Premiéra Mrtvého domu v Londýně s českými sólisty rozdělila britské kritiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Druhý disk pak nabízí kantátovou kompozici Clauda Debussyho Marnotratný syn. Jen zřídka uváděné dílo vychází z biblického příběhu o návratu ztraceného syna. Kantáta vznikla jako třetí a konečně úspěšný pokus mladého skladatele Debussyho v soutěži o takzvanou Římskou cenu v roce 1884. Zhruba půlhodinová skladba pro tři sólové hlasy (soprán, tenor, baryton) byla nahrávána jen výjimečně, za nejpozoruhodnější je považována nahrávka Garyho Bertiniho pro firmu Orfeo se skvělými sólisty Jessye Norman, José Carrerasem a Dietrichem Fischerem-Dieskauem z roku 1982. V nové nahrávce na sebe strhává pozornost především kanadská sopranistka Karina Gauvin (kterou známe z úspěšného pražského koncertu) v partu matky Lii. Slavný tenorista Roberto Alagna jako marnotratný a vracející se kajícník Azaël ztvárňuje spolehlivě tenorový part, ale typ jeho dnes již mohutného hrdinského hlasu není tak docela v souladu s lyrickým základem partu a s křehkostí Debussyho orchestrace.

V obou skladbách pak přesvědčivě zpívá kanadský barytonista Jean-François Lapointe (Kocour a Stojací hodiny v Ravelově opeře a Simeon v Debussyho kantátě). Druhý disk je doplněn další raritou – rekonstruovaným finále fragmentu Debussyho Symfonie, které orchestroval Colin Matthews.

Nový dvoudiskový komplet firmy Erato tak nabízí dílo ze samého úsvitu hudebního impresionismu a dílo z konečné fáze impresionistického cítění. Nahrávky zaujmou většinou pěveckých výkonů a řada kritiků označuje novou nahrávku Debussyho kantáty za objev díla takřka neznámého.


Opera na ČT art
Dmitrij Šostakovič – Lady Macbeth Mcenského újezdu. 12. března 2018, 20.20. Pondělní večer přinesl reprízu operního filmu Petra Weigla Lady Macbeth Mcenského újezdu (1992–1993). Dílo vysoké obrazové kvality (kamera Petr Hojda) a vizuální imaginace, vzniklé v mezinárodní koprodukci, přináší Šostakovičovu operu s četnými škrty (v délce necelých 100 minut) a ve velmi svižném tempu. Zvolené řešení, tedy zastoupení pěvců z již existující nahrávky Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče z roku 1978 hereckými představiteli, přináší obvyklé klady i zápory. Přesvědčivé fyzické typy i kvalitní činoherní projev poněkud naráží na nesoulad mezi nádhernými hlasy zkušených pěvců na vrcholu kariéry a fyzickou schránkou herců na obrazovce. Zralé hlasy Galiny Višněvské a Nicolaie Geddy pak ne zcela souzní s obrazem kvetoucího mládí herců Markéty Hrubešové a Michala Dlouhého. Přesto je tento krásný film důkazem jedné z cest, jak adaptovat operu pro televizní obrazovku.


Operní humor
Anglický impresário James Henry Mapleson (1830–1901) vzpomíná ve svých pamětech, jak přemluvil nejslavnější divu své doby Adelinu Patti (1843–1919) k vystoupení v roli Violetty Valéry ve Verdiho La traviatě v americkém Bostonu.

James Henry Mapleson, Adelina Patti (zdroj commons.wikimedia.org/Carte de Visite Woodburytype)

Slíbil jí naprosto neslýchanou částku na tu dobu – 5.000 dolarů ve zlatě. Když se odpoledne před představením objevil zpěvaččin agent, musel mu James Henry Mapleson přiznat, že mu ještě chybí 1.000 dolarů. Agent tedy vyinkasoval 4.000 a „božská“ Adelina se rozhodla, že přece jenom nenechá starého obchodního partnera na holičkách. Počká oblečená v kostýmu v šatně na zbývající částku, ale bez bot. Tak se tedy stalo. Mapleson přinesl agentovi z večerní pokladny 800 dolarů a ten mu záhy radostně zvěstoval, že umělkyně si již obula jednu botu. A když bylo doplaceno zbývajících 200 dolarů, tato brilantní pěvkyně a obchodnice si obula i druhý střevíc a odzpívala jedno ze svých nejlepších představení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat