Před 65 lety zemřel Josef Bohuslav Foerster

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
J.B.Foerster: Nepřemožení - ND Praha 1918 (foto Karel Váňa)
J. B. Foerster: Nepřemožení – ND Praha 1918 (foto Karel Váňa)

Anna Hostomská ve své populární knize Opera z padesátých let toto dílo vysoce hodnotí: „V době, kdy tvořil tuto skladbu, převládaly na operním jevišti postavy mátožně symbolické – jako například u Debussyho – nebo brutálně naturalistické jako u Richarda Strausse, Foerster se svými „Nepřemoženými“ zcela vymaňuje z těchto dobových uměleckých manýr a svým smyslem pro ryzí lidství vytváří vlastní osobitou formu moderního hudebního dramatu.“ Naproti tomu o čtvrtstoletí později se staví Ladislav Šíp k trojici posledních Foersterových oper výrazně kritičtěji: „…ušlechtilá idea i její dramatické vyjádření je však buď v námětu nebo v postavách či rozvíjení konfliktů pro dnešního diváka nepřesvědčivé, ba překonané.“ Jevištní osudy těchto děl dávají jeho názorům v mnohém za pravdu.

Premiéra Nepřemožených byla jedním z posledních děl, které nastudoval již nemocný Karel Kovařovic. Trojici hlavních rolí (Alba, Viktor, hrabě Xaver) ztvárnili Gabriela Horváthová, Otakar Mařák a Jiří Huml. Znovu byli Nepřemožení nastudováni Otakarem Ostrčilem a Ferdinandem Pujmanem pro foersterovský festival v roce 1930. Trio protagonistů ztvárnili tehdy Alice Šponarová, Miroslav Jeník a Jiří Huml. Naposledy se tato opera objevila na jevišti Národního divadla v roce 1936.

V Brně se Nepřemožení hráli v roce 1926, kdy je pod patronací ředitele divadla, dirigenta Františka Neumanna, uvedli významní propagátoři moderní české operní tvorby, dirigent Zdeněk Chalabala a režisér Ota Zítek. V Ostravě je dvakrát (v letech 1930 a 1939) uvedl Jaroslav Vogel, v Olomouci se hráli v roce 1935.

Po válce došlo k jedinému představení, které nastudovali v roce 1959 k uctění Foersterových nedožitých stých narozenin posluchači Akademie múzických umění, pozdější dlouholetý dirigent olomoucké opery Zvonimír Skřivan a budoucí kmenová režisérka českobudějovického a plzeňského operního souboru Inge Švandová. V trojici hlavních rolí vystoupili jejich kolegové Zdenka Kareninová, Jindřich Čapek a Jan Kyzlink.

Následující Foersterova opera Srdce, kterou skladatel věnoval „památce svých drahých rodičů“, vychází ze stejných zdrojů a směřuje ke stejným cílům jako Nepřemožení. Opět se ocitáme v uměleckém prostředí. Tentokráte se jedná o společnost kočovných herců a styl díla je obdobný jako v Nepřemožených.

Srdce mělo premiéru 15. listopadu 1923. Dirigent Otakar Ostrčil a režisér Ferdinand Pujman si do tria hlavních rolí obsadili Blaženu Aschenbrennerovou, Viléma Zítka a Jana Konstantina. V roce 1927 byla uvedena tato opera v Brně, kde se o její jevištní realizaci opět postarali Zdeněk Chalabala a Ota Zítek. Naposledy měli možnost diváci shlédnout Srdce v novém nastudování, jehož premiéru připravili na 1. února 1930 na závěr foersterovského festivalu Otakar Ostrčil a Ferdinand Pujman. V hlavních rolích účinkovali tehdy Ada Nordenová, Josef Munclingr a Jan Konstantin.

V roce 1936 měla premiéru poslední Foersterova opera Bloud, pro niž našel skladatel a autor libreta v jedné osobě inspiraci v povídce Lva Nikolajeviče Tolstého Dva poutníci. Myslím si, že tuto operu charakterizuje dobře Anna Hostomská: „Bloud je v podstatě posledním dozvukem novoromantické epochy, která zasáhla i do české kultury. Dílo je ukázkou velké a krásné vůle vést lidi z jejich bídy a vzájemné nenávisti k lásce, soucitu a pomoci.“

Premiéru dne 28. března 1936 nastudovali dirigent Otakar Jeremiáš a režisér Ferdinand Pujman v hlavních rolích s Marií Budíkovou a Janem Otakarem Masákem. Inscenace se dočkala šesti představení.

V případě Blouda bylo zcela logické, že se tato opera pro své ideové zaměření nemohla v poválečné době na českých jevištích objevit. Budiž na tomto místě vzdát dík vedení plzeňského divadla. Ředitel Jan Burian, šéf opery Petr Kofroň a dramaturg Zbyněk Brabec se je v roce 2001 u příležitosti padesátého výročí skladatelovy smrti pokusili „oživit“. Stejný dík patří kolektivu tvůrců pod vedením dirigenta Jiřího Štrunce a režiséra Miloše Dočekala za to, že se jim to do značné míry podařilo.

V roce 1936 zemřela Berta Foersterová. Skladatel se poté znovu oženil a s druhou manželkou Olgou (zemřela v roce 1984) žili nejprve v pražských Strašnicích a poslední léta svého života převážně v Novém Vestci na Staroboleslavsku, kde také Foerster 29. dubna 1951 zemřel.

Josef Bohuslav Foerster s druhou chotí Olgou 1940 (foto Mikšovský)
Josef Bohuslav Foerster s druhou chotí Olgou 1940 (foto Mikšovský)

Devadesáté narozeniny skladatele, jemuž byl v listopadu 1945 jako prvnímu hudebníkovi udělen titul Národního umělce, byly uspořádány v prosinci 1949 velkolepé oslavy. Nicméně byly limitovány tím, že jejich obsah byl vzhledem k Foersterově velké a upřímné zbožnosti pečlivě cenzurován. Když po únoru 1948 vznikla takzvaná Katolická akce na podporu prorežimních kněží a do čela této instituce byl zmanipulován „dvorní“ režisér Ferdinand Pujman, Foerster jednoznačně odmítl Pujmanovu nabídku ke spolupráci.

Těmito rozpory byly poznamenány i posmrtné umělcovy osudy. Byl mu vypraven velkolepý pohřeb z Národního divadla s účastí oficiálních hostí, ale církevní obřady se musely omezit na Olšanské hřbitovy, kde spočinul a kde je pochován.

Odkaz Josefa Bohuslava Foerstera je nepochybně do značné míry rozporuplný, ale nelze mu upřít pevné a trvalé místo v dějinách českého (nejen) hudebního umění a je nutné vyzvednout jeho povahovou stálost a pevnost.

Pokud se týče jeho oper, nikdy se nepochybně nestanou trvalou součástí repertoáru našich operních souborů. Nicméně neměli bychom jej zcela opomíjet. Vzhledem k tomu, že vrcholnou zodpovědnost za operu v Národním divadle má dvojice mužů, kteří se zasloužili v případě Blouda o připomenutí Foersterovy zapomínané tvorby, a že rovněž v ambiciózním plzeňském divadle jsou v čele umělci analogických názorů, zůstávám v tomto směru mírným optimistou.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Napsat komentář