Před devadesáti lety zemřel titán opery Karel Burian

  1. 1
  2. 2

Ale co platno, někdy risk je zisk, což platilo i pro tento záskok. Karel Burian dostal po tomto záskoku smlouvu na kýžený hrdinný tenorový obor. O této shodě okolností napsal: „Toto představení zcela rozhodlo o mém osudu. Byl mi určen Smetanovým Daliborem a party Wagnera. Oba byli pro mne géniové téže doby, nejinak než Goethe a Schiller.“  Říkal to pěvec s mimořádným intelektem, obrovským rozhledem, jazykově natolik nadaný, že nejen zpíval v několika jazycích, ale dokázal z nich výtečně překládat do češtiny. V němčině, francouzštině, italštině i maďarštině se pohyboval zcela suverénně. Přeložil všechny Wagnerovy opery a Straussovu Salome do češtiny. A naopak díla velikého českého básníka Jaroslava Vrchlického překládal do němčiny.Zvláštní kapitolou je Burianovo krátké angažmá v Národním divadle v Praze v éře Karla Kovařovice, kde se stal oporou šéfa na krátký čas. Kvůli Národnímu divadlu dokonce odmítl i atraktivní berlínskou nabídku. Aktivně se podílel na Smetanově cyklu v roce 1909, kde mohl předvést exceletní, moderní interpretaci Smetanova Dalibora. Zažil zde ale tolik nepřátelství, intrik, anonymních dopisů, že přerušil pražské angažmá v roce 1911. Uchýlil se do Budapešti, kde šéfoval tehdy sám přední maďarský skladatel Ferenc Erkel. Pod Erkelovou taktovkou nastudoval Wagnerova Tristana a provedl s grandiózním úspěchem dokonce čtrnáct repríz, o kterých se ihned rozletěla ohromná pověst do celého německého operního světa. A okamžitě se ozvaly Drážďany, pro které Burian nastudoval vůbec první premiéru Straussovy Salome, je tedy historicky prvním Herodem v tomto operním veledíle dvacátého století. Karlu Burianovi vynesla tato role prvořadé jméno moderního pěvce a herce v dějinách světového umění. V Paříži zpíval rovněž v premiéře Salome Heroda spolu s Emou Destinnovou v titulní roli. Sám skladatel Richard Strauss vícekráte ocenil moderní interpretaci Karla Buriana v roli Heroda jako zcela jedinečnou. V Bayreuthu zpíval v roce 1908 sedmkrát titulní roli Wagnerova Parsifala, otevřela se mu tím dokořán cesta do Ameriky. V letech 1908 1913 sklízel obrovské úspěchy nejen v Met v New Yorku, ale také ve Filadelfii, Bostonu, Chicagu. Stal se prvořadým světovým interpretem Wagnerových a Straussových dramatických partů. V sezoně 1912–1913 byl vysoce ceněn za Wagnerova Siegfrieda ve Vídeňské dvorní opeře. Když první světová válka zmařila jeho cesty za oceán (obdobně jako u Emy Destinnové), soustředil se na hostování v metropolích monarchie, ve Vídni, Pešti, v Praze. Velikou oblibu publika dosáhl právě v Budapešti, kde byl nesmírně milován. Hostoval také ve Lvově, ale Budapešť mu zůstala věrná až do konce jeho velké kariéry.Velká kariéra měla ale smutný epilog. V Praze mu kdosi podstrčil skleničku čistého louhu místo jeho oblíbené minerální vody. Karel Burian se napil louhu a utrpěl těžké popáleniny úst a hlavně hltanu, částečně i hrtanu. Pěvec, jehož hlas byl tolik ceněn pro lehkost, nosnost, kovovou průraznost, začal pozvolna upadat. Zpíval v Praze, ve Vídni ho kritika napadla s arogancí a bezohledností, naopak Budapešť se k němu zase a opět zachovala taktně.

V roce 1922 zpíval naposledy svého fenomenálního Smetanova Dalibora a Wagnerova Tannhäusera na prknech Národního divadla v Praze. Česká kritika mu vytkla „překročený pěvecký zenit“. Poté se Karel Burian uchýlil do svých Senomat u Rakovníka. Pořádal koncertní turné. Psal paměti a vzpomínky na Emu Destinnovou, Karla Kovařovice, Richarda Strausse, Gustava Mahlera i Enrica Carusa. Jeho Paměti jsou čtivé, často žertovně psané, někdy se dostává satirou tam, kde vzpomínka bolela. Mají vysokou literární úroveň. Vždyť Karel Burian napsal mnoho vlastních básní! Byl rovněž zdatným překladatelem, ale také sběratelem lidových písní. Spolu se skladatelem Chodska Jindřichem Jindřichem vytvořili album písní, které nazvali Burianovo album. Když se dle vzpomínek Emila Františka Buriana, jehož byl strýcem, procházel již zlomený a předčasně zestárlý po bývalém Podskalského nábřeží v Praze, zastavil ho jakýsi pán, dlouze si ho prohlížel a poté oslovil: „Mistr Burian?“  Karel Burian se na něho chvíli nechápavě díval a pak odvětil: „Ne, mýlíte se. To už nejsem já.“ Bylo mu pouhých padesát čtyři let…Zemřel 24. září a zpopelněn byl 29. září v pražských Olšanech. Česká filharmonie mu příznačně zahrála smuteční pochod z Wagnerova Soumraku bohů, jakoby symbol úmrtí jednoho z největších Čechů, kteří dobyli svým uměním svět. Vedení Národního divadla nechalo se zpožděním vyvěsit jen v zadní budově zmuchlaný černý prapor. Také příznačné vůči umělci světové špičky, který byl pokládán za rovnocenného Enricu Carusovi, zpíval pod taktovkou Gustava Mahlera, Artura Toscaniniho, Richarda Strausse, Ernesta von Schuha. Pěvce, který spolu s Emou Destinnovou představuje absolutní špičku v české operní interpretaci.Pěvec, který zesnul roku 1924, zanechal sice řadu gramofonových nahrávek, ale zdaleka ne té kvality, jaké se mohou těšit pěvci poválečné zlaté éry. Přes fakt, že kvalita reprodukce je na omezené úrovni, jako u jeho kolegy i souputníka Enrica Carusa, můžeme právě jako u Carusa i tak rozpoznat mimořádnost jeho hlasu, ale i sílu jeho výrazového projevu. Ukazují to snímky ze Smetanova Dalibora a Dvořákova Dimitrije, zjevně demonstrující přednosti Burianova výjimečného, technicky bezvadně zvládnutého dramatického tenoru. Pro firmu His master’s voice natočil i řadu českých lidových písní, jakož i velkou árii Koziny z Kovařovicových Psohlavců.Výjimečný hlas, výjimečná osobnost, výjimečný intelekt i rozhled. To se ale v Čechách neodpouští. Zřejmě proto pozdě vyvěšený potrhaný a pomuchlaný černý prapor v zadní budově Národního divadla v den jeho pohřbu. Zpíval přece Němcům, německý repertoár, Wagnera, Strausse… Tak o něm hovořili v kuloárech Národního divadla. Že byl průkopníkem moderní interpretace díla Bedřicha Smetany na světové úrovni? Ale jděte, taková marginálie… „Tak svět odplácí, má lásko,“ říkal přece již Hamlet.

Foto archiv ND Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat