Pražský komorní balet sází na mladou generaci

  1. 1
  2. 2
Soubor s tradicí, která na něm vázne jako těžké břemeno, to je Pražský komorní balet. Taneční veřejnost sleduje jeho znovuzrození už po léta, jeho vzlety a pády a snahy o konsolidaci, hledání nového směru. Jeho postavení je nelehké, publikum je plné očekávání, ale problémem Pražského komorního baletu mimo jiné je, že publik má hned několik, jiné v Praze a docela jiné v regionech, kde vystupuje i na malých scénách a nemůže si dovolit zkoušet vkus diváků příliš abstraktní tvorbou, rozbourávající zcela kontakt s minulostí. A tak hledá pomyslnou spojnici mezi původním autorským divadlem Pavla Šmoka a možnostmi současných tvůrců. V tomto roce získal Pražský komorní balet nové umělecké vedení v osobě tanečníka a choreografa Igora Vejsady. Premiéra Mysterium času sází na rozdíl od loňského roku na tvorbu domácích choreografů a také na využití české hudby.
Mysterium času- vizuál (foto PKB)

Jak už je často u současné tvorby zvykem, hudba zní reprodukovaně, což diváka vždy alespoň trochu připraví o plnohodnotný zážitek. Produkční a finanční možnosti určují toto řešení nemilosrdně, tvůrcům ale zase dávají volnou ruku ve výběru. Mohou se rozletět od komorních skladeb až k opusům velkých orchestrů. Výběr českých skladatelů je snad náhodný, ale zapadá dobře do dramaturgie Pražského komorního baletu. Oslovení mladé generace domácích choreografů, ovšem s kořeny divadelními, nikoli odchovanými nezávislou projektovou scénou, též podporuje dojem dramaturgie opatrně progresivní, vyhýbající se extrému, ale přece se snahou o novotu. Diváky netřeba dlouho napínat – Mysterium času už jen z výše uvedených důvodů budí naději, že soubor se přiblížil k novému výchozímu bodu. Zatím z něj netryská proud zázračné živé vody, ale už teď vás osvěží.

Autorem první choreografie Teď2 je první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát, který zatím vybíjí své nápady v uskupení DekkaDancers a s Pražským komorním baletem spolupracuje poprvé. Jeho duet pojednává o setkání, poznání, o životní zkušenosti, kterou je možné, ale také není nutné vztahovat k otázkám běhu a relativity času. Je totiž sám o sobě niterný, živý i něžný, může být prostým vyprávěním o setkání dvou spřízněných duší, kterým není souzeno spojit se natrvalo a jejich cesty se znovu rozcházejí. Tanečně navazuje na tradici moderny, bez citací klasického tance, ale přesto s jeho estetikou, která u nás stále žije bok o boku současného tance.

Mnoho prvků je na první pohled divákovi známých, ale mladý choreograf skvěle cítí hudbu a nakládá s těly tanečníků jako s hlasy, které se potkávají, reagují na sebe, proplétají se (hudba Marka Pavlíčka se v některých pasážích inspiruje polyfonií). Oba mladí interpreti se energicky vrhají do prostoru a v choreografii nacházejí bezpečně svůj výraz. Na potemnělé scéně tanečníkům jako dekorace i rekvizita slouží dvě velká polotransparentní zrcadla. Je možno se za ně skrýt a zároveň vnímat siluetu i odraz, komunikovat s druhým a volat jeho napůl viditelný stín ke společné cestě. Druhý člověk je pro nás vždy zrcadlem, ačkoli většinou odráží to neviditelné a hluboko zasuté. Zrcadla se nakonec sama setkávají, ale mladí lidé rozcházejí. Ponesou si do konce života vzpomínku na jedno intenzivní Teď. Jen je škoda kostýmů, které při sledování z větší dálky vypadají poněkud neforemně, ačkoli bílá vzdušná látka podporuje dojem křehkosti a nevinnosti.

Marek Svobodník své taneční miniatury vždy zpracovává s dávkou humoru a nadsázky. Pro Pražský komorní balet tvoří také poprvé a vybral si látku odvážnou – jeho Chvilka POEzie si pohrává s ikonickou postavou básníka Edgara Allana Poea a jeho básní RavenHavran. Choreograf se nezastavil před žádnou překážkou: do titulní role obsadil přímo šéfa souboru a předěl mezi choreografiemi vyplnil krátkým filmem. Tři postavy v černých oblecích a cylindrech se jako přízraky z filmu přesouvají na jeviště, přesto se zdá, že hlavním záměrem filmu bylo především představit a ocitovat předmětnou báseň. Překlad je věcí osobního literárního vkusu, Marek Svobodník zvolil verzi Miroslava Macka, mnozí by možná dali přednost proslulejší variantě Vítězslava Nezvala. Krkavci prohánějící se po petřínských svazích se na jeviště vkrádají jako noční můry pronásledující spisovatele, který si krátí dlouhou chvíli a v hlavě snad převrací neukončenou minulost.

Igor Vejsada jako Poe zmobilizoval své fyzické síly bez zaváhání, užívá si hereckou akci i partnerskou souhru se svými trapiči, ochotně se stává loutkou v jejich rukou. Vizuálně je i tato choreografie laděna do černobílé, kostýmy nezvaných jsou jako načrtnuty uhlem na bílou čtvrtku, karikatury které se vylouply rovnou z papíru. Nechybí ani stínohra, jízda s kolečkovým křeslem a Lenora vystoupivší z hrobu – stárnoucímu básníkovi její děsivá vizáž nebrání v tom, aby se dívce znovu dvořil. Tak trochu Svatební košile naruby. Ale s prvním raním rozbřeskem se noční stvůry rozplývají jako víly z romantických baletů. Žádná z nich se básníkovi neproklovala jako havran až do srdce a hozenou rukavici odmítá. Klobouky a pitoreskní rukavičky s dlouhými prsty patří ke karikatuře.

Humor na jevišti je vzácný. Podpoří ho vždy i lehčí hudba, proto si choreograf vybral skladby Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma, tedy lehčí taneční žánr a jazz. Taneční divadlo je pro nadsázku na jevišti vhodným žánrem, i když utlumí čistě taneční kreace. Chvilka POEzie je příjemným odlehčením, ačkoli se tentokrát autor jaksi drží v úctě před velkým básníkem a oproti jiným choreografiím vlastně nikdy docela neopouští vážnou notu. Dospěl i k určitému sdělení – možná mimoděk? Z jeho choreografie totiž jasně vyplývá, že jediný způsob, jak se zbavit nočních můr, je spřátelit se s nimi. A to je kupodivu hluboká pravda…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mysterium času (Pražský komorní balet)

[Celkem: 9    Průměr: 3.1/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama