Překračování žánrů mě baví. Tenorista Jan Ježek slaví šedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když mi někdo říká, že operetní libreta jsou plytká, tak velmi nesouhlasím. Kdybychom porovnávali některá operní libreta, co si budeme namlouvat… A pak – já vždy dělám rozdíl mezi operetou a operetkou. Klíčová tvorba v operetě je vždy kvalitní. Všichni moji kolegové, kteří si zkusili jen natáčet operetu, potvrzují, že v operetě se vyskytují party, jež převyšují svou náročností řadu partů operních. Domnívám se, že je velká chyba, že se operetnímu žánru nevěnují konzervatoře tolik, jak by měly. Další věcí je, že mnozí režiséři nechtějí dělat své inscenace takzvaně normálně. A že to normálně už udělat ani neumějí. A hlavně – zpěváci a herci nedokážou potřeby operetního umělce naplnit. Operetní řemeslo u nás zkrátka vymizelo. Někdy mi vytýkají, že jsem zastáncem operety. Ale já říkám – nejsem zastáncem operety, jsem zastáncem všech hudebních žánrů. Všechny divadelní hudební formy mají právo na svoje místo na slunci.

Vy v operetách nejen účinkujete, ale také je úspěšně a s citem pro žánr režírujete. Vycházíte při režiích ze svých jevištních zkušeností?

K operetě nesmíme přistupovat tak, že ji parodujeme. Opereta se musí hrát „mile vážně“.

Pohybujete se zdatně mezi žánry celý život, a to na mezinárodních scénách. V současné době například právě v Plzni zpíváte Vandergeldera v Hello, Dolly, vystupujete v Offenbachově Pařížském životě a v opeře současného skladatele Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Na plzeňské konzervatoři vedete muzikálové oddělení…

Překračování žánrů mě na mé kariéře baví. Právě v roce 1992 se to vyplatilo. Takové muzikálové role jako je Jean Valjean operní školení rozhodně potřebují.

Valjean je považován za vaši životní roli. V roce jste 1995 reprezentoval Českou republiku na slavnostním koncertě k 10. výročí uvedení světové premiéry muzikálu Les Misérables v londýnské Royal Albert Hall jako jeden ze sedmnácti Jeanů Valjeanů z celého světa. Byl to jistě úžasný zážitek.

Ano, Valjean je mojí nejmilejší muzikálovou rolí. Máte pravdu, Royal Albert Hall – to byl opravdu životní zážitek.

Do Royal Albert Hall jsem se vrátil v minulém roce, když jsem zpíval pod taktovkou Jiřího Bělohlávka ve Věci Makropulos. Janáčkovy postavy mám velmi rád. Nejoblíbenější operní rolí zůstává Števa v Její pastorkyni. Rád jsem měl Tichona v Kátě Kabanové, ale i Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos. Rolí ve Státní opeře a Národním divadle byla celá řada, byl mezi nimi Pedrillo z Mozartova Únosu ze serailu či Alfréd z Traviaty. Také Šujského v Borisi Godunovi jsem moc rád zpíval. V operetě to s těmi nejoblíbenějšími rolemi tak jednoznačné není. Nevím, jestli je to Eisenstein v Netopýrovi, Danilo ve Veselé vdově, Edwin v Čardášové princezně nebo Bolo v Polské krvi. Asi tím, že jsem vyučen činohercem, mě baví hrát charakterní role. Není nic horšího, než když zpěváka jeho role nebaví. Takže počínaje Hajným v Rusalce a Zetou ve Veselé vdově konče, dělám všechny role rád.

S mnohými rolemi, které jste zmínil, jste hostoval na zahraničních scénách.  

Začalo to s mým šéfováním operetního souboru v Plzni. Tehdy jsem dostal telefonicky nabídku hostovat se Števou ve Francii, což mi otevřelo cestu do lyonské opery, kde jsem hostoval v Rusalce a Borisi Godunovovi. V té době jsem také začal spolupracovat s Českou filharmonií (Beethovenova Devátá, Dvořákova Stabat Mater a další), ale i s orchestrem Československého rozhlasu v Praze. Koncertní činnost se rozvíjela a velmi mě bavila. Specielně koncertní činnost s Pavlou Břínkovou, s níž jsme uskutečnili téměř tisíc koncertů u nás i v zahraničí a zároveň natočili několik společných CD. Roli uměleckého šéfa jsem vykonával rád. Důležité bylo, že se mi dařilo všechno skloubit s vedením souboru. Měli jsme třiadevadesátiprocentní návštěvnost diváků. Přivedl jsem mladé lidi, omladil soubor. Ale nebylo možné počet sólistů ani členů sboru a orchestru rozšířit. Přesto byl soubor muzikálu a operety ekonomicky nejvyrovnanější. Protože soubor neměl srovnatelné podmínky, rozhodl jsem se z postu šéfa odejít.

Nelitujete toho někdy?

Litoval jsem toho hned po půl roce, když jsem viděl, co se se souborem dělo dál. Když zmizel orchestr a tak dál. Cesta, kterou divadlo nastoupilo, vytvoření samostatného muzikálového souboru, je dobrá jen z poloviny. To, že vznikl samostatný muzikálový soubor, je dobře. Ale není dobře, že soubor opery dělá operetu, stejně, jako tomu je i v jiných divadlech. Lidé nejsou v tomto oboru vyučeni. Proto jsem operetní soubor tak bránil. Opereťáci – ti jsou jiní než členové opery a činoherci. Mají prostě odlišnou mentalitu.

Vy jste doma muzicírovali. Myslíte si, že je dnes situace jiná? Muzicíruje se doma vůbec?

Myslím, že za poslední roky se situace vylepšuje. Základní umělecké školy téměř praskají ve švech a vidím to tak i při přijímacích zkouškách na konzervatoř jak v Plzni, tak v Praze. Přicházejí mladí lidé poměrně dobře hudebně vzdělaní a s opravdovým zájmem o hudbu. Otázka je, jakou šíři jejich zájem má a do jaké míry je ovlivňován rodiči. V dobrém i špatném slova smyslu. Nemusí být každý tenor tenorem světového kalibru, ale stačí, když bude mít kladný vztah k hudbě a ke kumštu. Všichni dneska chtějí být muzikálovými hvězdami, a to si myslím, že není tak úplně správně nastoupená cesta. V Čechách se u širší vrstvy obyvatel podařilo vypěstoval mylný názor, že zpěvák popmusic je zpěvákem muzikálovým. Zajímavé je, že například v Brně vycházejí studenti z Janáčkovy akademie múzických umění pro muzikál skvěle připraveni po všech stránkách.

Vedete muzikálové oddělení na plzeňské konzervatoři, zájem o studium na něm je veliký. Dělá vám to radost?

Určitě. Zájem je skutečně velký. Měli jsme díky tomu možnost vybrat s kolegyněmi Stáňou Topinkovou Fořtovou a Venuší Zaoralovou Dvořákovou jen skutečně talentované mladé lidi, kteří mají v oboru perspektivu. V osnovách mají více herectví a pohybové výchovy, kterou vede sólista plzeňského baletu Martin Šinták. Snažíme se, aby náročnost studia na ně byla v tomto směru větší než při výuce klasického zpěvu. Aby byli skutečně všestranní a připravení obstát v konkurenci.

Jakou má tato mladá generace perspektivu při uplatnění na našich scénách?

Není to snadné. Uplatnění bude poměrně obtížné, absolventů je stále více a více a v divadlech se stálé soubory zeštíhlují, zvyšuje se obliba divadel stagionového typu. Obstojí opravdu jen ti dobře připravení.

Není u některých mladých lidí také problém v tom, že očekávají okamžitě velké role, a přitom by ještě potřebovali získávat zkušenosti?

Je to otázka zodpovědnosti pedagogů, aby včas upozornili rodiče i posluchače samotné, že dotyčný nedosáhne na velkou sólovou kariéru. Ale když akceptujeme své možnosti, a to platí všude, můžeme se v jejich rámci velmi dobře uplatnit. Pěvec může být jedním z pilířů operního sboru, je mnoho jiných možností, jak se dobře uplatnit ke spokojenosti své i ostatních. Souvisí to ale s další věcí – zda si takový člověk nechá poradit.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama