Pražský komorní balet v Ponci: malý prostor souboru svědčí

Představení Pražského komorního baletu 5. října potvrdilo, že komorní těleso a malé divadlo je spojení předurčené k úspěchu. V místě, kde se diváci tanečníků téměř dotýkají a mohou spolu dýchat, a kde je možné je sledovat z perspektivy, ale přitom stále zblízka, začíná fungovat i to, nad čím ve velkých divadlech pokrčíme rameny a jdeme dál.

Platí to pro Pražský komorní balet i pro choreografie z dílny Baletu Praha Junior, které večer doplňovaly, i když ne beze zbytku. Snad je to nutnost větší koncentrace a celkové zhuštění jevištní existence tanečníků, co dodá představení v jiném prostoru náboj. Kde jinde Pražský komorní balet a také Balet Praha Junior v minulosti vystupovaly a vystupují? Na scénách určených buď činohře, nebo vícesouborovým divadlům, tak jako tak ale jde o prostory dimenzované na drama nebo balet, nikoli současný tanec. Stavovské divadlo ještě „sluší“ choreografiím s početnějším obsazením, které je vhodné sledovat jako celek s odstupem, Nová scéna také nepřináší intimní a kontaktní prožitky s divákem, scény Divadla Komedie nebo ABC jsou pro tanec vůbec nevhodné, v Divadle na Vinohradech se sice za první republiky tančilo, ale přece jen v jiném stylu než dnes. Jako diváci jsme si málo vědomi toho, jak velký vliv má prostor a vzdálenost mezi publikem a interpretem, elevace hlediště a mnoho dalších aspektů na naše vnímání.

K produkcím je potřeba jistě přistoupit i s vědomím, z jakého zázemí se rodí, tedy jiné očekávání máme od sólistů Pražského komorního baletu a jiné od studentů Tanečního centra Praha (bez podceňování, jen realistickým úhlem pohledu). Představení v Ponci v tomto kontextu zanechalo pozitivní dojem. Úvodní choreografie Teď² od Ondřeje Vinkláta měla premiéru v prosinci loňského roku.

Pravda, na Vinohradech měli tanečníci na scéně víc prostoru pro samotnou pohybovou akci, na omezené ploše Ponce je zato větší příležitost skutečně prožít setkání, o kterém tato jinak abstraktní choreografie vypráví. Semitransparentní zrcadla vytvářejí náhle mnohem magičtější efekt, když se k sobě tanečníci (Jitka Tůmová a Patrik Čermák) z obou stran blíží a svět před a za zrcadlem se začíná prolínat. Jejich duet je procítěnější, jejich proplétající se paže a těla kloužou přirozeně prostorem, choreografie vycházející z moderních technik na sebe s neoklasickým citem váže hudbu. Prostor dodal smysl dění i vizualitě, a to včetně kostýmů, které z dálky ve velkém divadle skutečně působily nevzhledně, ale když vidíme detail lehké látky a bezpočet švů, které spojují jednotlivé díly, můžeme s menšími rozpaky uvažovat i o významu. Třeba o útržcích příběhů a zážitků, které nosíme stále u sebe jako oděv.

Prostřední část programu byla věnovaná práci Baletu Praha Junior, studentskému souboru Tanečního centra Praha. Choreografie I-dentity také doznala velkého prostorového zhuštění. Nebylo nutné, ale přesto na malé ploše opět vyzněla intenzivněji. Tanečníci měli zkrácené dráhy pohybu a větší blízkost s diváky rozhodně prospěla.

V I-dentity choreograf Samuel Delvaux zkoumá skupinu, začlenění či vyčlenění jedince z ní, ať už v úvodních sekvencích zobrazujících statické uskupení davu s určitou vůdčí osobností, nebo když nechává tanečníky pochodovat za rozčilujícího zvuku perkusí. Nejde jistě o převratné téma ani formální ztvárnění, ale účinkující si v této inscenaci pilují smysl pro přesnost.

Choreografii Opus 13 vytvořil Šimon Kubáň na hudbu Maxe Richtera. Ačkoli jde o duet, program neuvádí jména studentů, snad aby nevypadli z kolektivního cítění se zbytkem souboru? Tanečnice Iveta Krmelová byla ale před časem hlavní protagonistkou v baletu Attily Egerháziho pro tento studentský soubor Kauza Prométheus. Jde o studentku se sebevědomým tanečním projevem, výrazný typ, tíhnoucí k hereckému projevu, a jistě jí budou v budoucnu provázet více konkrétní charakterní role než abstraktní taneční ornamentika. Duet Opus 13 je zdařilou choreografií na principu moderního tance, akcentující kontakt mezi oběma partnery. Vizuálně v paměti diváků zůstane především opakující se motiv zaoblených paží objímajících neviditelné tělo či předmět, který snad má signalizovat touhu uchopit neuchopitelné. Tanečníci v černých trikotech se na scéně pohybují v téměř záplavě útržků zlaté fólie, která tvoří trochu křiklavý kontrast k jejich tělům.

V choreografii Pět nebeských sól se pak její autorka Lídia Wos odvážně pouští do práce se suitou z motivů Bizetovy Carmen Rodiona Ščedrina, která už tolikrát posloužila jako hudba pro balet. Proto je velmi, velmi těžké tuto hudební plochu podložit abstraktní choreografií. Spojitost s Carmen nehledejme, snad jedině v červeném trikotu jedné z tančících dívek.

Choreografie je spíše sledem etud umožňujících tanečnicím projevit přirozenost v pohybu a výrazu, dynamiku nebo jemnost podle dispozic a vlastního založení. I zde je ale škoda, že mladé tanečnice nemají v programu jména uvedena, když choreografie přímo podporuje individualitu jejich formujícího se projevu.

V závěru večera pak přišla na řadu premiérová choreografie, na kterou publikum čekalo, duet Metamorphic, který pro tanečníky Pražského komorního baletu Jitku Tůmovou a Patrika Čermáka vytvořila Martina Hajdyla Lacová. Inspirovala se sochařským dílem Augusta Rodina a svou prací vytváří jakýsi oblouk mezi živým, neživým a znovu oživlým fenoménem. Pro Augusta Rodina byla inspirací pohybující se těla, jejichž pohyb však zastavil a zachytil v jediném okamžiku. Choreografie se teď chápe těchto skulptur, ve kterých je dynamika a pohyblivost jakoby zakleta, a vrací jim život prostřednictvím tančících těl. Stávají se tančícími sochami, kterým byla vrácena dynamika. Tanečníci jsou oproštěni od charakterů či vztahů a napětí zůstává jen v pohybu, interakci. Hlavní roli má polonahé tělo, hra svalů, linie, dotyk, propletení a oddělení. Je zajímavé sledovat, jak zejména do těla Jitky Tůmové vstupuje určitá pohybová charakteristika jako otisk těla Martiny Hajdyly Lacové. Přejímá trochu její držení těla a pohyb po jevišti, který naznačuje jakési plutí nad scénou, útěk před gravitací. Její tělo vždy vyhledává vertikálu, i když se dokáže i dokonale „rozpustit“ na zemi, když je třeba zapojit floor work (často mám dojem, jako kdyby ji neviditelná síla zkoušela zvednout ze země a za ramena vytáhnout vzhůru), často stoupá na pološpičky a neslevuje z propnutí nártů… Ale toto jsou spíš detaily pro vysloveně náruživého diváka současného tance. Choreografie na soudobou hudbu Jozefa Vlka, v níž chvílemi zní neúnavný tón jako odpočítávání neviditelného kyvadla, které odměřuje čas, je výsostně vizuální a výtvarná a potěší především toho, kdo se v současném tanci nezřekl estetiky krásy.

Pražský komorní balet jde nyní cestou zapojování mladých choreografů působících na tuzemské taneční scéně, a tak snad konečně dostává jeho dramaturgie pevné obrysy. Za chvíli nás čeká další premiérová choreografie, tak nezbývá než doufat, že Pražský komorní balet opravdu nachází svou cestu a své místo.

Hodnocení autorky recenze: 90%

 

Pražský komorní balet: Metamorphic
(komponovaný večer)
5. října 2017 divadlo Ponec Praha

Teď²
Choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: Marek Pavlíček
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Návrh kostýmů: Pavel Knolle
Návrh scénografie: Valentina Hejdová
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Světová premiéra 18. prosince 2016

Tančí – sólisté Pražského komorního baletu
***

I-dentity
Choreografie: Samuel Delvaux
Hudba: Les Tambours du Bronx, Kampen, TWDY
Asistent choreografie: Pavla Konigsmarková
Scéna a kostýmy: Samuel Delvaux
Světelný design: Samuel Delvaux

Tančí – Balet Praha Junior
***

Opus 13
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Max Richter
Asistenti choreografie: Jaroslava Janečková, Viktor Svidró
Scéna a kostýmy: Šimon Kubáň, Jaroslava Janečková
Světelný design: Šimon Kubáň

Tančí – Balet Praha Junior
***

5 nebeských sól
Choreografie: Lídia Wos
Hudba: Bizet/Ščedrin – Carmen
Asistent choreografie: Antonín Schneider, Natálie Housková
Scéna a kostýmy: Lídia Wos
Světelný design: Lídia Wos, Antonín Schneider

Tančí – Balet Praha Junior
***

Metamorphic
Koncept: Martina Hajdyla Lacová
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Hudba: Jozef Vlk
Supervize: Andrej Petrovič
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Monika Petrušková
Pražský komorní balet
Světová premiéra 5. října 2017 divadlo Ponec Praha

Tančí – Pražský komorní balet

www.divadloponec.cz
www.prazskykomornibalet.cz
www.tanecnicentrum.cz