Rolando Villazón: Přejte mi dobrou chuť

  1. 1
  2. 2

Papež František je mi sympatický. Hledá blízkost lidí, otevírá dveře a pokouší se toto náboženství oživit. Jenže církev se v našem rychlém světě pohybuje příliš pomalu, a to nejde. Zejména v době extremismu musí mít církev lepší odpovědi a nabídnout lidem prostor, kde se mohou setkávat a dobře se cítit. Já myslím, že právě to dělá umění.

Vstoupil jste opět do církve, když je teď papežem František?

Pořád ještě nejsem s lecčím srozuměn a vstoupím teprve tehdy, když ukáže víc porozumění: pro ženy obecně nebo pro homosexuály a pro mnoho dalšího. Člověk má také mít právo ukončit svůj život, když už žít nechce. Ježíš by řekl: „Dobrá, tak pojď.“ Ačkoli nevěřím, že Ježíš je Bůh. Mohli bychom dlouho diskutovat, co je Bůh. Ale na to nemáme čas. Shrnul bych to takto: Jsem spirituální ateista.

Dovolte ještě krátký výlet v myšlenkách do Salcburku. Na festivalu vás uvidíme v Gluckově Ifigenii na Tauridě. Jak se vám Salcburk líbí?

Miluju ho. V Salcburku je to vždycky úžasné, i když v srpnu přece jen trochu šílené, když je tam takový dav. Jsem tam rád v lednu během Mozartova týdne. Při zkouškách na operu Lucio Silla například sněžilo a nebylo tam tolik lidí, to bylo krásné. Kdykoli jsem v Salcburku, jdu vždycky po zkoušce k Mozartovu pomníku, abych mu řekl „dobrou noc“. Pochopitelně vím, že je hloupost, s ním mluvit, ale já si potrpím na rituály. Lidé je potřebují. To také poté, co jsem vystoupil z církve, postrádám. Dnes už se nemodlím, ale čtu básně – dvakrát, třikrát, abych je procítil. A Mozart se mezitím stal mým přítelem. Nejen kvůli tomu se do Salcburku těším. Jsem šťastný, že budu v této inscenaci poprvé pracovat s Cecilií Bartoli.

V Salcburku jste zpíval také s Annou Netrebko. Je mezi operními pěvci běžné udržovat vzájemné kontakty?

Není to tak, že bychom spolu pořád komunikovali. Jediný, k němuž mám blízký kontakt, je maestro Barenboim. Jednou za měsíc si zavoláme a poptáme se jeden druhého, jak se mu vede. Annu jsem viděl naposled koncem října při Echo Klassik v Mnichově. Šli jsme pak všichni na pivo. Bylo to pěkné a uvolněné.

Co jste si myslel, když se paní Netrebko nechala vyfotografovat s vůdcem ukrajinských separatistů?

To byla samozřejmě chyba a bylo to nešťastné. Ale darovala peníze opeře, na tom jí záleželo a také bychom jí to měli věřit. Umělec jako veřejná osoba musí ovšem dávat pozor, kdo vedle něj stojí na fotografii a jakou vlajku si nechá vtisknout do ruky. To je důležité. Anna však vysvětlila, že to tak zamýšlené nebylo, a myslím, že tím to je odbyté. Všichni musíme projevit porozumění pro druhé, když je to potřeba. Představte si, že bych řekl: „Deset minut a dost, konec rozhovoru. Je to váš problém. Já jdu.“

Děkuji, že jste zůstal.

Neděkujte.

A co tedy?

Přejte mi dobrou chuť. Musím opravdu něco sníst.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat