Před 90 lety se poprvé na jevišti objevila Janáčkova „Ledovatá“

Byl sobotní večer 18. prosince 1926. Do předvánoční nálady zářila okna budovy divadla Na hradbách, jedné z nejkrásnějších z padesátky divadelních budov vytvořených proslulou vídeňskou dvojicí architektů Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem, jež roku 1919 konečně připadla českému Národnímu divadlu v Brně. V prostorném vestibulu a ve foyer divadla byly slyšet kromě češtiny i hovory v dalších jazycích. Do Brna se sjela řada divadelních ředitelů, operních šéfů, hudebních recenzentů řady předních listů a dalších odborníků, aby zhlédli premiéru nejnovějšího, v pořadí již osmého jevištního díla Mistra Leoše Janáčka.

Leoš Janáček v té době už nebyl neznámým moravským samorostem, který se marně snažil dobýt pražské hradby. Měl za sebou už řadu významných zahraničních úspěchů, o něž se do značné míry zasloužila Její pastorkyňa, která po svém pražském vítězství v roce 1916 pronikla do Vídně a řady dalších evropských divadel. V roce 1924 se s ní mohli setkat i návštěvníci newyorské Met a v témže roce byl její úspěch korunován senzačním úspěchem berlínského nastudování, které bylo dílem dirigenta Ericha Kleibera.

Hra Karla Čapka Věc Makropulos, jež pojednávala o problematice lidského stárnutí v moderní době, měla premiéru v Divadle na Vinohradech 21. listopadu 1922 v autorově režii s Leopoldou Dostalovou v titulní roli.

Leoš Janáček navštívil reprízu 10. prosince a námět ho velmi zaujal. Své dojmy okamžitě sdělil Kamile Stösslové. V té době uplynul rok od úspěšné premiéry Káti Kabanové a Mistr pilně pracoval na své další opeře o lištičce z brněnských lesů.

Vedle toho ale už intenzivně hledal další námět. Max Brod mu poskytl jako možnou inspiraci hru Františka Xavera Šaldy Dítě, jejíž téma do určité míry souzní s tématem Její pastorkyně. Janáčka ale Šaldův text neuspokojil. Připadal mu „málo živelný, strojený“. Vstoupil tedy do jednání s Karlem Čapkem. Jednání se protáhla. Jednak Karel Čapek se souhlasem chvíli váhal, ale hlavně bylo nutné vyřídit všechny autorsko-právní formality. 10. září 1923 konečně Čapek vyslovil souhlas. Nikdy toho nelitoval. Po premiéře se o Janáčkově díle vyjádřil velmi pochvalně.

Janáček se pustil do práce 11. prosince 1923. Čapkův text místy zkrátil, některé motivy zdůraznil, jiné naopak poněkud potlačil. Na Čapka údajně Janáčkova hudba zapůsobila tak, že měl pocit, že jeho text nebyl nijak krácen či upraven.

Podle svědectví, jež nám podávají Janáčkovy dopisy Kamile Stösslové, měnil se skladatelův vztah k postavě hlavní hrdinky. Jestliže zpočátku ji hodnotil „jako zcela vyhořelou bytost, chladnou jako led“, v závěrečné fázi komponování díla o ní napsal „… a její vina, že dlouho musela žít. Lítost jsem s ní měl.“

Tahle výrazná proměna se samozřejmě plně projevila v celém pojetí díla. Na rozdíl od Čapka Janáček nechává Emilii Marty zemřít a závěr opery patří k absolutním vrcholům Janáčkovy tvorby. V čísle časopisu brněnského divadla Divadelní list z února 1927 byl zveřejněn článek, v němž divadlo zve diváky na přidané představení, které se uskuteční pro velký zájem publika mimo předplatné, následujícími slovy: „Nevyjdeme z obdivu, vnoříme-li se do hudby Janáčkova nejnovějšího díla, Věci Makropulos. Jeden geniální nápad stíhá druhý a zakončení opery dostupuje vrcholu, jehož dosáhli jen největší světoví skladatele. Loučení se světem zpěvačky Emilie Marty možno srovnati jedině s poslední scénou Otella, Tristana či Salome.“

Na tomto místě si dovolím malou odbočku do současnosti. K naprosto stejnému závěru dospěl recenzent současné berlínské inscenace Paul Griffiths, když o závěrečném zpěvu Emilie Marty napsal, že „je odpovědí na Brünhildinu či Isoldinu smrt“.

Vraťme se ale do prosincových dnů roku 1926. Premiéra Věci Makropulos byla několikrát odložena. Soubor měl k dispozici na jevištní zkoušky v té době zcela neuvěřitelné tři a půl týdne a premiéra byla nakonec posunuta z tradičního pátku na sobotu, což bylo divákům zdůvodněno tím, že „dílo vyžaduje neobyčejného studia a dlouhých příprav“.

Péče, kterou ředitel divadla a dirigent představení v jedné osobě František Neumann spolu s režisérem Otou Zítkem a výtvarníkem Josefem Čapkem věnovali studiu díla, se vyplatila. Premiéra i následující reprízy se setkaly s mimořádným ohlasem. Překvapivé bylo obsazení role Emilie Marty. Byla do ní obsazena mladá ruská emigrantka Alexandra Čvanová, která později proslula především jako vynikající interpretka mladodramatických rolí typu Rusalky, Jenůfy či Taťány.

Skladatel, dirigent i kritici byli s jejím výkonem spokojeni a když se po deseti letech v Brně Milan Sachs k Věci Makropulos vrátil, opět svěřil roli Emilie Alexandře Čvanové. Z ostatních představitelů stěžejních rolí připomeňme mladého Zdeňka Otavu v roli Jaroslava Pruse, představitele Alberta Gregora, výtečného tenoristu Emila Olšovského, velmi perspektivního sólistu Antonína Pelce v postavě solicitátora Vítka a dva populární bratry Šindlery, Václava v roli Janka a Valentina jako neodolatelného Hauka-Šendorfa.

Kritiky nešetřily nadšením. Národní listy napsaly, že „orchestr byl dokonalou odezvou scény ve všech jejích peripetiích“, Moravskoslezský deník hodnotil pojetí Václava Neumanna jako „nadmíru šťastné a možno říci, že patří k jednomu z jeho nejlepších výkonů“.

Ve stejném smyslu vyzněla i recenze Prager Presse, podle níž „provedení výborně řízené ředitelem Neumannem překonalo všechna očekávání. Pěvci i orchestr přistupovali ke svým úkolům s takovou oddaností, že úspěch se stupňoval od aktu k aktu“. Německý Vossische Zeitung si pochvaloval, že opera byla právem svěřena Františku Neumannovi, „který dnes platí plným právem za největšího českého dirigenta“.

A konečně noviny, které jsou v brněnských materiálech uváděné jako Newyorské listy, si neodpustily špičku vůči Praze: „Je příznačným zjevem, že Brno dnes v hudebním ohledu hraje prim. Je ostudou, že premiéra Janáčkovy opery nebyla na Národním divadle v Praze, které prostě neplní své povinnosti vůči českému umění.“ Brněnské rozhlasové studio vysílalo jednu z repríz v přímém přenosu.

Dejme ještě jednou slovo brněnskému Divadelnímu listu z oněch měsíců: „Právě jako Smetana byl svého času krajním novotářem a dlouho musel bojovati, než se uplatnil, jest jim s obdobným osudem i Janáček. Teprve v poslední době získává porozumění a uznání světového, ač prozatím jen jeho Pastorkyňa zapustila kořeny v přijmi obecenstva. Pro ostatní jeho opery čas teprve přijde, neboť v nich Janáček předešel široký kruh publika o jednu generaci.“

Ten čas skutečně přišel, i když byl delší než jedna generace a dlužno říci, že zejména v posledních letech se tato opera těší stejně jako celý Janáčkův divadelní odkaz většímu ohlasu v zahraničí než doma.

Národní divadlo uvedlo Věc Makropulos poprvé dne 11. února 1928. Hudebního nastudování se ujal šéf opery Otakar Ostrčil. Režií byl na přání skladatele pověřen Josef Munclingr a autorem výpravy byl opět Josef Čapek.

Obsazení bylo excelentní. Titulní roli ztvárnila Naďa Kejřová. Alberta Gregora Richard Kubla, Jaroslava Pruse Václav Novák, doktora Kolenatého Emil Pollert a v postavě Hauka-Šendorfa exceloval Karel Hruška, kterého Janáček zahrnul slovy upřímného obdivu a byl velmi spokojen s celkovou úrovní inscenace.

Pražské obecenstvo ale přijalo operu velmi rezervovaně, a tak musela být po osmi reprízách stažena z repertoáru a na další uvedení ve “zlaté kapličce” si diváci museli počkat osmadvacet let.

Před válkou byla Věc Makropulos ještě uvedena v březnu 1935 v Ostravě, kde ji nastudoval velký ctitel Janáčkova díla Jaroslav Vogel v režii Karla Küglera. Titulní roli ztvárnila tehdejší ostravská primadona Marie Vojtková, Jaroslava Pruse mladý Václav Bednář a menší kuriozitou je, že v roli Janka vystoupil pozdější významný herec pražského Realistického divadla Karel Máj, který tehdy byl obsazován i do rolí v hudebně-dramatických dílech. O rok později, jak už bylo řečeno výše, se opera znovu hrála v Brně.

Brzy po premiéře projevily zájem o uvedení díla berlínská Staatsoper i Krolloper, ale nedošlo k němu. Poprvé byla opera v zahraničí uvedena v roce 1929 ve Frankfurtu pod taktovkou Josefa Kripse. Krátce před rakouským anšlusem v roce 1938 se s ní díky iniciativě Rakousko-československého spolku mohli seznámit vídeňští diváci.

Poválečná jevištní historie se začala psát opět v Brně. V roce 1948 operu nastudovali pro janáčkovský festival v jubilejním skladatelově roce dirigent Antonín Balatka a režisér Ota Zítek. Představitelkou titulní role byla Emilie Zachardová. V roce 1956 následovala pražská inscenace, která byla dílem dirigenta Roberta Brocka a režiséra Václava Kašlíka. Postavu Emilie Marty ztvárnily Marie Podvalová a Zdenka Hrnčířová. Československý rozhlas natočil tehdy se Zdenkou Hrnčířovou záznam díla.

Další brněnské nastudování vzniklo u příležitosti chystaného janáčkovského festivalu v roce 1957. Dirigoval je František Jílek a režíroval Oskar Linhart. Vynikající představitelkou titulní role byla Marie Steinerová. Její hlas stejně jako hlasy některých dalších sólistů se dochovaly v nahrávce úryvků z opery, kterou pořídilo brněnské rozhlasové studio. Dirigentem byl Břetislav Bakala.

V roce 1958 zavítala Emilia Marty, jejíž představitelkou byla Milada Marková, také do Olomouce, kde se o uvedení opery zasloužil tehdejší nový, mladý a energií nabitý dirigent Zdeněk Košler.

O čtyři roky později byla v Brně premiéra v zajímavém inscenačním pojetí díla (dirigent František Jílek, režisér Miloš Wasserbauer), v němž v titulní roli slavila jeden ze svých prvních mimořádných úspěchů velká česká pěvkyně Naděžda Kniplová, jež později v této roli excelovala i na špičkových zahraničních scénách.

V roce 1964 se Emilia Marty díky Zdeňkovi Košlerovi a režiséru Iljovi Hylasovi znovu vrátila do Ostravy. V roli Emilie Marty se střídaly Agia Formánková a Eva Gebauerová.

O rok později operu nastudoval v Praze v režii Václava Kašlíka další z významných janáčkovských specialistů, Bohumil Gregor. Představitelkami Emilie Marty byly Naděžda Kniplová, Alena Miková a Libuše Prylová. 22. května 1969 bylo představení s Naděždou Kniplovou uvedeno jako součást cyklu oper Leoše Janáčka v rámci festivalu Pražské jaro 1969.

Ve druhé polovině sedmdesátých let byla Věc Makropulos uvedena opět v Brně, kde ji v hudebním nastudování Františka Jílka režíroval Václav Věžník. Interpretkami ústřední role byly Gita Abrahamová a Zdenka Kareninová. V Praze ji v této době opět uvedl Bohumil Gregor v režii Přemysla Kočího. S premiérovou představitelkou Emilie Marty Naděždou Kniplovou na reprízách alternovaly Milada Šubrtová a Eva Zikmundová. V té době také Elina Makropulos díky Zdeňkovi Košlerovi a režiséru Bronislavu Krškovi poprvé navštívila Bratislavu. Inscenace sklidila obrovský úspěch, hrála se sedm let a vévodila jí vynikající Elena Kittnarová v roli Emilie Marty. Úspěšně si ji zopakovala o deset let později v Brně v inscenaci Jana Zbavitele a režiséra Milana Páska.

První polistopadovou Věc Makropulos nastudoval v Národním divadle dirigent Bohumil Gregor v režii Ivana Rajmonta. Představitelkami Emilie Marty byly Daniela Šounová-Brouková a Mary Jane Johnson. Zatím poslední Emilií Marty na prknech Národního divadla byla německá pěvkyně Gun-Brit Barkmin, která ji ztvárnila v premiéře v roce 2010 v inscenaci, jež vznikla v koprodukci s English National Opera v roce 2010 a jejímž dirigentem byl Tomáš Hanus a režisérem Christopher Alden (recenzi jsme přinesli zde).

V Brně uvedl Věc Makropulos v roce 2001 režisér Tomáš Šimerda. V roli Emilie Marty se představila Gabriela Beňačková, představení dirigoval Oliver Dohnányi. Režisér Šimerda převedl tuto inscenaci také do televizní podoby.

V roce 2012 následovalo třetí, tentokráte koncertní provedení díla v Ostravě, které dirigoval Robert Jindra a s mimořádnými nároky hlavní role se skvěle vypořádala Eva Urbanová.

V roce 2014 byla v koprodukci s operou ve švédském Göteborgu nastudovaná Věc Makropulos v Brně. Režisérem úspěšné inscenace je David Radok, dirigentem Marko Ivanović. V roli Emilie Marty vystoupila švédská zpěvačka Gitta-Maria Sjöberg (naše recenze najdete zde a zde).

Inscenace bude ve dnech 19. a 20. prosince tohoto roku uvedena v Janáčkově divadle v rámci připomenutí devadesátého výročí původní premiéry. Novou představitelkou Emile Marty je mladá švédská zpěvačka Annalena Persson. V tomto obsazení se v únoru 2017 představí soubor Janáčkovy opery na vysoce prestižním festivalu v Hongkongu.

O proniknutí Věci Makropulos a i dalších Janáčkových jevištních děl do zahraničí se zasloužil především oddaný ctitel Janáčkova díla, Talichův žák Sir Charles Mackerras. Byl dirigentem anglické premiéry v Sadler’s Wells v roce 1964. Postavu Emilie Marty ztvárnila výborná, žel předčasně zesnulá australská zpěvačka Marie Collier. V této roli se představila o rok později i divákům v kalifornském San Francisku při prvním uvedení díla na americkém kontinentě. V roce 1965 byla opera pod názvem Testamentet (Závěť) uvedena poprvé v Královské opeře ve švédském Stockholmu. V roce 1967 byla premiéra Věci Makropulos v New York City Opera. Hlavní roli v této inscenaci ztvárnila Naděžda Kniplová.

V polovině sedmdesátých let uvedli Věc Makropulos v rámci cyklu Janáčkových oper v Deutsche Oper am Rhein režisér Bohumil Hrdlička s dirigentem Peterem Schneiderem. V sedmdesátých letech také bylo dílo díky Bohumilu Gregorovi inscenováno v nizozemském Amsterdamu.

V roce 1996 se Věc Makropulos dočkala uvedení v Met. Vstup Emile Marty (ztvárnila ji Jessye Norman) na první americkou operní scénu byl spojen s tragédií. První uvedení inscenace, která byla dílem dirigenta Davida Robertsona a režiséra Elijaha Moshinského, se konalo 5. ledna. Představení zpívané v angličtině skončilo po několika minutách, když se představitel solicitátora Vítka, někdejší výtečný wagnerovský tenorista Richard Versalle, zabil pádem ze šestimetrového žebříku způsobeným infarktem. Shodou okolností jeho poslední slova byla: „Too bad you can only live so long.“ („Je to příliš špatné žít jen tak dlouho.“)

Další představení, které bylo plánované na 8. ledna, muselo být zrušeno z důvodu velmi špatného počasí, a tak se vlastní premiéra konala až 11. ledna. Ve stejné době jako v Met se Věc Makropulos hrála i v Chicagu.

Moshinského inscenace se vrátila na prkna Met v roce 1998. Dirigoval Sir Charles Mackerras a v roli Emilie Marty se představila Catherine Malfitano. Ve třech představeních v roce 2001 vystoupil v roli doktora Kolenatého slovenský basista Peter Mikuláš. Naposledy se v Met opera hrála pětkrát v roce 2012, kdy Emilii Marty zpívala a hrála pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Karita Matilla.

V devadesátých letech zpívala Emilii Marty ve vídeňské Volksoper Anja Silja. A díky dlouholetému řediteli turínského Teatro Real se opera hrála rovněž v italském Turíně s Raina Kabaivanskou v ústřední roli. Věc Makropulos se definitivně usídlila na světových operních scénách a míří stále na nová místa. Na žebříčku uváděných Janáčkových oper zaujímá čtvrté místo po Její pastorkyni, Kátě Kabanové a Příhodách lišky Bystroušky. Vymyká se možnostem tohoto článku zmapovat, kde všude a s jakým ohlasem byla uvedena. Zmiňme se alespoň velmi letmo o některých inscenacích.

Ve Francii byla poprvé provedena v Opéra national du Rhin ve Štrasburku, v roce 2000 byla uvedena na významném festivalu v Aix-en-Provence pod taktovkou Sira Simona Rattlea a s Anjou Siljou v roli Emilie Marty. V Paříži poprvé Emilie Marty zpívala v podání Angely Denoke v inscenaci Opery Bastille z roku 2007. Dirigentem inscenace byl Tomáš Hanus, režisérem Krzysztof Warlikowski. Letos se Věc Makropulos vrátila do Štrasburku v inscenaci janáčkovského nadšence Roberta Carsena pod taktovkou Marka Letonji. Partnerem španělské zpěvačky Ángeles Blancy Gulín v hlavní roli je Martin Bárta v postavě Jaroslava Pruse (naši recenzi najdete zde).

V milánské La Scale byla opera provedena poprvé v roce 2009. V poslední době se s Věcí Makropulos mohli nebo mohou setkat například diváci v Mnichově, v Berlíně, Vídni a dalších městech. Také o těchto i některých dalších inscenacích, z nichž většina má vysokou hudební a pěveckou úroveň, ale často velmi kontroverzní režijní pojetí, přinesla Opera Plus podrobné informace.

Dodejme ještě, že v roce 1993 se opera hrála poprvé také v Janáčkově milovaném Rusku. Bylo to v moskevské Helikon Opeře. Dosti spornou inscenaci jsme mohli vidět během festivalu Janáček Brno 2010. V roce 2013 poprvé zavítala Emilia Marty také do Varšavy. Letos v srpnu operu uvedl v koncertním provedení Jiří Bělohlávek při pravidelném BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall.

Na závěr tohoto velmi stručného přehledu mi dovolte připomenout alespoň zajímavé nahrávky. Zvuková podoba byla poprvé nahrána ve studiu Supraphonu v roce 1966. Emilii Marty zpívá pod taktovkou Bohumila Gregora Libuše Prylová. V roce 1977 natočil pro Deccu operu Sir Charles Mackerras s Annou Elisabeth Söderström a Peterem Dvorským.

V roce 1989 vznikla videonahrávka představení režiséra Lofti Mansouriho z Canadian Opera Company of Toronto, kterou diriguje Berislav Klobučar. V roce 1995 byl pořízen záznam z představení festivalu v Glyndebourne, kde pod taktovkou Sira Andrewa Davise a za doprovodu London Philharmonic zpívá titulní roli Anja Silja. Z roku 2007 je záznam představení londýnské English National Opera, v níž pod taktovkou Sira Charlese Mackerasse vystoupila v roli Emilie Marty Cheryl Barker, a konečně v roce 2012 vznikla videonahrávka, v níž představitelkou ústřední role je Angela Denoke. Jedná se o záznam proslulé Marthalerovy inscenace ze salcburského festivalu, jejímž dirigentem je Esa-Pekka Salonen.