Před 90 lety se poprvé na jevišti objevila Janáčkova „Ledovatá“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Byl sobotní večer 18. prosince 1926. Do předvánoční nálady zářila okna budovy divadla Na hradbách, jedné z nejkrásnějších z padesátky divadelních budov vytvořených proslulou vídeňskou dvojicí architektů Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem, jež roku 1919 konečně připadla českému Národnímu divadlu v Brně. V prostorném vestibulu a ve foyer divadla byly slyšet kromě češtiny i hovory v dalších jazycích. Do Brna se sjela řada divadelních ředitelů, operních šéfů, hudebních recenzentů řady předních listů a dalších odborníků, aby zhlédli premiéru nejnovějšího, v pořadí již osmého jevištního díla Mistra Leoše Janáčka.
Leoš Janáček (foto archiv)

Leoš Janáček v té době už nebyl neznámým moravským samorostem, který se marně snažil dobýt pražské hradby. Měl za sebou už řadu významných zahraničních úspěchů, o něž se do značné míry zasloužila Její pastorkyňa, která po svém pražském vítězství v roce 1916 pronikla do Vídně a řady dalších evropských divadel. V roce 1924 se s ní mohli setkat i návštěvníci newyorské Met a v témže roce byl její úspěch korunován senzačním úspěchem berlínského nastudování, které bylo dílem dirigenta Ericha Kleibera.

Hra Karla Čapka Věc Makropulos, jež pojednávala o problematice lidského stárnutí v moderní době, měla premiéru v Divadle na Vinohradech 21. listopadu 1922 v autorově režii s Leopoldou Dostalovou v titulní roli.

Leoš Janáček navštívil reprízu 10. prosince a námět ho velmi zaujal. Své dojmy okamžitě sdělil Kamile Stösslové. V té době uplynul rok od úspěšné premiéry Káti Kabanové a Mistr pilně pracoval na své další opeře o lištičce z brněnských lesů.

Vedle toho ale už intenzivně hledal další námět. Max Brod mu poskytl jako možnou inspiraci hru Františka Xavera Šaldy Dítě, jejíž téma do určité míry souzní s tématem Její pastorkyně. Janáčka ale Šaldův text neuspokojil. Připadal mu „málo živelný, strojený“. Vstoupil tedy do jednání s Karlem Čapkem. Jednání se protáhla. Jednak Karel Čapek se souhlasem chvíli váhal, ale hlavně bylo nutné vyřídit všechny autorsko-právní formality. 10. září 1923 konečně Čapek vyslovil souhlas. Nikdy toho nelitoval. Po premiéře se o Janáčkově díle vyjádřil velmi pochvalně.

Janáček se pustil do práce 11. prosince 1923. Čapkův text místy zkrátil, některé motivy zdůraznil, jiné naopak poněkud potlačil. Na Čapka údajně Janáčkova hudba zapůsobila tak, že měl pocit, že jeho text nebyl nijak krácen či upraven.

Podle svědectví, jež nám podávají Janáčkovy dopisy Kamile Stösslové, měnil se skladatelův vztah k postavě hlavní hrdinky. Jestliže zpočátku ji hodnotil „jako zcela vyhořelou bytost, chladnou jako led“, v závěrečné fázi komponování díla o ní napsal „… a její vina, že dlouho musela žít. Lítost jsem s ní měl.“

Tahle výrazná proměna se samozřejmě plně projevila v celém pojetí díla. Na rozdíl od Čapka Janáček nechává Emilii Marty zemřít a závěr opery patří k absolutním vrcholům Janáčkovy tvorby. V čísle časopisu brněnského divadla Divadelní list z února 1927 byl zveřejněn článek, v němž divadlo zve diváky na přidané představení, které se uskuteční pro velký zájem publika mimo předplatné, následujícími slovy: „Nevyjdeme z obdivu, vnoříme-li se do hudby Janáčkova nejnovějšího díla, Věci Makropulos. Jeden geniální nápad stíhá druhý a zakončení opery dostupuje vrcholu, jehož dosáhli jen největší světoví skladatele. Loučení se světem zpěvačky Emilie Marty možno srovnati jedině s poslední scénou Otella, Tristana či Salome.“

Na tomto místě si dovolím malou odbočku do současnosti. K naprosto stejnému závěru dospěl recenzent současné berlínské inscenace Paul Griffiths, když o závěrečném zpěvu Emilie Marty napsal, že „je odpovědí na Brünhildinu či Isoldinu smrt“.

Vraťme se ale do prosincových dnů roku 1926. Premiéra Věci Makropulos byla několikrát odložena. Soubor měl k dispozici na jevištní zkoušky v té době zcela neuvěřitelné tři a půl týdne a premiéra byla nakonec posunuta z tradičního pátku na sobotu, což bylo divákům zdůvodněno tím, že „dílo vyžaduje neobyčejného studia a dlouhých příprav“.

Péče, kterou ředitel divadla a dirigent představení v jedné osobě František Neumann spolu s režisérem Otou Zítkem a výtvarníkem Josefem Čapkem věnovali studiu díla, se vyplatila. Premiéra i následující reprízy se setkaly s mimořádným ohlasem. Překvapivé bylo obsazení role Emilie Marty. Byla do ní obsazena mladá ruská emigrantka Alexandra Čvanová, která později proslula především jako vynikající interpretka mladodramatických rolí typu Rusalky, Jenůfy či Taťány.

Alexandra Čvanová (foto archiv)

Skladatel, dirigent i kritici byli s jejím výkonem spokojeni a když se po deseti letech v Brně Milan Sachs k Věci Makropulos vrátil, opět svěřil roli Emilie Alexandře Čvanové. Z ostatních představitelů stěžejních rolí připomeňme mladého Zdeňka Otavu v roli Jaroslava Pruse, představitele Alberta Gregora, výtečného tenoristu Emila Olšovského, velmi perspektivního sólistu Antonína Pelce v postavě solicitátora Vítka a dva populární bratry Šindlery, Václava v roli Janka a Valentina jako neodolatelného Hauka-Šendorfa.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – obsazení – ND Brno 1926 (foto archiv ND Brno)

Kritiky nešetřily nadšením. Národní listy napsaly, že „orchestr byl dokonalou odezvou scény ve všech jejích peripetiích“, Moravskoslezský deník hodnotil pojetí Václava Neumanna jako „nadmíru šťastné a možno říci, že patří k jednomu z jeho nejlepších výkonů“.

Ve stejném smyslu vyzněla i recenze Prager Presse, podle níž „provedení výborně řízené ředitelem Neumannem překonalo všechna očekávání. Pěvci i orchestr přistupovali ke svým úkolům s takovou oddaností, že úspěch se stupňoval od aktu k aktu“. Německý Vossische Zeitung si pochvaloval, že opera byla právem svěřena Františku Neumannovi, „který dnes platí plným právem za největšího českého dirigenta“.

A konečně noviny, které jsou v brněnských materiálech uváděné jako Newyorské listy, si neodpustily špičku vůči Praze: „Je příznačným zjevem, že Brno dnes v hudebním ohledu hraje prim. Je ostudou, že premiéra Janáčkovy opery nebyla na Národním divadle v Praze, které prostě neplní své povinnosti vůči českému umění.“ Brněnské rozhlasové studio vysílalo jednu z repríz v přímém přenosu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na