Pražský komorní balet v Ponci: malý prostor souboru svědčí

  1. 1
  2. 2
Představení Pražského komorního baletu 5. října potvrdilo, že komorní těleso a malé divadlo je spojení předurčené k úspěchu. V místě, kde se diváci tanečníků téměř dotýkají a mohou spolu dýchat, a kde je možné je sledovat z perspektivy, ale přitom stále zblízka, začíná fungovat i to, nad čím ve velkých divadlech pokrčíme rameny a jdeme dál.
Divadlo Ponec Praha (zdroj theatre-architecture.eu/Jan Purkert)

Platí to pro Pražský komorní balet i pro choreografie z dílny Baletu Praha Junior, které večer doplňovaly, i když ne beze zbytku. Snad je to nutnost větší koncentrace a celkové zhuštění jevištní existence tanečníků, co dodá představení v jiném prostoru náboj. Kde jinde Pražský komorní balet a také Balet Praha Junior v minulosti vystupovaly a vystupují? Na scénách určených buď činohře, nebo vícesouborovým divadlům, tak jako tak ale jde o prostory dimenzované na drama nebo balet, nikoli současný tanec. Stavovské divadlo ještě „sluší“ choreografiím s početnějším obsazením, které je vhodné sledovat jako celek s odstupem, Nová scéna také nepřináší intimní a kontaktní prožitky s divákem, scény Divadla Komedie nebo ABC jsou pro tanec vůbec nevhodné, v Divadle na Vinohradech se sice za první republiky tančilo, ale přece jen v jiném stylu než dnes. Jako diváci jsme si málo vědomi toho, jak velký vliv má prostor a vzdálenost mezi publikem a interpretem, elevace hlediště a mnoho dalších aspektů na naše vnímání.

K produkcím je potřeba jistě přistoupit i s vědomím, z jakého zázemí se rodí, tedy jiné očekávání máme od sólistů Pražského komorního baletu a jiné od studentů Tanečního centra Praha (bez podceňování, jen realistickým úhlem pohledu). Představení v Ponci v tomto kontextu zanechalo pozitivní dojem. Úvodní choreografie Teď² od Ondřeje Vinkláta měla premiéru v prosinci loňského roku.

Pravda, na Vinohradech měli tanečníci na scéně víc prostoru pro samotnou pohybovou akci, na omezené ploše Ponce je zato větší příležitost skutečně prožít setkání, o kterém tato jinak abstraktní choreografie vypráví. Semitransparentní zrcadla vytvářejí náhle mnohem magičtější efekt, když se k sobě tanečníci (Jitka Tůmová a Patrik Čermák) z obou stran blíží a svět před a za zrcadlem se začíná prolínat. Jejich duet je procítěnější, jejich proplétající se paže a těla kloužou přirozeně prostorem, choreografie vycházející z moderních technik na sebe s neoklasickým citem váže hudbu. Prostor dodal smysl dění i vizualitě, a to včetně kostýmů, které z dálky ve velkém divadle skutečně působily nevzhledně, ale když vidíme detail lehké látky a bezpočet švů, které spojují jednotlivé díly, můžeme s menšími rozpaky uvažovat i o významu. Třeba o útržcích příběhů a zážitků, které nosíme stále u sebe jako oděv.

Prostřední část programu byla věnovaná práci Baletu Praha Junior, studentskému souboru Tanečního centra Praha. Choreografie I-dentity také doznala velkého prostorového zhuštění. Nebylo nutné, ale přesto na malé ploše opět vyzněla intenzivněji. Tanečníci měli zkrácené dráhy pohybu a větší blízkost s diváky rozhodně prospěla.

Samuel Delvaux: I-dentity – Balet Praha Junior 2017 (zdroj PKB)

V I-dentity choreograf Samuel Delvaux zkoumá skupinu, začlenění či vyčlenění jedince z ní, ať už v úvodních sekvencích zobrazujících statické uskupení davu s určitou vůdčí osobností, nebo když nechává tanečníky pochodovat za rozčilujícího zvuku perkusí. Nejde jistě o převratné téma ani formální ztvárnění, ale účinkující si v této inscenaci pilují smysl pro přesnost.

Samuel Delvaux: I-dentity – Balet Praha Junior 2017 (zdroj PKB)

Choreografii Opus 13 vytvořil Šimon Kubáň na hudbu Maxe Richtera. Ačkoli jde o duet, program neuvádí jména studentů, snad aby nevypadli z kolektivního cítění se zbytkem souboru? Tanečnice Iveta Krmelová byla ale před časem hlavní protagonistkou v baletu Attily Egerháziho pro tento studentský soubor Kauza Prométheus. Jde o studentku se sebevědomým tanečním projevem, výrazný typ, tíhnoucí k hereckému projevu, a jistě jí budou v budoucnu provázet více konkrétní charakterní role než abstraktní taneční ornamentika. Duet Opus 13 je zdařilou choreografií na principu moderního tance, akcentující kontakt mezi oběma partnery. Vizuálně v paměti diváků zůstane především opakující se motiv zaoblených paží objímajících neviditelné tělo či předmět, který snad má signalizovat touhu uchopit neuchopitelné. Tanečníci v černých trikotech se na scéně pohybují v téměř záplavě útržků zlaté fólie, která tvoří trochu křiklavý kontrast k jejich tělům.

V choreografii Pět nebeských sól se pak její autorka Lídia Wos odvážně pouští do práce se suitou z motivů Bizetovy Carmen Rodiona Ščedrina, která už tolikrát posloužila jako hudba pro balet. Proto je velmi, velmi těžké tuto hudební plochu podložit abstraktní choreografií. Spojitost s Carmen nehledejme, snad jedině v červeném trikotu jedné z tančících dívek.

Lídia Wos: 5 nebeských sól – Balet Praha Junior 2017 (zdroj PKB)

Choreografie je spíše sledem etud umožňujících tanečnicím projevit přirozenost v pohybu a výrazu, dynamiku nebo jemnost podle dispozic a vlastního založení. I zde je ale škoda, že mladé tanečnice nemají v programu jména uvedena, když choreografie přímo podporuje individualitu jejich formujícího se projevu.

Lídia Wos: 5 nebeských sól – Balet Praha Junior 2017 (zdroj PKB)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Teď² -Vinklát (Pražský komorní balet)

[Celkem: 9    Průměr: 4.1/5]

Vaše hodnocení - I-dentity -Delvaux (Balet Praha Junior)

[Celkem: 10    Průměr: 3.9/5]

Vaše hodnocení - Opus 13 -Kubáň (Balet Praha Junior)

[Celkem: 9    Průměr: 4.1/5]

Vaše hodnocení - 5 nebeských sól -Wos (Balet Praha Junior)

[Celkem: 9    Průměr: 3.9/5]

Vaše hodnocení - Metamorphic -Lacová (Pražský komorní balet)

[Celkem: 11    Průměr: 3.1/5]

Související články


Napsat komentář