dobového portrétu hraběte Františka Antonína Nostice, který byl také z Bertramky odvezen, nenalezl se. A to byly osloveny instituce, které exponáty odvážely, České muzeum hudby, Národní galerie a UMPRUM, ale obraz už nebyl k nalezení.

TOMISLAV VOLEK:
Také model původní podoby Nosticova divadla, vytvořený podle Langweilova modelu Prahy (Muzeum města Prahy) členem Mozartovy obce Janem Boudou pro mozartovskou výstavu 1987 v Klementinu a pak předaný Mozartovské obci a vystavený na Bertramce, byl v prosinci 2009 odvezen do Českého muzea hudby. Dnes stojí před Mozartovským salónkem ve Stavovském divadle a nedávno se tam dal Plácido Domingo vyfotografovat, jak ho majetnicky drží v objetí. K tomu chyběl jen nápis: Ukradeno z Bertramky. Jen ten nejcennější exponát, který na Bertramce byl a patřil Mozartově obci, tj. kladívkový klavír z konce osmnáctého století, a který zcizilo České muzeum hudby, byl aspoň slušně opraven a vystaven v jeho expozici, ovšem s chybným popisem, neboť tato instituce nedisponuje žádným mozartovským znalcem.

Kdy potom byla Bertramka otevřena veřejnosti a jak jste řešili chybějící expozici?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Tři týdny po převzetí objektu jsme uspořádali koncert pro členy Mozartovy obce, před kterým zakoupil židle do koncertního sálu na Bertramce syn docenta Volka. A začaly se shánět prostředky na další vybavení Bertramky. Pro expozici nám Opera Národního divadla zapůjčila výstavu o Mozartově komické opeře La finta giardiniera, kterou jsem pro ně připravila v roce 2008, a Hasse-Gesellschaft v Mnichově nám zapůjčila výstavu o skladateli Johannu Adolfu Hassem, zahrnující i jeho kontakty s Mozartovými. Nejstarší pokoj s renesančním stropem byl postupně vybavován nákupem historického nábytku přes Aukro. Půl roku od převzetí Bertramky, v květnu 2010, byla expozice otevřena, vernisáže se zúčastnili oficiální zástupci salcburského Mozartea, mnichovské a hamburské Hasse-Gesellschaft a členové a přátelé Mozartovy obce.

Bertramka byla pak přístupná do října 2016, po tomto datu už jen pro předem ohlášené skupiny. V zimním období turistů přijde opravdu málo, takže nemůžeme najímat na celý den službu do expozice.

Bertramka (zdroj archiv)

Dá se stručně shrnout, co všechno se zde odehrálo za tuto dobu?

TOMISLAV VOLEK:
Slavnostní ráz má každoročně na Bertramce konaný koncert vítězů Duškovy soutěže ve zpěvu, který natáčí rozhlas a v jehož průběhu jsou vítězům předány diplomy. Památnou událostí se stal benefiční koncert kvarteta České filharmonie ve prospěch Bertramky, konaný v Karolinu. K nadstandardním akcím patřila vystoupení vídeňského kvarteta Paula Angerera, Panochova kvarteta, Afflatus kvintetu a další. Po čtyři roky, kdy byla v úřadě Městské části Praha 5 vedoucí kulturního oddělení Marie Ulrichová Hakenová, byla na Bertramce uspořádána řada koncertů, buď na základě jejich objednávky s námi (například k výročí narozenin Josefy Duškové), nebo si koncert uspořádali sami v pronajatých prostorách Bertramky. S odchodem doktorky Ulrichové z uvedené funkce tato spolupráce naprosto ustala.

Mezinárodní konference o Josephu Woelflovi, konaná 2015 ve spolupráci s Mozartovou obcí v Rakouském kulturním fóru, vyvrcholila slavnostním večerem a koncertem na Bertramce. Každoročně probíhaly v čase od dubna do října agenturami či v Česku působícími firmami předem dojednané koncerty pro domácí i zahraniční skupiny návštěvníků, spojené s úvodními výklady. Tak se – vedle dalších koncertů – na Bertramce uskutečnilo osmačtyřicet přednášek docenta Volka pro skupiny z Německa, Ameriky, Rakouska, Itálie, Francie, Anglie, Holandska, Španělska, Japonska a Číny. Konalo se tam sedm svateb a několikrát byla Bertramka pronajata k natáčení (vždy bylo podmínkou předchozí předložení scénáře akce) a další.

Jak dlouho je teď Bertramka zavřena a do kdy tomu tak bude?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Bertramka je uzavřena od listopadu 2016, avšak do dubna 2017 tam probíhaly přednášky pro větší skupiny. Na únor a březen 2018 jsou už nahlášeny čtyři skupiny z Rakouska, Estonska a Německa, pro které docent Volek bude mít přednášky a provedeme je expozicí. Po zimních měsících, kdy se pochopitelně pracovat nedá, by měla na jaře pokračovat oprava schodiště a další opravné práce. Nevíme přesně, kdy bude možné Bertramku znovu otevřít veřejnosti, ale je samozřejmě i v našem zájmu ji otevřít co nejdříve.

V článku Jaroslava Tůmy se píše o soudním sporu s panem Špičkou, který jste vedli a prohráli, jaký je váš komentář?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Zde pozor na formulaci, my jsme totiž nejen žádný soudní spor s panem architektem Špičkou nevedli, ale ani jsme o jeho konání nebyli informováni. O žalobě architekta Špičky a následujícím soudním jednání jsme se dozvěděli ex post, až když nám zmizelo z účtu Mozartovy obce cca 23.000,- Kč a my jsme zjistili, že nám je z něj stáhl jakýsi exekutor, který se nám předtím se svými požadavky rovněž vůbec neohlásil. Teprve pak jsme pochopili, proč se mě jeden člen Mozartovy obce, který byl informován o úmyslu pana Špičky zažalovat Mozartovu obec, několikrát ptal, zda přišlo něco od soudu, a já stále odpovídala, že nic. Skutečně další pozoruhodná akce českého postkomunistického soudnictví: vyhlásí spor, koná řízení a vyhlašuje rozsudek, aniž má doloženo, že žalovaná strana je o žalobě a sporu informována. Když jsem to popisovala kolegům v Německu, Rakousku a před dvěma týdny ve Vídni, všichni žasli, co je v postkomunistickém státě ještě možné. Dotázali se i u jednoho německého právníka a ten jim sdělil, že u nich nelze uzavřít soudní spor bez účasti žalované strany v procesu nebo dokladu, že žalovaná strana je o vyhlášení soudního sporu informována.

TOMISLAV VOLEK:
Dovolte mi dodat: byl to jen rozdíl inteligence, že exekutor si dokázal zjistit dokonce i číslo účtu Mozartovy obce, zatímco Obvodní soud pro Prahu 5 jí nedokázal ani doručit žalobu?

Jak k tomu tedy mohlo dojít?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Oznámení o žalobě totiž nebylo posláno na kontaktní adresu Mozartovy obce, jež je uváděna na webových stránkách Mozartovy obce a je úřady (plyn, elektřina a další) běžně používána, ani nebylo na Bertramku vhozeno upozornění poštovního úřadu Praha 5, Preslova 12, že je u nich uložen důležitý dopis pro Mozartovu obec. Prostě bylo zařízeno, abychom se o žalobě architekta Špičky vůbec nedozvěděli, jen tak mohl v soudním sporu zvítězit.

Za co přesně byl z vašeho pohledu pan Špička z Mozartovy obce vyloučen?

