Přání do nového roku a aktuality ze světa baletu v Týdnu s tancem
Choreografický ateliér v Brně
V přehledu lednových tanečních událostí by s předstihem neměl chybět ani Choreografický ateliér Baletu Národního divadla Brno v Divadle Reduta. Choreografické ateliéry a workshopy nejsou v tanečním světě ničím novým, i když naše soubory naskočily na vlnu trochu později než zahraniční kolegové. Hlavním účelem těchto tvůrčích dílen je podchycení mladých choreografických talentů uvnitř souboru. Bývá to sázka do loterie, ale nejednou se už stalo, že šlo skutečně o impulz k vlastní soustavné tvorbě. Miniatury, které organizoval Balet Národního divadla, třeba zapříčinily vznik tanečního uskupení DekkaDancers.
Tanečníci dostanou příležitost vyzkoušet si produkci krátkého díla a poznat, jestli je jejich invence skutečně nutí k tvorbě. Konfrontace s diváky je důležitá a choreografie za uvedení stojí, ačkoli pro drtivou většinu kusů jde během jednoho nebo dvou večerů o premiéru i derniéru současně. Nejinak tomu bude i tentokrát. První představení se koná 18. ledna, druhé 19. ledna a představení začínají v devatenáct hodin. A záleží jen na choreografech, jestli budou mít jejich práce takový potenciál a takovou životnost, aby se v budoucnu dočkaly dalších uvedení.
Na novém ročníku brněnského choreografického ateliéru se tvorbou budou podílet nejen debutanti, to jest ti, kteří si vyzkouší své schopnosti poprvé, ale i zkušenější tvůrci, kteří již mají své první choreografie za sebou. Někteří tvůrci úspěšných choreografií z minulých ročníků budou pokračovat v práci také v letošním roce a brněnské publikum může sledovat jejich pokroky. Své práce tedy představí tito členové brněnského souboru: Barbora Bielková, Gregor Giselbrecht, Anita Glosová, Carolina Isach Cogollos, Uladzimir Ivanou, Nelka Lazović, Kateřina Nováčková (jako host), Martin Svobodník a Emilia Vuorio.
Takhle se třeba v Brně tvořilo před několika lety:
VerTeDance opět na cestách
Soubor VerTeDance se chystá v lednu do Německa. Na Mezinárodním tanečním festivalu pro mladé publikum PURPLE vystoupí 23. a 24. ledna, jednou pro široké publikum a podruhé pro školy, se svou repertoárovou stálicí Korekce. Festival se koná v Berlíně a soubor na něj jede s inscenací, která je možná také ze všech nejzcestovalejší. Zabývá se tématem svobody, vnitřní i vnější, jejího omezení, jejího nalézání. Otázkou, jestli skutečnou svobodu vůbec něco omezit může, tak jako se nad tímto problémem už dříve zamýšleli existencialisté. Korekce je také postavená na jednoduchém, ale v jednoduchosti působivém motivu znehybnění nohou a úžasné hře s těžištěm. Způsob, jakým je vytvořena, je sám o sobě svého druhu sdělením o tom, jak omezení rozvíjí fantazii a vynalézavost a přináší nové cesty.
Choreografie v režii Jiřího Havelky, kterou doprovází živá produkce hudebního uskupení Clarinet Factory, měla premiéru v únoru 2014 (recenzi z ní jsme přinesli zde). Hned další rok s ní VerTeDance získali ceny BE Audience Award 2015 a MESS Festival Award 2015 v rámci BE festivalu v Birminghamu a ocenění Herald Angel Award 2015 na Fringe festivalu v Edinburghu.
Galantní tanec v galerii
Za tancem se můžete občas vypravit i do galerií, protože jako veškeré lidské konání i tanec je námětem výtvarných děl. V současnosti probíhá v prostorách Národní galerie v paláci Kinských na Staroměstském náměstí výstava, která přibližuje malířské dílo Norberta Grunda (1717–1767).
Tanec patří mezi jeho oblíbené a časté motivy. V kultuře rokoka byl jedním z prostředků vyjádření lásky, galantního způsobu chování i předvedení fyzické zdatnosti. Tančila šlechta, měšťané i lid a taneční výjevy ze všech prostředí se staly oblíbenými motivy v malbě, ať už jsou to výjevy z lidové zábavy, nebo obrazy galantních dostaveníček v pracích, kde kavalíři se svými dámami tančí menuet.
I kdybyste právě tanec na plátně nehledali, výstava Norbert Grund (1717–1767). Půvab všedního dne za to stojí, protože představuje poprvé v širších souvislostech Grundovu žánrovou malbu, výjevy z běžného života. Ukazuje pestrost námětů a přináší možnost porovnat Grundovy práce se soudobou středoevropskou kabinetní malbou i obrazy, z nichž mohl malíř čerpat inspiraci. Expozici doplňují ukázky uměleckého řemesla, ilustrující kulturu doby rokoka.
V Čechách se poslední velká souborná výstava díla Norberta Grunda konala v roce 1967 v Praze a menší o pět let později v Liberci. Teď je tedy příležitost, aby se s ním seznámily i mladší generace. A výstava nabízí také několik doprovodných programů souvisejících s tancem: 13. a 27. ledna se koná taneční dílna, v březnu pak budou dvě improvizační dílny pro děti také s taneční lektorkou. Na doprovodné programy je nutné se přihlašovat dva týdny předem.
Ze zahraničí: vzorná péče o diváka
Nepříjemný vánoční dárek dostala Německá opera v Berlíně, a to nehodu na vodovodní instalaci, která poškodila mašinerii a tahy. Zrušeno bylo několik představení Louskáčka, protože klasický výpravný balet nelze hrát bez kulis a není možné uvádět „okleštěnou“ verzi.
Zatím se nepodařilo techniku zprovoznit, a tak byla zrušena i představení 1. a 3. ledna. Kromě samozřejmého vrácení vstupného vymyslel balet berlínské Státní opery ještě náhradní program pro diváky, kteří by tak jako tak chtěli strávit středu 3. ledna v divadle. Místo tradičního divadelního představení se mohou zúčastnit veřejné jevištní zkoušky právě baletu Louskáček i s odborným výkladem. Zkoušku samozřejmě povede šéf souboru choreograf Nacho Duato, jehož verzi baletu soubor uvádí. Bude tedy bez kostýmů, masek a dekorací pouze s klavírem a nahrávkami, takže diváci nahlédnou alespoň trochu pod pokličku denního provozu souboru.
I za lístky na 3. ledna se bude divákům vstupné vracet, zhlédnutí projížděčky Louskáčka není plnohodnotným náhradním programem, ale spíš zhmotněnou omluvou, aby nepřišli o setkání s tancem úplně všichni. Je příjemné vidět od vedení souboru takové gesto a je to neklamný důkaz, že mu skutečně záleží na každém divákovi a že rychle reaguje i při událostech, za které nenese odpovědnost a které jsou nepředvídatelné, ačkoli se bohužel v divadelním provozu čas od času stávají. Na takových drobnostech se pouto s divákem vytváří nejlépe a je pak také nejsilnější.
Do nového roku…
Ano, snad by se takhle při začátku ledna slušelo prohodit i pár slov nejen o novinkách a zajímavostech. V minulém čísle (najdete zde) nám někteří baletní šéfové našich souborů popřáli do nového roku, stejně jako svým souborům a tanečnímu umění. Co byste si pro taneční umění přáli vy, kdyby se taková přání dala nějakou čarovnou mocí skutečně vyplnit? Nabízím pár bodů, ale říkám vám – čáry a kouzla, to je vlastně nuda. Co bychom z toho měli za potěšení, kdyby se nám ta naše přání plnila úplně sama od sebe bez sebemenšího přičinění? Každému zázraku je potřeba trochu pomoci, i když se vám někdy zdá, že se něco stalo a vyřešilo „samo“. Věřím, že to, co divák i umělec chce, na to přece jen stačí lidská síla a vytrvalost, i když některé mety se zdají být k uzoufání nedosažitelné. Ale ani to, že cíle nedohlédneme, neznamená, že tam někde daleko v budoucnosti není. Nebuďme neskromní, buďme jen trpěliví, pamatujme si je, a jak poběží rok svým tempem, občas se zastavme a popřemýšlejme, jak tomu kterému přání pomoci k uskutečnění.
Co si pro svět tance a baletu přát?
* Třeba to, aby se tanečnímu umění konečně dostalo rovnocenného místa mezi ostatními múzami. Ať už je to ve světě kamenných divadel, kde by mezi soubory měla panovat rovnoprávnost, ale víme dobře, že ideální stav je málokde, tak mezi nezávislými soubory a tanečníky a choreografy na volné noze, kteří o prostor k tvorbě a o diváka stále bojují. Přála bych si, aby tanečníky a choreografy někdo naučil, jak o své práci hovořit a přesvědčivě dokládat nejen svou tvorbou, ale i myšlením o ní, že má smysl, hodnotu. A také osvícenější úřednictvo, které by dokázalo uznat, že živé umění a tanec jako jeho součást jsou nezastupitelnou složkou života každého civilizovaného člověka a že je znakem osvícené vlády živé umění podporovat. Aby se tanečník a choreograf nemusel strachovat o budoucnost, měl kde zkoušet a hrát a nemusel se bát, že až ze sebe vydá to nejlepší, skončí v chudobě a zapomnění, pouze chudší o ideály a bohatší o zlomeniny. Aby rozhodnutí stát se tanečníkem stálo jen na touze a talentu, a ne na porovnání příjmů z budoucí práce.
* Také by bylo krásné, kdyby nám vzrostla tolerance na všech stranách. Aby už zanikla někdy historicky z opravdového dávnověku udržovaná neporozumění pro odlišný způsob práce, výuky, uvažování o umění. Abychom dokázali připustit existenci jiného přístupu, a pokud jsme přesvědčeni o škodlivosti nějakého fenoménu, dovedli své přesvědčení také věcně vyargumentovat a mírovou cestou se dobrat k řešení (to dá strašnou práci, já vím…). Aby se uzavřely staré spory mezi školami, proudy, mezi představiteli metod, cest a stylů. Každý, kdo věří své práci, bojuje za své přesvědčení a nese korouhev svého učitele, to je pochopitelné, ale bylo by krásné, kdyby měl vždycky ještě trochu místa pro zvážení cizího názoru a pro špetku pochybování, protože bez pochybování není pokroku. Sem snad patří i neskromné přání, aby spolu komunikovaly a spolupracovaly všechny organizace, instituce, spolky a svazy, které se tak či onak tanečním uměním zabývají, a spojenými silami znásobily rychlost změn, které tak nutně potřebujeme.
* Aby tanečníci a choreografové napříč styly měli čas a chuť dívat se vzájemně na tvorbu těch druhých a hovořili spolu o svých motivacích, cílech a o tom, v čem kdo z nich spatřuje smysl své tvorby. Těch „smyslů“ může být nekonečně mnoho a všechny mají stejnou váhu, jen to chce si o nich občas promluvit a vůbec se něco o sobě navzájem dozvědět, prozkoumávat světy těch ostatních, těch druhých. I když se nám ty světy třeba vůbec nelíbí. K tomu by ovšem bylo hezké vyčarovat i aktivní publikum připravené diskutovat a nebát se také přispět se svým názorem, se souhlasem i s nesouhlasem. A tanečníkům dostatek sebevědomí a rozvahy k tomu, aby dokázali nesouhlas přijmout. Abychom si konečně všichni uvědomili samotnou podstatu slova „názor“.
* Aby se ti, kteří věří v estetiku krásy, dokázali smířit s tím, že jsou tu jiní, kteří vyznávají civilní každodennost a estetiku ošklivosti, že jsou ti, kteří spatřují nejvyšší cíl v technické dokonalosti, a ti, kteří zadostiučinění pocítí nad šokovaným publikem. Že jsou tu umělci, kteří chtějí potěšit a přinést divákovi sladkou úlevu v těžkém životě a kteří věří také tomu, že krása kultivuje a činí člověka lepším, ale také ti, kteří chtějí burcovat a ukazovat hrůzy světa, aby se v divákovi probudilo svědomí a odhodlání. A že se nemají stavět proti sobě jako nepřátelé, ale pozdravit se jako sousedé na dvou odlišných územích.
* Nu, bylo by toho ještě na hodně dlouhé povídání. Tak můžete pokračovat třeba vy – místa je tu ještě spousta. Prakticky nekonečně mnoho:-)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
