Pražský komorní balet na správné cestě: Holoubek a Musica Slovaca

Jakkoliv se Pražský komorní balet ve svém novém dramaturgickém směřování stále ještě hledá, disponuje ve svém repertoáru i jistotami, které tvoří ceněnou hodnotu jeho uměleckého přínosu bez ohledu na makro proměny světa i mikro-změny uvnitř souboru. Jsou to taneční díla, jejichž autorem byl sám Pavel Šmok. Kromě jeho osobitého choreografického rukopisu v nich lze spatřit i zajímavé svědectví o taneční tvorbě v době nedávno minulé a v neposlední řadě je provází velká divácká oblíbenost. Pro mnohé stále představují vyváženost mezi moderním tancem a klasickým baletem, jiným učarovalo jejich hudební cítění a nekomplikovanost dramaturgického zpracování. A v tomto výčtu má nepochybně své míso i určitý druh českého tanečního patriotismu. Vždyť kde hledat v současné době něco obdobného, co by přirozeně charakterizovalo skutečně původní českou nebaletní taneční tvorbu, tančenou českými tanečníky a vycházející z české inspirace v hudbě, slovesnosti či pohybovém tvarosloví.
Pražský komorní balet – Pavel Šmok – Holoubek (foto Serghei Gherciu, 2020)

Pavel Šmok za svůj umělecký život vytvořil více jak 100 choreografií a dvě z nich, Holoubek (z roku 1993) a Musica Slovaca (původní premiéra 1983), lze až do 14. března 2021 spatřit na internetové TV Mall. Pražský komorní balet natočil jejich filmový záznam v pražském Divadle na Vinohradech na konci loňského roku 2020 a se souborem choreografie nastudovala Kateřina Dedková-Franková, která střeží tento český kulturní poklad.

Je velice zvláštní, jak tato, v jednom případě více jak třicet let stará taneční díla fungují před kamerou zcela jinak, než nově vytvořené taneční kusy, kterým přední videozáznam (jakože z hlediště) většinou ubírá na energii i smysluplnosti.

V případě Šmokových choreografií je však opak pravdou. Především u Holoubka je jeho převedení do filmového záznamu velmi pozitivním přínosem. Náznaky afektu v gestech či výrazu, provázející především některé hodně zkušené tanečníky souboru, kamera dokáže upozadit a divák se tak může v klidu soustředit pouze na splynutí příběhu s hudbou a pohybem, typickou rafinovanost v dramaturgickém přístupu, a především si naplno vychutnat ono choreografické retro, kvůli kterému se vlastně na tento záznam dívá.

Pražský komorní balet – Pavel Šmok – Holoubek (foto Serghei Gherciu, 2020)

Pavel Šmok se nechal inspirovat Erbenovou baladou, ovšem do tanečního zpracování ji doslovně nepřenesl. Příběh poupravil (možná ve vidině větší srozumitelnosti tehdejšímu diváku), a především zasadil do rámce masopustního mysticismu. Získal tím nástroj, jak se vyrovnat se symfonickou programností hudby Antonína Dvořáka, který skladbu složil v roce 1896.

V tomto směru se jedná o ukázkový příklad toho, jak choreograficky zacházet s tímto hudebním žánrem a dobou vzniku. Šmokův přístup jen potvrzuje pravdu, že hodně hudby nemusí nutně znamenat hodně tance, spíš naopak. Také folklorní či jiné výrazové motivy v hudbě lze uchopit v souladu s tradicí jednoduše bez zbytečných prezentací prázdné techniky a sborový tanec není jen ornamentální ozdobou, ale skutečně vytváří prostředí a navozuje potřebnou atmosféru. Masopustní maškary v Holoubkovi jsou toho důkazem.

Šmokův taneční slovník je hravý a nekomplikovaný. Pro dnešní dobu snad působí trochu jednoduše, ale právě ona jednoduchost mu dává lehkost, a i přes mrazivost námětu této balady, lze vnímat náznak typického pohybového humoru, kterým se právě Šmokova práce vyznačuje. To ona určuje tuto konkrétní linii české taneční tvorby ovlivněnou formováním novodobého tance v našem prostředí v polovině 20. století skrze rytmiku, lidový tanec, pantomimu, klasický, a především výrazový tanec do kompaktně fungujícího tanečního stylu. Ten zatím bohužel nebyl (snad z přílišné skromnosti českého tanečního prostředí) oficiálně pojmenován, a přesto nám jej (například v choreografiích Jiřího Kyliána) závidí celý svět.

Je sice pravdou, že k dokonalé čistotě provedení Holoubka by všem tanečníkům možná svědčilo méně technického vnímání tance jako takového a větší průprava ve formě i podstatě tanečního folkloru. Ta by jejich tanci dodala požadovanou lehkost a rozjařenou masopustní uvolněnost. Ale stejně jako se mění doba, mění se i způsob práce. Na Lindě Svidró je hodně patrná její velká jevištní zkušenost a skvělá technická vyspělost, která jí bohužel bere onu upřímnou naivitu mladé vdovy v původním námětu balady. Nicméně v této úpravě příběhu (v souladu se symfonickou básní Antonína Dvořáka) se jedná o ženu, která otrávila svého muže kvůli o hodně mladšímu milenci, což charakterově odpovídá.

Atmosféru bezesporu dotváří scéna a kostýmy vytvořené podle původních návrhů Milana Čecha a Věry Mejtové Petrou Lebduškovou. Na jevišti dominuje veliký stůl a svou zásadní roli má i bílý ubrus měnící své uplatnění podle potřeby. Čistota scénografického pojetí dává celému dílu silnou vibraci původnosti, pravdivosti a přirozenosti.

Pražský komorní balet – Pavel Šmok – Musica Slovaca (foto Serghei Gherciu, 2020)

Druhou choreografií tohoto komponovaného programu je Musica Slovaca. Na hudbu soudobého hudebního skladatele Ilji Zelenky vytvořil Pavel Šmok v roce 1983 poetický duet o nesmělém prvním namlouvání. Stejně jako hudba (dvě žatevní písně z Čičman a Dolného Vadičova) se nechal inspirovat slovenským folklorem, který mu byl vzhledem k jeho slovenskému původu velmi blízký. To se odrazilo i v tanci. Něžná hravost se zde snoubí s dospívající naivitou a nutno podotknout, že aktuální pár interpretující na filmovém záznamu tuto choreografii se svého úkolu zhostil více než skvěle.

Dalibor Lekeš a Oldřiška Neumannová j. h. jsou skvěle sehraní. Jiskření mezi nimi působí více než opravdově, technicky i výrazově dokonale vystihují náladu tance. Zvláště pak tanečnice Oldřiška Neumannová, která je ještě studentkou konzervatoře Taneční centrum Praha, zaujme hned s prvním svým pohybem. Dokonale se dokáže do role i tanečního stylu vžít, skoro to vypadá, jako by přišla skutečně z té doby, kdy choreografie vznikla. Díky ní může mít divák po skončení tohoto krátkého tance klidně stejný pocit jako kdysi, když před mnoha lety a před revolucí odcházel z představení Pražského komorního baletu. Poeticky okouzlen a esteticky uspokojen.

4 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments