Pražské varhany (2): kostel Matky Boží před Týnem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Od té doby uplynulo už více než patnáct let, přičemž asi teprve s tímto vydatným časovým odstupem je možné se zodpovědně zamýšlet nad tím, jak celá věc vlastně dopadla. V tehdejší nadšené atmosféře okolo kolaudování varhan by totiž jakýkoli byť i jen částečně kritický hlas musel působit nepatřičně, což jsme všichni cítili a také ctili. Zejména bylo jasné, že velkorysost Němců – mám na mysli hlavně ony finance jimi poskytnuté – měla znamenat nejen záchranu důležitého nástroje, ale také nastavení zrcadla našim domácím aktivitám v oblasti restaurování varhan. Nejsem si zdaleka jist, zda bylo i tohoto druhého bohulibého záměru dosaženo. Zamyšlení na toto téma ovšem v cyklu svých článků také plánuji.

Troufám si tedy nyní formulovat svůj postoj k provedenému restaurování týnských varhan. Není pochyb o tom, že obavy mnohých, kdo varovali před svěřením náročných prací do rukou bonnské firmy Klais, se nenaplnily. Varhanáři rozhodně vzácný Mundtův nástroj nezničili ani nijak nezmrzačili. Jednotlivá jejich koncepční rozhodnutí si však dnes již rozhodně jakousi analýzu žádají. Při každém restaurování stojí totiž odborníci na mnoha křižovatkách, kde se mohou dát, obrazně vyjádřeno, buď napravo, nebo nalevo. A další kroky jsou tím pak determinovány. Je známo, že Mundtovy varhany se v Týně nezachovaly ve zcela originální podobě, byly totiž v roce 1823 mírně přestavěny varhanářem Josefem Gartnerem. Jednou z větších změn bylo kromě přeladění o tón níže i přemístění hlavního stroje varhan a za ním stojícího pedálu na stávajícím kůru o několik metrů dozadu. Důvodem byla zřejmě potřeba většího místa pro muzikanty a zpěváky při provozování figurálních mší.

Dnes tento důvod pro upozaďování varhan nemáme, dává-li se totiž někdy hudba vyžadující velký provozovací aparát, děje se tak většinou v rámci koncertů, kdy účinkující jsou dole před hlavním oltářem. Z tohoto hlediska bylo tedy možné v rámci restaurování posunout hlavní části varhan zase blíže k zábradlí kůru. Positiv, tedy stroj v zábradlí umístěný, samozřejmě na původním místě stojí odjakživa. To, že se varhanáři rozhodli zachovat nepůvodní umístění Gartnerovo, je samozřejmě zcela legitimní. Vždyť nové místo zaujímá tato hlavní část varhan už více než sto padesát let a stalo, se tak už historicky danou realitou. Přesto tato otázka na stole ležela, jelikož by tím bývaly varhany získaly svůj původní a daleko příznivější rozměr akustického dosahu pro celý prostor chrámové lodi. Dnes se nám totiž opakovaně vnucuje pocit, že zvuk hlavního stroje je trochu zastřený, a nikoli přímočaře prezentní. Navíc platí, že zvukové proporce mezi hlavním strojem a positivem prostě nesedí. Positivové registrace, navolíme-li je ekvivalentně registracím na hlavním stroji, znějí silněji, ač logicky správně (a zároveň podle původního Mundtova záměru) tomu má být naopak.

kostel Matky Boží před Týnem - varhany (foto varhanyzcelakovic.cz)
kostel Matky Boží před Týnem – varhany (foto varhanyzcelakovic.cz)

Hlavním argumentem proti přemístění hlavního stroje a pedálu zpět bylo, že před rozebráním varhan a podlahy kůru nebylo ono originální Mundtovo umístění známo zcela přesně. Poté však bylo najednou zcela jasné, kde se hlavní varhanní skříň nalézala v letech 1673 až 1823. Ovšem nebyl na to brán již žádný zřetel, ke změně koncepce nedošlo. Do budoucna je tedy zřejmé, že bude-li někdy vůle, tak je možné stávající stav revidovat, což ale nyní jistě není na pořadu dne. Ponechme takové rozhodování budoucím generacím, máme s různými jinými projekty dost urgentnějších starostí.

Dlužno konstatovat, že restaurování jednotlivých cínových píšťal, které jsou ve varhanách většinové, bylo provedeno skvěle. Hnidopich vždy může najít nějakou maličkou závadu, ale k těm já nepatřím. Nad čím jsem však od začátku velmi rozpačitý, je zvolená temperatura varhan. Před restaurováním bylo ladění jemně nerovnoměrné, blížilo se systému podle Werckmeistera (Werckmeister III).

Zde se omlouvám, že nemohu zdlouhavě vysvětlovat, oč přesně kráčí. Několika větami lze naznačit, že nejde o sladění píšťal v paralelních souzvucích, např. oktávách, ale o detailní poměry mezi jednotlivými půltóny ve dvanáctitónové škále. Varhanáři v minulosti ladili své nástroje vždy nějak nerovnoměrně, některý půltón větší a jiný menší (podrobněji viz v díle: Petr Koukal: Dobře rozladěné varhany, 2013). Např. zmíněný Werckmeister popsal několik způsobů v barokní době dobře použitelných. Šlo o to, aby ladič docílil čistých a krásných souzvuků u důležitých akordů, zatímco ty méně často používané mohly působit méně nebo více rozladěně, což ale nebyl ve výsledku nedostatek, nýbrž přednost, protože ona rozladěnost vzbuzovala v patřičných hudebních souvislostech správné a očekávané zvukové i emoční napětí.

Jednu z křižovatek při rozhodování o týnských varhanách znamenala právě volba vhodné temperatury. O té se při přípravě vedla řada diskuzí. Nakonec padlo – teoreticky viděno – geniální rozhodnutí, totiž zvolit specifickou temperaturu, která se při restaurování píšťalového materiálu dá objevit díky nejlépe dochovaným píšťalám. Šlo o záměr vzbuzující velká očekávání. Ke spolupráci byli dokonce přizváni renomovaní zahraniční odborníci, Peter van Dijk z Nizozemí a Rupert Gottfried Frieberger z Rakouska (který ale vzápětí již po první návštěvě Bonnu na svoji funkci rezignoval). Nicméně, nynější temperatura bohužel ani vzdáleně nepřipomíná žádné z dobových osvědčených řešení, v literatuře popsaných nebo rekonstruovaných podobným způsobem na základě výzkumů jiných autentických historických nástrojů. Bohužel, protože výsledek není pro odpovídající hudební literaturu vůbec optimální.

Každý varhanář měl v dávných časech samozřejmě své preference a způsoby ladění, z nichž mnohé neodpovídají zcela stoprocentně těm známým a běžným. Nicméně situace, kdy základní akordy a tóniny znějí v Týně falešně a vzdálenější s více křížky či béčky čistě, je dost podivná. V tomto smyslu se vyjadřoval např. Harald Vogel, významný varhaník, který zde hrál koncert na Pražském jaru jakožto první zahraniční host, i mnozí další odborníci z ciziny. Nynější stav napovídá, že se nemůže jednat o původní temperaturu Mundtovu. Já tento názor jednoznačně sdílím. Samozřejmě, že případné přeladění do nějaké obecně uznávané a vhodné temperatury by bylo vhodné (podle mého soudu nikoli ovšem už do staršího ladění středotónového, byť se za Mundta používalo velmi často). Nicméně i tento zásah lze přenechat budoucím generacím. Argument proti změně tkví jednak ve financích, jednak v opětných, byť malých zásazích do historického materiálu. V budoucnu bude třeba možné provést přeladění šetrněji než dnes. Pro interpretaci varhanní hudby však znamená současná situace určité minus.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na