TOMISLAV VOLEK:
Pan architekt Špička byl formálním členem Mozartovy obce dlouhá léta, ale na valné hromady nechodil a žádný zájem o činnost Mozartovy obce neprojevoval. Po nějakém roce byla Milada Jonášová na setkání zástupců Mozartových obcí v Salcburku tamějšími kolegy dotazována: Mozartova obec podala nějakou žádost o grant do USA Davidu Packardovi?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Když jsem jim řekla, že výbor Mozartovy obce žádnou takovou žádost nepodával ani neprojednával, tak žasli. Packard totiž v Salcburku významně financuje mozartovský výzkum a několik pracovníků v Mozart-Institutu je jím přímo placeno. Postupně se ukázalo, že Packardovi poslal jakousi žádost v souvislosti s Bertramkou architekt Špička se svým partnerem architektem Mikulášem Hulcem. Díky německým a americkým kolegům získal výbor Mozartovy obce kopii této Špičkovy žádosti z července 2013 – a užasl. Architekt Špička totiž vypracoval v rámci svého ateliéru CORA jakýsi dvoustránkový návrh Bertramka Project a požadoval jen na jeho zamýšlené vypracování („to produce a complete documentation of the present state of the villa Bertramka“), tj. ještě před zahájením jakýchkoliv oprav na Bertramce, od Packarda 53.000,- amerických dolarů, to je bratru nějakých 1.130.000,- Kč.

Jeho žádost byla psána tak, aby budila dojem, že je podávána s vědomím Mozartovy obce, což dotvrzuje ještě připojená poznámka: „CORA in collaboration with musicologists, historians and art-historians specialized on Mozart and late 18th century life-style”. Ve skutečnosti však pan Špička výbor Mozartovy obce o této své akci vůbec neinformoval. Packard ostatně jeho žádosti nevyhověl, protože – jak nám bylo později sděleno – měl už s tímto podnikatelem a jeho finančně náročnými projekty jednu předchozí smutnou zkušenost. Byli jsme vyzváni vyhledat kompetentní stavební firmu. Na základě různých doporučení se jí stala GEMA Art a její projekt Mozartova obec zaslala Packardově nadaci spolu s žádostí o příspěvek na opravu Bertramky. Ten byl písemně přislíben s podmínkou, že třicet procent z plánovaných výdajů na tuto akci získá Mozartova obec z domácích veřejnoprávních nebo soukromých zdrojů.

Tato podmínka je u Packardovy nadace pravidlem, stejně tak tomu bylo i s financováním rozsáhlé rekonstrukce Bachova domu v Lipsku i jinde. Tedy i z důvodu, aby v Packardově nadaci nebyla žádost Mozartovy obce chápána v nějaké vazbě na předchozí Špičkův osobní (a Packardem nepřijatý) Bertramka Project, musela se obec od pana Špičky radikálně distancovat. Proto na valné hromadě Mozartovy obce dne 14. března 2016, kterou německý člen Mozartovy obce a tehdejší předseda Akademie für Mozart-Forschung při Stiftung Mozarteum Manfred Hermann Schmid seznámil s příslušnými dokumenty, byl na můj návrh – a to bych ráda zdůraznila – na můj návrh architekt Špička za uvedený podvod z Mozartovy obce vyloučen. Pro tento návrh hlasovali všichni přítomní členové Mozartovy obce s výjimkou dvou, kteří se hlasování zdrželi.

Tedy architekt Špička nebyl vyloučen docentem Volkem, jak v článku uvedl profesor Tůma?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Ne, byl dle stanov vyloučen na základě rozhodnutí valné hromady, a to na můj návrh. Zkresleně informovaný profesor Tůma čtenáře ve svém článku klame.

TOMISLAV VOLEK:
Porovnejte s těmito fakty pohádku o zlém Volkovi od profesora Tůmy:

Pan Volek nepřijímá nové členy, ty nepohodlné vylučuje. Jedním z nepohodlných mu byl ing. arch. Daniel Špička, dlouholetý člen Mozartovy obce (od roku 1962), kterému se podařilo v Americe sehnat sponzorské peníze na počátek nutných rekonstrukčních prací, konkrétně na stavební průzkum. Pan Volek jej osočil, že mu chce Bertramku zcizit, proti právu jej vyhodil, bohužel s přispěním některých dalších členů, které ovšem vzápětí potkal stejný osud.

Skutečnost: architekt Špička v Americe žádné „sponzorské peníze na počátek nutných rekonstrukčních prací“ nesehnal (jestli ano, pane Tůmo, tak jak s nimi naložil?), a jen skutečný prosťáček Páně může napsat, že Volek osočil Špičku, „že mu chce Bertramku zcizit“, takže ho z Mozartovy obce vyhodil a „stejný osud vzápětí potkal“ ještě ty členy Mozartovy obce, kteří předtím Volkovi přispěli k vyhození Špičky. K tomu lze přičinit jen jeden závěr: „Tak, milé děti v Opera Plus, vyslechly jste pohádku o zlém volkovi a teď už hajdy na kutě.“

MILADA JONÁŠOVÁ:
Mimochodem osobní úmysly architekta Špičky s Bertramkou jsou až příliš průhledné i z dalších písemností. Máme k dispozici kopii aktuální žádosti o prohlášení Bertramky národní kulturní památkou, kterou pro Městskou část Praha 5 nevypracoval nikdo jiný než dvojice Špička – Hulec. Je to celkově děsivé, protože uvedeným aktérům vůbec nejde o Mozarta, každý má vlastní vedlejší důvody.

Bertramka (zdroj commons.wikimedia.org / foto Pavel Dušek)

Zkusila Mozartova obec podat odvolání k vyšší soudní instanci?

TOMISLAV VOLEK:
To nebylo možné, protože soudkyně JUDr. Lada Závišková ve svém rozsudku ze 24. listopadu 2016 stanovila pro odvolání lhůtu „15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze“. Přitom ani tato informace nebyla na Bertramku doručena. Takže – jak řečeno – my jsme se o celém soudním řízení dozvěděli až při zjištění, že nám jakýsi exekutor bez ohlášení strhl 10. května 2017 z účtu Mozartovy obce 22.715,- Kč za proces, za Špičkova advokáta a tak dále. Pak už bylo dávno po stanovené odvolací lhůtě.

Nabízeli jste také průvodcovské služby na Bertramce nebo jste spolupracovali a spolupracujete s dalšími průvodci?

TOMISLAV VOLEK:
Průvodcovské služby lidí, kteří nejsou členy Mozartovy obce, nepotřebujeme. Ve výboru Mozartovy obce jsou dva muzikologové, kteří si leccos protrpěli, když museli na Bertramce vyslechnout všelijaké fabulace a zkreslená fakta o Mozartovi v podání různých laických průvodců, jež vesměs žijí v omylu, že jsou o mozartovské problematice důkladně poučeni. Nejhorší jsou ti, které si občas najímají bohatí západní manželé a podobně, aby je den dva prováděli Prahou a řekli jim o tomto městě a jeho historii „vše“. Proto přednášky pořádáme – většinou i s promítáním a komentováním dokumentů k historii Mozarta v Praze – sami. I to je poslání Mozartovy obce – poučený výklad na úrovni aktuálních vědeckých poznatků o zvláštním postavení Prahy v životě a díle Mozartově.

Řada památek i ve státním vlastnictví je také vedena či tlačena k tomu, aby nějakým způsobem vydělávala. Komerční využití nějaké kulturní památky, to je hodně široký pojem. Kde je pro vás hranice přijatelného a nepřijatelného využití Bertramky?

TOMISLAV VOLEK:
Bertramka si sama na sebe – máme-li na mysli i stavební úpravy – nikdy nevydělala a vydělat nemůže. Takový je osud všech staletí starých budov. Pokud jde o návštěvnost, je na závadu už její excentrická lokalizace, na rozdíl od Stavovského divadla, malostranského kostela sv. Mikuláše, Obecního domu, Rudolfina atd. A novou sítí okolních komunikací, tunelů, hotelů a obytných domů byla navíc podstatně ztížena její dostupnost od zastávek městské hromadné dopravy. Zkuste k ní jít s dodržováním všech dopravních předpisů od stanice Anděl! A pronajímat ji z výdělečných důvodů na „rauty“, jako to dělal její nájemce inženýr Karel Muzikář, odmítáme.

Pouze dvakrát jsme ji (z finančních důvodů) zámožným klientům (ozdobeným vysokoškolskými tituly) pro jejich společenskou oslavu, na kterou si přivezli vlastní pohoštění, pronajali. V obou případech jsem tam ty večery strávil také, abych vše pohlídal, a stejně: v obou případech se hosté (jimž musely být samozřejmě přístupné šatny a toalety a s nimi i některé další místnosti) rozlézali po vile i zahradě a trousíce z přenášených talířků zbytky jídla a tak dále, dělali svinčík. V jednom z těchto případů nám dokonce večer při likvidaci svého cateringu odvezli i jeden náš cenný stůl. A hoňte je!?

Koncertní sál i místnosti muzea jsme již mnohokrát pronajímali pro akce spojené s koncertem umělecké – především Mozartovy – hudby. Nic jsme samozřejmě neinkasovali v případech, kdy byla Mozartova obec například spolupořadatelem konference a na Bertramce se konal jen její slavnostní závěr, naposledy na jaře 2016 v případě woelflovské konference, konané v pražském Rakouském kulturním fóru, nebo když se konalo setkání unitářů jako naše poděkování za jejich pomoc v údržbě zahrady a podobně. Zdarma jsme samozřejmě přednášeli a připravili malé koncerty pro výpravy zahraničních mozartovských společností, nejvíc jsme si dali záležet na té ze Salcburku. Přál bych vám slyšet to ticho v sále, když jsme jim promítali německý překlad Janáčkova fejetonu o jeho návštěvě na Bertramce v roce 1927, kdy patřila salcburskému Mozarteu, a současně fotografii jejího tehdejšího smutného stavu, přičemž Salcburští chtěli za tuto zděděnou vilu tolik peněz.

Odmítli jste nějaké nabídky Bertramku pronajmout k provozování?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Samozřejmě. Například jednotlivcům i společnostem, které chtěly na Bertramce filmovat, ale nebyly ochotny nám předem předložit svůj scénář. Nebo když se jeden úspěšný mladý violoncellista chtěl v létě na Bertramce ženit a k tomu účelu požadoval, aby byla Bertramka ten den pro veřejnost uzavřena a služba v expozici aby jeho lidem odevzdala klíče od objektu už večer předchozího dne, aby si oni mohli včas navézt pro následující den nádobí a přístroje na opékání a tak dále.

Bertramka (zdroj commons.wikimedia.org)

Dá se popsat systém, kterým jsou přijímáni členové Mozartovy obce?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Členové Mozartovy obce jsou přijímáni po odevzdání přihlášky s doporučením jednoho člena Mozartovy obce, který se tak de facto za nového člena zaručuje. Tak je tomu dle stanov už od třicátých let, neboť už tehdy – stejně jako po roce 2009, naposledy před dvěma lety – bylo učiněno několik pokusů o takzvané „nepřátelské převzetí“ Bertramky a přilehlých pozemků.

Máte v současné době podány nějaké žádosti o grant?

TOMISLAV VOLEK:
Ano, žádosti o dotaci nebo grant na opravu schodiště jsme podali dvě, a to na Nadaci Občanského fóra a na ministerstvo kultury. Nadace Občanského fóra již zveřejnila výsledky: dotace nám udělena nebyla, a to s odůvodněním: „Bertramka není typ památky, která zapadá do klasického modelu ‚Opomíjená památka‘“. Ještě máme podánu žádost o dotaci na Duškovu pěveckou soutěž, které jsme uspořádali už sedmatřicet ročníků, a to bez jakékoliv finanční podpory, pouze v jednom roce jsme získali dotaci Česko-německého fondu budoucnosti.

Na co jste si zatím schopni při běžném provozu vydělat?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Na běžný provoz, základní ochranu vily (s pomocí poplašného signalizačního systému) před vloupáním a drobné ochranné úpravy.

Takovou práci si lze těžko představit. Jak se vám z vašeho pohledu daří spolupracovat s dalšími institucemi podobného typu? Daří se vám s nějakými komunikovat či dokonce spolupracovat?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Z českých organizací bych jako vítané pomocníky v posledních letech jmenovala především Klub Za starou Prahu a z jeho výboru především doktorku Kateřinu Samojskou, která v rámci Národního památkového úřadu organizuje kurzy obnovy kulturního dědictví. V jejím rámci probíhala letos na Bertramce oprava části schodiště, připravená předchozím odborným posudkem inženýra architekta Jana Bárty. Obětavě přivedla také dobrovolníky z řad unitářů, kteří pomohli s úpravou zahrady. Je až kuriózní číst poté v článku Petra Vebera v Týdeníku RozhlasChodníček od vstupních vrat je zarostlý trávou, zahrada je spíše lesem…“, což ostatně nedokládá ani jím publikovaná fotografie. Že zahrada skutečně nepřipomíná les, se lze přesvědčit i na webových stránkách (zde). Navíc: koncem září proběhla na Bertramce brigáda anglických studentů, kteří mimo jiné hrabali listí a z horlivosti dokonce odstraňovali i plevel na dvoře před vilou. I toto je zdokumentováno.

Spolupracujete s Městskou částí Praha 5?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Zde je potřeba si uvědomit, že Mozartova obec se s Městskou částí Praha 5 o navrácení Bertramky dlouhá léta soudila. O tom, jak se k nám chovali její představitelé při předávání objektu 2009, byla už řeč a skvěle to dokumentuje i zmíněná televizní reportáž. Na podporu aktivit někdejšího nájemníka Bertramky inženýra Muzikáře vydávala Městská část Praha 5 opakovaně milionové částky, Mozartově obci po převzetí Bertramky nedala nikdy nic. Jen určité dílčí a přechodné snahy se vyskytly: společné koncerty za éry doktorky Ulrichové Hakenové byly zmiňovány. Za éry starosty Jančíka nám někteří jeho tehdejší oponenti předali kopie významných dokumentů.

V současné době je možné komunikaci charakterizovat jako stagnující. Před rokem totiž publikovalo prosincové číslo Pražské pětky útočná vyjádření několika zastupitelů proti Mozartově obci, obsahující četné nepravdy, načež dojednala doktorka Ulrichová Hakenová, tehdy již ve funkci ombudsmanky Městské části Praha 5, setkání se starostou MUDr. Klímou, ve snaze o opětovné zahájení spolupráce. Panem starostou nám bylo přislíbeno, že v únorovém čísle bude dán prostor Mozartově obci na zveřejnění odpovědi na ony texty z prosincového čísla. Náš článek byl sepsán a v termínu redakci odeslán. Ta nejen že vůbec nezareagovala, ale docent Volek byl ombudsmankou telefonicky žádán, aby text upravil, aby z něj vypustil jména a podobně, což odmítl. Autorský zákon a svobodu tisku evidentně v Městské části Praha 5 neznají a nerespektují. Náš článek zveřejněn nebyl, žádné písemné vyjádření od redakce dodnes nepřišlo.

V předchozích měsících jsme byli dvěma smíchovskými zastupiteli párkrát znovu kontaktováni o dojednávání spolupráce, avšak bez opublikování dojednaného a řádně dodaného stanoviska Mozartovy obce, jež vyvrací nepravdivé útoky na Mozartovu obec, to možné není. Činovníci místní správy nemohou bez jakékoliv korekce zneužívat časopis svého úřadu k publikování nepravdivých výroků o jiných občanech.

Co chcete nebo můžete prozradit z dlouhodobých plánů?

TOMISLAV VOLEK:
Mozartova obec si od svého vzniku kladla a klade za cíl kult Mozartova díla – v prosincovém čísle časopisu Harmonie si můžete přečíst, že to dělá už devadesát let – a protože i znalost skladatelova života se od padesátých let minulého století podstatně prohloubila, chápeme jako svůj základní úkol – v souladu s našimi stanovami – šířit tyto znalosti i v naší veřejnosti. Protože pochopení života a díla mimořádného genia není snadné, zvláště když existují celé vrstvy publika, které velice ochotně naslouchají výmyslům o všelijakých „nízkostech“ velikánů, a mezi interprety se nacházejí tací, kteří chtějí získat ohlas publika různými aktualizačními deformacemi Mozartova díla, pak takto postižená národní kultura potřebuje odborně poučené lidi, fungující jako korektiv takových deformací. Mozartova obec tak činí též na svých webových stránkách, kde dokonce pro ty nejkřiklavější podřadnosti zřídila i takzvaný pranýř. Když nedávno pan Lukáš Hurník v rozhlase šířil zcela nepodložený nesmysl, že Mozart zřejmě umřel na syfilidu, obracela se na Mozartovu obec řada lidí s dotazy, bylo-li tomu skutečně tak, což nebylo. Kdyby tu nebyla Mozartova obec, na koho by se tito lidé měli se svými dotazy obracet?

Mnoho sil náš spolek stojí pořádání Duškovy soutěže hudební mládeže ve zpěvu. Je o ni mezi žáky a pedagogy hudebních škol neutuchající zájem a z jejích sedmatřiceti ročníků mělo dvanáct mezinárodní účast. Rovněž organizujeme vědecké konference. Počínaje rokem 2015 uspořádala Mozartova obec ve spolupráci s Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky, Centrem barokní kultury v Českém Krumlově, souborem Hof-Musici a pod patronací Italského kulturního institutu tři mezinárodní muzikologické konference, věnující se předmozartovské italské opeře v českých zemích. Ty opery bývají nastudovávány na Bertramce a pak jsou provedeny v zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově. Je to zatím u nás jedinečný projekt spojující bezprostředně vědecký výzkum s historicky poučenou interpretací.

Vedle toho uspořádala Mozartova obec v roce 2016 spolu s Akademií věd a Don Juan Archivem ve Vídni mozartovský kongres, který se konal v hlavní budově Akademie věd a jehož konferenční sborník bude vydán začátkem příštího roku ve Vídni. Na konferencích s ohlasem uplatňujeme i nové české výzkumy, a není jich málo. Několikaletý badatelský projekt Milady Jonášové, podpořený dvakrát Grantovou agenturou České republiky a dvakrát stipendiem Deutscher Akademischer Austauschdient, otevřel i v rámci mozartovského výzkumu celou novou badatelskou oblast: rané šíření Mozartova díla formou opisů z pražských kopistických dílen.

Milada Jonášová a Tomislav Volek (zdroj archiv autora / Mona Martinů)

Dá se to zvládnout bez manažera na plný úvazek?

MILADA JONÁŠOVÁ:
Dotazů, zda bychom toho či onoho nezaměstnali na Bertramce jako manažera, nebylo málo. Pozoruhodné byly finanční požadavky takových zájemců: pohybovaly se mezi 25.000 až 30.000 korun měsíčně. Mozartova obec je spolek, který mimo jiné dokládá, že nehonorovanou dobrovolnickou prací pro velkou myšlenku se dá udělat opravdu hodně, což je princip spolkové činnosti.

Děkuji za rozhovor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat