Pracovitost, pokora, odpovědnost. Velký rozhovor s Jaroslavem Slavickým (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jaroslav Slavický je výrazná postava vrcholného českého tanečního a divadelního prostoru. Je jedním z velkých tanečníků své generace, představitel princů i výrazný tanečník s bohatým výrazovým projevem. Zároveň je přes čtyřicet let klíčovou postavou české taneční pedagogiky. Coby učitel scénické praxe i klasického tance taneční konzervatoře výrazně napomáhá zrodu dalších tanečních umělců a posledních jednadvacet let jako ředitel Taneční konzervatoře hl. m. Prahy určuje vývoj vzdělávání mladých tanečních umělců v Čechách. V osobním i profesním životě je od raného mládí vidět jeho vlastní důraz na pracovitost, pokoru a odpovědnost. Setkání s ním je velmi inspirativní, nejen kvůli prožité taneční historii, ale i tím, že na jeho vlastním životě se zřetelně a dramaticky promítly velké a mnohdy dost tragické dějiny malého národa v srdci střední Evropy ve dvacátém století. Jeho taneční postavy jsou nezapomenutelné, stejně jako výrazný, energický projev.
Jaroslav Slavický (zdroj Taneční konzervatoř hl. m. Prahy)


Poúnorové vyrovnání

Zaujalo mne, že jste se narodil v Poděbradech. Jak dlouho jste tam bydleli a jaký máte k městu vztah?

Jsem Poděbraďák a velký patriot. Bydlel jsem v Poděbradech do třinácti let a potom jsme se přestěhovali do Prahy.

Vaši si Poděbrady zvolili jako startovací město s dostupnějším bydlením a později se přestěhovali do Prahy?

Ne, bylo to složitější. Rodiče se seznámili za války. Maminka studovala učitelský ústav v Kutné Hoře a tatínek tam učil. Vzali se v roce 1941 a přestěhovali se do Hradce Králové, kde dostal tatínek místo na gymnáziu. V roce 1943 se tam narodila moje sestra. V Hradci založil tatínek smíšený sbor Královéhradeckých zpěváčků, dnes je to sbor Jitro, který je velmi úspěšný a jezdí po světě, a mě velmi potěšilo, že ho stále připomínají jako zakladatele sboru. Po válce dostal otec nabídku místa na gymnáziu v Rumburku. Založil tam i Vyšší hudební školu, na které působil. Politická situace se měnila, schylovalo se k roku 1948 a v Rumburku začali na něho naléhat, aby vstoupil do strany. On ale nechtěl, a tak proti němu začaly silné politické tlaky, až to vyústilo v další stěhování, v březnu 1948, tentokrát do Poděbrad. Byl tam lázeňský orchestr, to byla pro tatínka možnost uplatnění, hrál v orchestru na housle a ještě vyučoval ve škole. V září 1948 jsem se v Poděbradech narodil. Ale i tam začaly politické problémy. Otec byl totiž velmi činný, bylo ho, jak se říká, vidět. A to některým lidem vadilo. V roce 1950, 12. června, otce zatkla Státní bezpečnost a v politickém procesu byl odsouzen k jedenácti letům vězení. Obvinili jej, že měl napojení na senátora Zenkla, který po roce 1948 emigroval do Ameriky. Přitom spojení bylo pouze takové, že bratr Zenkla měl zahradu, která sousedila se zahradou domu, v němž bydleli v Poděbradech rodiče. Možná, že s ním, jako sousedem, prohodil otec několik slov. To byla jediná souvislost. Deset let byl zavřený, vrátil se v květnu v roce 1960. Byla to první amnestie, která se vztahovala také na politické vězně. Otec vždycky říkal, že nejdříve pustili vrahy, zloděje, ale politické vězně ne, ti si to odseděli.

Na jaře 1969 byl tatínek rehabilitován. Později se dokonce dozvěděl jméno estébáka, který ho udal. Samozřejmě po propuštění nesměl vůbec učit. Dali ho k pokrývačům, což snad byl záměr, protože měl Meniérovu chorobu (mezi příznaky této nemoci patří mimo jiné závrať). Bylo nemyslitelné, aby šplhal po střechách a do výšek. Ale měl štěstí na mistra, který byl rozumný a nechal ho dělat práci dole. Prý mu řekl: „Ty už sis, profesore, dost vytrpěl.“ Tatínek se samozřejmě snažil dostat zpátky k muzice. Byl zručný, věnoval se i ladění klavírů, a zjistil, že v Praze, ve Vodičkově ulici, hledají člověka do opravny nástrojů – tahacích harmonik. Aby mohl změnit zaměstnání, musel se hlásit na pracovním úřadě v Nymburce, kde byl příslušník Státní bezpečnosti, který na něho dohlížel. Bylo velké štěstí, že tenhle „jeho orgán“ byl v tu dobu nemocný a jiný pracovník tatínkovi povolení dal. Díky tomu se otci podařilo místo získat a v říjnu 1961 jsme se odstěhovali do Prahy. O něco později začal otec opět učit housle, nejdříve na Praze 6 v Osvětové besedě a pak na Praze 3. Po rehabilitaci v roce 1969 se dostal na Univerzitu Karlovu, kde učil na pedagogické fakultě až do odchodu do důchodu v roce 1974.

On byl tedy houslista, na začátku kariéry vyučoval housle a zároveň učil hudební výchovu na gymnáziu?

Byl především sbormistr, měl státní zkoušky ze hry na housle, z klavíru, sbormistrovství a skladby. V těch podmínkách, které v těžké politické době měl, hlavně učil, skládal (mnoho skladeb vzniklo v době věznění), a po svém opětovném návratu do oblasti hudby se věnoval koncertní a hudebně publicistické činnosti. Byl velký „janáčkovec“, napsal o Janáčkovi knihu Listy důvěrné, několik let dělal předsedu krajanského sdružení Bezručův kraj, odkud sám pocházel. Pořádal pravidelné kulturní večery v Praze, v Elektrických podnicích. Program se vázal ke skladatelům, básníkům, hudebníkům či literátům pocházejícím z Bezručova kraje a v komponovaném večeru se uváděla jejich tvorba. Vyvrcholením těchto koncertů bylo Lašské hudební jaro pořádané na Žofíně, což byl velký koncert, koncipovaný k poctě Janáčka, kde účinkoval Eduard Haken, Marie Glázrová, Lubomír Havlák, Ludmila Hanzalíková a další významní umělci z otcova rodného kraje.

V tom případě se nabízí otázka, na co jste hrál vy?

Já jsem chodil do hudební školy v Poděbradech na zpěv a klavír k paní profesorce Plojharové. Zpěv a hudba se mi velmi líbily. Měli jsme doma velkou hudební knihovnu a v té jsem jednou našel album, kde byla zdokumentována otcova činnost v Hradci Králové. Zjistil jsem, jaké měl tatínek v Hradci koncerty a kdo tam všechno byl a vystupoval, včetně recenzí. Bylo to v době, kdy byl otec ještě vězněn, a pamatuji se, že to na mě velmi zapůsobilo a řekl jsem si, že také budu „umělcem“. V knihovně jsem našel i knihu Sto operních libret. Tou knihou jsem si s oblibou listoval a rozhodl jsem se, že budu zpěvákem. Měl jsem jen dilema, jestli budu lyrický, nebo hrdinný tenor. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo!

Jaroslav Slavický (zdroj archiv ND Praha)


Ze zpěváka tanečníkem

Je pravda, že když se pustilo rádio, tak jsem rád tancoval, rád jsem se pohyboval. Asi v deseti letech jsem šel za paní profesorkou Plojharovou s tím, že bych se chtěl více a vážně věnovat zpěvu, abych se mohl stát zpěvákem. Ona mi samozřejmě řekla, že musím ještě počkat, až si hlas sedne.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář