Premiéra Brittenovy Lukrécie v Ostravě. Nejen o opeře s dirigentem Ondřejem Vrabcem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mistrovství, s jakým čistě hudebními prostředky Britten vykreslil charaktery rolí, atmosféru situací a dynamiku plynutí relativního času operou, je dost možná vůbec nejzásadnějším kvalitativním znakem tohoto díla. Při bližším zkoumání partitury získáte dojem, že v rukou držíte detailní psychologický manuál k celému příběhu. Divák může podle mého názoru již na první poslech v hudebním proudu snadno rozeznat výrazný kontrast špinavého světa reprezentovaného Tarquiniem a Juniem, zčásti poskvrněného charakteru Collatinova a panenské čistoty Lukrecie / Krista. Nemluvím o prostém poměru hezká hudba – ošklivá hudba (jakkoli se takové přímočaré řešení v opeře též nalezne – viz samotný akt znásilnění), ale spíše o citlivém stínování v rovině barev za využití často velice překvapivých instrumentálních kombinací, odstupňované „zrnitosti” harmonických souzvuků a jejich umného časování. Zrovna tak Britten využil i osvědčené metody leitmotivu, jakkoli si ji divák v souvislosti uvědomí až v samotném závěru opery (viz moment, kdy Lukrécie oznamuje Collatinovi své zneuctění).

Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie – Vilém Míšek (Princ Tarquinius), Helena Buldrová (Lukrécie) – DJKT Plzeň 1983 (zdroj vis.idu.cz / foto © Vlasta Mikolášová)

Jak náročná je tato opera na provedení? A jak jste spokojen s ostravským orchestrem a s obsazením sólových partů?

V této opeře rozhodně není mnoho prostoru, kdy by mohl dirigent, literárně řečeno, přepnout na autopilota… Některé pasáže jsou obzvlášť choulostivé na koordinaci, neboť jsou v orchestrálních partech velice komplikovaně zapsány a bezchybně je možné je provést jen za předpokladu udržení dokonale stabilního tempa. To ovšem obvykle nebývá atribut, s nímž mohou pracovat pěvci při náročné scénické akci a omezeném sluchovém kontaktu s orchestrem… Vlastně jsou mnohé plochy až zlomyslně nevděčné – například když fagot hraje identickou melodii v rychlém tempu unisono s harfou, ale přesně o jednu šestnáctinovou notu později, což vytváří zvláštní „echo” efekt. Takovou plochu pak s orchestrem dlouho a pracně zkoušíme, aby si (zahrajeme-li ji dokonale) nakonec posluchač pomyslel „ti ale byli pěkně od sebe…”. Protože zahrajeme-li ji špatně, bude paradoxně znít, že to bylo perfektně spolu. (úsměv) Britten také využívá často až extrémního tónového rozsahu (znovu fagot či lesní roh) a mimořádně široké dynamické škály. Není divu, že ono skromné instrumentální seskupení příležitostně docela „klame tělem”.

Přístup hráčů orchestru Národního divadla moravskoslezského byl opět profesionální a vstřícný a svých náročných partů se zhostili poctivě. Nepopírám přesto, že i po pečlivé zkouškové fázi zůstal místně prostor pro další zlepšování, především v rovině intonace. Brittenova partitura je koncipována jako skutečná „komořina”, kde každé rytmické zaváhání a intonační nepřesnost jednotlivce lze v rámci celku až nepříjemně snadno odhalit. Situaci komplikuje obvyklá divadelní praxe, kdy se hráči musí na svých židlích střídat se skupinovými kolegy, což se ovšem neděje organizovaně v rovině celého ansámblu. Nemáme tedy bohužel dvě autonomní obsazení, kde by si hráči mohli na sebe uvyknout a jednotlivé choulostivé hudební plochy v průběhu zkoušek postupně „usadit”. Kolegové rotují v jednotlivých skupinách nezávisle, a tak se den co den v orchestřišti sejde vlastně trochu jiné těleso a obrazně řečeno se začíná zase od píky…

Není to ale vina samotných hráčů – každé divadlo má na programu mnoho titulů a zaměstnanci se musí na zkouškách a představeních spravedlivě vystřídat. S nástupem všudypřítomné unijní byrokracie do oblasti vedení uměleckých organizací tlak na pedantsky přesné dělení pracovních povinností dále obrovsky narostl. Pro hráče a orchestrální inspektory bývá často logistickou hříčkou v hektickém provozu ty správné počty „čárek” vůbec nasbírat. Nebudu tajit, že to celé jde často dokonale proti celému smyslu našeho snažení… S nastíněnými faktory ale všichni zainteresovaní statečně a poctivě bojují a to je pro mne nakonec zcela zásadní. Není nic horšího, než pracovat v podmínkách, kde všichni sice mohou, ale nechtějí – a pro příklad bychom nemuseli chodit daleko…

Obsazení sólových partů je podle mého názoru docela šťastné, herecky i hlasově. Je pro mě zajímavé pozorovat rozdílné interakce pěveckého týmu s dvojím obsazením role Lukrécie, protože každá z dam pojímá roli Lukrécie svým osobitým způsobem.

Jak se vám spolupracuje s režisérem Jiřím Nekvasilem? Co říkáte jeho vidění díla?

Tato otázka by měla směřovat spíše na představitele jednotlivých rolí – oni byli s panem režisérem v téměř každodenním pracovním kontaktu. Naše úlohy se při hlavních zkouškách prolínají jen vzácně. Poskytujeme si vzájemně hodně prostoru a svobody pro správu těch uměleckých úloh, které podléhají naší vlastní odpovědnosti. Jeho koncepční řešení mi připadá přirozené a nepřekomplikované, nejde proti hudbě a partituře. Klade důraz na politické a charakterové pohnutky postav, čemuž zdárně napomáhá svícení (barevné), které skoro lapidárním způsobem napomáhá čitelnosti psychologického pozadí celého příběhu. Řečeno žertovně – doslova jednotlivé charaktery naplno osvětluje. Obecně se mi scénické řešení ve své celistvosti líbí.

Čím hlavně byste diváky na nový ostravský titul nalákal?

Především mají ojedinělou možnost zhlédnout vynikající operní titul, který se na scéně v České republice dlouho neobjevil a po naší derniéře pravděpodobně opět dlouho neobjeví. Posluchači určitě ocení velice krásnou hudbu – sama o sobě by na inspirativní večer postačila. Dostane se jim příležitost slyšet ansámbl „The Best of Národního divadla moravskoslezského” – neboť zde, vyjma několika málo externistů, vystupují jen koncertní mistři a první hráči orchestru. A kdyby nic z toho nemělo být dostatečným důvodem k návštěvě divadla, pak mějme na paměti, že jsou to aktuálně žijící generace, které musí aktivně zabojovat o přežití tradičních forem kultury, jež jsou darem a výdobytkem obrovského úsilí našich předků. Jakkoli se nám nyní jejich existence jeví jako samozřejmost, zítra tomu tak vůbec nemusí být… Nevezu se na „sluníčkářské vlně” a neodkazuji na vášně, které nyní probublávají pod tenčící se krustou korektnosti v naší společnosti – mluvím o velice reálném riziku postupné ztráty kulturní nabídky v českých zemích. Na začátku toho zhoubného procesu, který s viditelnými výsledky a důsledky již započal, stojí totiž především nevinný nezájem nás všech.

Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie – Janja Vuletic (Lukrécie), Eva Dřízgová-Jirušová (Ženský sbor), Veronika Holbová (Lucia), Markéta Cukrová (Bianca) – NDM Ostrava 2017 (foto Martin Popelář)

Těžiště vaší práce je přece jen u České filharmonie, ať už jako hornisty či s taktovkou v ruce. Jakou máte představu o svojí další profesní budoucnosti? Chcete na současném stavu něco změnit? Víc se vyprofilovat? Jaké místo má ve vašich dalších plánech, ale i snech opera?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na