Premiéra Nápoje lásky v Opavě

Poslední operní premiérou letošní sezony Slezského divadla v Opavě byl Donizettiho Nápoj lásky. Populární lyrická buffa o dvou dějstvích se na jeviště do Opavy vrátila po více než dvaceti letech. První premiéra v neděli 21. června přinesla kvalitní hudební nastudování, které během prvního dějství nenašlo analogii v úrovni pěvecké interpretace sólistů. Naštěstí druhé dějství bylo daleko povedenější. Pěvecky nevyrovnané výkony se prudce zlepšily a přinesly nakonec přece jen pozitivní výsledek.Gaetano Donizetti napsal za svůj nedlouhý život (umírá ve věku jednapadesáti let na syfilis) neuvěřitelných třiasedmdesát oper. Na operní scéně se etabloval jako mistr opery seria i buffy, který vnesl do vývoje této formy svěží vzduch: v buffách využíval lidové intonace, nebál se přísně realistického pohledu na historické události (viz Maria Stuarda), hudebně dokázal mistrně vykreslit dramatické situace, aniž by slevil z dokonalého belcantového charakteru árií.

Nápoj lásky vznikl v roce 1832 na libreto Felice Romaniho. Premiéra se konala 12. května téhož roku v Miláně a byl to od počátku jednoznačný divácký hit (o čemž svědčí vyprodaných dvaatřicet repríz). Látka opery čerpá ze staleté tradice lidového ranhojiče – mastičkáře, který vychvaluje své léky, byť se jedná o šarlatánské medikamenty. Přímým předobrazem Donizettiho Nápoje lásky byl téměř stejnojmenný o rok starší operní titul Daniela Aubera Kouzelný nápoj podle libreta Eugena Scrida. O oblibě a jisté apercepci tohoto tématu v českém prostředí svědčí fakt, že byla již roku 1835 uvedena v Praze a za pět let se dočkala českého přebásnění z pera Jana Nepomuka Štěpánka.

Poměrně prostinký děj opery je situován do prosluněného italského městečka. Nemorino (Juraj Nociar) se trápí neopětovanou láskou k mladé a krásné Adině (Tereza Kavecká). Jeho citové strádání ještě zkomplikuje příchod seržanta Belcora (Alexander Vovk), který bez skrupulí požádá Adinu o ruku a vojensky rázným, nevybíravým způsobem jí vyznává lásku. Vcelku banální milostné faux pas značně oživí příjezd Dulcamary (Jiří Přibyl) – který se městečku prezentuje jako známý lékař a nabízí lektvary na všechny nemoci. Nemorino jej požádá o nápoj lásky, který by k němu Adinu připoutal. Dostává výživný alkoholický destilát, který mu způsobí jen řadu problémů. Po různých peripetiích však prostřednictvím náhody a štěstí (peněz ze získaného dědictví, jež k němu rázem přivábí pozornost dam a předstíráním lhostejnosti k Adině) Adinu získá.Hudebního nastudování se ujal italský dirigent, skladatel a pianista Francesco Bottigliero a přes úvodní rozpačitou předehru se dá v celkové retrospektivě hodnotit jako vkusné a dynamicky i tempově výstižné. Redukce orchestru Slezského divadla (na klasickou hudbu hledí opavská radnice celkem nevraživě!) sice způsobila celkově jemnější zvuk, v prvním dějství bez patřičných gradačních ploch, přesto se instrumentalisté postupně s hudbou více identifikovali a dokázali dynamicky přesvědčivě doprovázet sólisty i sbor.

Režie a choreografie Slovenky Dany Dinkové učinila poměrně zásadní inovaci: přesunula děj opery (původně se odehrával na počátku devatenáctého století) do padesátých let století dvacátého. La dolce vita a atmosféra neorealistických filmů je očividná scénou (Jaro Válek) a kostýmy (Adriana Adamíková), které spolu korespondovaly a vytvářely příjemné barevné harmonie, ozvláštněné tematikou automobilismu (plakáty a vtipný dopravní prostředek na jevišti). Ačkoliv chtěla Dana Dinková dobovou aktualizací opery zpříjemnit a určitě také zjednodušit její percepci, nejsem si jist, zda byla promyšlena do detailu také s ohledem na herecké kreace sólistů. Ty totiž, kromě Jiřího Přibyla a Juraje Nociara svým způsobem uvízly v romantické éře.Adina sopranistky Terezy Kavecké se rozhodně neprofiluje jako dívka z padesátých let minulého století. Na to, že se jedná o bohatou a vzdělanou statkářku, je její Adina snivě nyvá a bezpodmínečně lyrická. Kavecká tíhne po celou dobu k lyrickému, cituplnému projevu, který její povaze i hlasové dispozici sluší nejvíce. Naštěstí se v jejím případě jednalo o pěvecky excelentní interpretaci: sametově hebký soprán, svítivý a čistý ve výškách, čitelný ve spodních tónech. V komparaci s ostatními sólisty předvedla pěvecky nejvyrovnanější, vytříbený výkon. Stejný rozpor v pojetí hereckém a režijním jsem bohužel vnímal u barytonu Alexandra Vovka, jehož figurka akurátního, samolibého seržanta byla vystřižena příliš servilním způsobem. Možná by herecké odlehčení toto postavy nebylo vůbec špatné. Vovkův hřmotný baryton sice postavě Belcora vcelku slušel, bohužel jeho pěvecký projev byl po celou dobu velmi stereotypní, ukřičený a intonačně rovněž lehce kolísavý.

Tenorista Juraj Nociar svou roli prezentoval v intencích záměru režisérky: jeho Nemorino byl typický hejsek, který oběť své vášně uháněl podobně urputně, jako Roberto Benigni učitelku Doru ve filmu Život je krásný. Po herecké stránce Nociar velmi zapůsobil, bohužel současně předvedl velmi nevyrovnaný pěvecký výkon, který mnohdy kolaboval na intonačních nepřesnostech. Přesvědčivě zahrál roli šarlatánského lékaře Dulcamary olomoucký basista Jiří Přibyl, jenž zpočátku zapůsobil příjemnou hlasovou barvou, artikulační precizností a schopností dynamické modulace svého partu. Ačkoli se z počátku jevil jako největší sólový přínos premiéry, dopustil se rovněž několika intonačních nečistot. Ze sólistů se tak nejšťastněji představila Tereza Kavecká, jíž by pomohlo zapracovat na svém hereckém projevu dané role a jeho adekvátnějším ztvárnění. Menší roličku Gianetty si vystřihla vcelku půvabně také Ilona Kaplová.

Sluší se přiznat, že pěvecké výkony prvního a druhého dějství byly diametrálně odlišné. Druhé dějství bylo pro většinu hlavních protagonistů již daleko jistější a přesvědčivé. Škoda jen, že to trvalo tak dlouho. Článkem, který fungoval spolehlivě od počátku do konce, byl sbor a výborná choreografie, a to jak pěvecké tak baletní sekce. Sbor pod vedením Kremeny Pešakové tentokrát zaujal nejen pěvecky výstižným vibratem v sopránech a altech, ale také velmi dobrým pohybem po jevišti.

Co by se dalo udělat lépe: režie by si mohla více ohlídat, aby s volbou prostředí skutečně souzněly také herecké projevy všech hlavních postav. Rozpor, pramenící z odlišného pojetí Juraje Nociara a Jiřího Přibyla versus Terezy Kavecké a Alexandra Vovka, byl poměrně nešťastný. Oceňuji herecký přínos Nociara a Přibyla, který je nepochybně schopen přitáhnout opeře mladé posluchače. Nebýt této disproporce a intonačních „úletů“ v první půli, jednalo by se o výborné nastudování.

Dvě drobnosti na závěr: Slezské divadlo v Opavě má jednu architektonickou nevýhodu: pokud sedíte ve druhém poschodí, nevidíte přes titulky a oponu na nejvyšší body scény (ochozy, schodiště a podobně). To je věc, s níž by se mělo snad trochu počítat. Druhá připomínka se týká obsluhy titulků. Bylo by příště vhodnější ukončit program titulků až po odeznění potlesku publika, snaha být dřív doma, je trochu unfair.

Hodnocení autora recenze: 65 %

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
(L’elisir d’amore)
Dirigent: Francesco Bottigliero
Režie a choreografie: Dana Dinková
Výtvarník kostýmů: Adriana Adamíková
Výtvarník scény: Jaro Válek
Sbormistr: Kremena Pešakova
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava
Premiéra 21. června 2015 Slezské divadlo Opava

Adina – Tereza Kavecká (alt. Mariana Hochelová)
Nemorino – Juraj Nociar (alt. Dušan Růžička)
Belcore – Alexander Vovk (alt. Zdeněk Kapl)
Dulcamara – Jiří Přibyl (alt. Peter Soós)
Gianetta – Ilona Kaplová (alt. Šárka Maršálová)

www.divadlo-opava.cz

Foto Petr Veselý