Před 150 lety zemřel klavírista Karl Tausig, nejtalentovanější žák Ference Liszta
Karol Tausig (později známý pod zněmčeným jménem Karl) se narodil 4. listopadu 1841 ve Varšavě do polské rodiny židovského původu. Jeho otec Aloys Tausig byl studentem klavírního virtuosa Sigismunda Thalberga a sám se stal úspěšným a v Polsku slavným hudebníkem a skladatelem. Aloys svého syna považoval za zázračné dítě a již od útlého věku ho učil hře na klavír.
V roce 1855 se Aloys rozhodl, že na Karolovu hudební výchovu sám nestačí. Oba společně odcestovali do Výmaru, kde se Aloys pokusil přesvědčit Ference Liszta, aby se ujal výuky jeho syna. Lizst zpočátku neměl zájem, ale chlapec náhle bez vyzvání usedl ke klavíru a zahrál Chopinovu Hrdinskou polonézu. Liszt byl Karlovými schopnostmi nadšen, okamžitě jej přijal jako svého studenta a ubytoval ho ve své výmarské domácnosti.
Tausig byl pilným studentem nejen hry na klavír, ale také kompozice. Během tří let ve Výmaru složil alespoň šest vlastních skladeb a vytvořil několik aranžmá Lisztových symfonií pro sólový klavír, kterými bavil návštěvníky. Přes svou hudební sofistikovanost se však nevyhnul problémům – jednoho dne se rozhodl vyřešit svůj nedostatek peněz tím, že ukradl a rozprodal několik Lisztových manuskriptů, včetně rozpracovaného rukopisu Faustovy symfonie. Skladatelův přítel Alexander Wilhelm Gottschalg se naštěstí o Tausigově krádeži doslechl a všechny manuskripty skoupil a vrátil Lisztovi, který se prý rozhodl svého studenta nijak nepotrestat.
V roce 1858 se tehdy šestnáctiletý Tausig seznámil s Richardem Wagnerem a posléze se na Lisztovo doporučení přestěhoval do Curychu, kde se stal Wagnerovým asistentem a brzy i přítelem. „Jako hudebník je nesmírně talentovaný, a při jeho zuřivé hře na klavír se chvěji,“ napsal Wagner v dopise Lisztovi, a dodal: „Ačkoliv se někdy chová jako zlobivé dítě, dokáže konverzovat jako zralý muž se silnou osobností.“
Po roce v Curychu se Tausig vydal na turné po německých a rakouských městech a následně se na dva roky zabydlel v Drážďanech. Německé publikum však jej však zřejmě nepřijalo velmi vlídně – jedna dochovaná dobová recenze tvrdí, že byl jako klavírista příliš násilný a posedlý virtuositou, ale že jistě jednoho dne dospěje ve skvělého hráče. Zřejmě kvůli tomuto přijetí se Karl Tausig v roce 1862 přestěhoval do Vídně, kde se rychle spřátelil s Johannesem Brahmsem. Tausig byl jedním z mála lidí, kteří se dokázali přátelit s Wagnerem i Brahmsem zároveň, navzdory silné rivalitě mezi skladateli a jejich příznivci.
Tausig se ve Vídni hodlal silně zaměřit na svou skladatelskou dráhu a během krátké doby zkomponoval a oddirigoval několik symfonií. Velkého úspěchu se však nedočkal, a pořádání orchestrálních koncertů se ukázalo být natolik nákladné, že Tausig zcela přestal hrát na klavír i komponovat. V tomto období se zřejmě živil především transkripcemi, které vytvářel pro Brahmse.
V roce 1865 opět začal aktivně koncertovat, a tentokrát byl téměř okamžitě přijatý jako klavírní génius. Kritici jej začali opěvovat jako jednoho z nejlepších dobových klavíristů a stavěli jeho hru na úroveň Ference Liszta a Antona Rubinsteina. V roce 1866 spolu s několika dalšími hudebníky založil klavírní školu Virtuosenakademie, která však zůstala v provozu pouhé čtyři roky – pětadvacetiletý Tausig rychle zjistil, že na pedagogiku nemá trpělivost a raději vyjížděl na turné po Evropě a škola bez jeho podpory dlouho nevydržela.
Navzdory tomu, že jeho sláva stále rostla, v roce 1870 začal Tausig propadat těžkým depresím. V tomto roce složil své poslední dílo, Dvě koncertní etudy, které označil jako svůj „Opus 1“ – všechna díla, která složil dříve, nepovažoval za hodná zapamatování.
Na začátku července 1871 u něj propukla infekce břišního tyfu, kterým se zřejmě nakazil během koncertování v Rusku. Své poslední dny strávil v Lipsku, kde se o něj starala polská šlechtična a klavíristka Maria Kalergis. Karl Tausig zemřel 17. července 1871 a byl pohřben v Berlíně. Ferenc Liszt byl prý smrtí svého mladého studenta a přítele natolik zničen, že se nebyl schopný dostavit na jeho pohřeb.
