Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

Letos o Vánocích, konkrétně právě dnes máme příležitost poblahopřát k osmdesátinám umělci, který jako málokdo proslavil české hudební umění v zahraničí. Je jím mimořádně skromný a citlivý člověk, jehož jméno se těší úctě a vážnosti v desítkách zemí po celém světě. Bohužel, u nás jej kromě skutečných přátel opery a symfonické hudby zná jen málokdo. Jeho život a uměleckou dráhu můžeme klidně popsat latinským úslovím „per aspera ad astra“ („přes překážky ke hvězdám“).

Jiří Kout se narodil 26. prosince 1937 v malé obci Nové Dvory u Kutné Hory. Od útlého mládí jej vábila hudba. Na kutnohorské hudební škole navštěvoval hodiny hry na housle a klavír a podle vlastních slov v rozhovoru pro Mladou frontu DNES „hledal jakoukoli příležitost dirigovat amatérské sborečky na gymnáziu nebo na kůru u sv. Jakuba“.

Na konzervatoři studoval hru na varhany u profesora Josefa Kubáně. Ve výše zmíněném rozhovoru řekl, že „mu velice vděčí za to, že ho naučil cílevědomé práci, i když poznal, že z něj varhaník nikdy nebude“.

Následovalo studium dirigování na Hudební fakultě Akademie múzických umění u profesora Bohumíra Lišky. Liška byl v té době šéfem operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni a svého velmi talentovaného žáka do Plzně po absolutoriu v roce 1964 přijal. Byl to šťastný krok jak pro divadlo, tak pro Jiřího Kouta.

Plzeňské divadlo tehdy prožívalo mimořádně šťastné období. V jeho čele stál ředitel Rudolf Kubáček. V dnešní terminologii bychom řekli, že to byl vynikající manažer. I když nebyl kumštýř, divadlem prošel doslova od píky. Divadlu rozuměl, divadlo měl jako pravý principál rád a na vedoucích místech se dovedl obklopit výtečnými profesionály. A takovými byli jak šéf opery Bohumír Liška, tak šéf operety Miroslav Doutlík.

Jiří Kout byl angažován po odchodu dlouholetého dirigenta Alberta Rosena do Národního divadla jako korepetitor a dirigent opery. Dirigenta potřebovali rovněž v operetě, především pro velké klasické tituly, kterým se věnoval výborný znalec žánru, Doutlíkův předchůdce ve funkci, Jaromír Otto Karel.

Už během první sezony nastudoval Jiří Kout tři premiéry. V operetním souboru to bylo dílo vídeňského klasika Carla Zellera Ptáčník, které pohostinsky režíroval Karel Berman, jenž se vždy do Plzně, svého bývalého působiště, rád vracel. V baletu, kterému tehdy šéfovala Věra Untermüllerová, dirigoval Nedbalovu Pohádku o Honzovi a večer složený z Chačaturjanovy Maškarády, Šostakovičovy První symfonie a Metamorfóz Eugena Suchoně. Vedle toho působil rovněž jako korepetitor.

Od prvních okamžiků bylo zřejmé, že v Jiřím Koutovi získalo plzeňské divadlo mimořádně perspektivní uměleckou osobnost. Propojení talentu s nesmírnou pracovitostí a pečlivostí, vždy důkladnou znalostí partitury a interpretačního stylu, absolutní připravenost a smysl pro různorodost žánrů a jejich uchopení způsobily, že byl úkoly doslova zavalován. Od svého učitele získal nejen dokonalé technické vybavení, ale také otevřenost, zásadovost a přímost v jednání, jež mu později způsobily mnohou nepříjemnost.

Výborně se uplatnil jako dirigent baletních představení. Dirigování baletů je velmi náročná činnost, při níž musí dirigent respektovat skladatelův rukopis stejně jako mnohdy velmi specifické požadavky choreografů, pro něž je samozřejmě nejdůležitější jejich představa pohybového ztvárnění díla. Ne každý dirigent přitom dokáže těmto požadavkům beze zbytku vyhovět. Ve špičkových světových baletních souborech bývá zvykem, že v divadle působí dirigent-specialista pro taneční žánr. Výjimkou bývají díla typu Prokofjevova Romea a Julie anebo Svěcení jara Igora Stravinského, jejichž hudebního nastudování se většinou ujímají šéfové souborů a hlavní dirigenti. Jiří Kout se v Plzni představil jako dokonalý a citlivý interpret baletních partitur.

Z jeho dalších četných baletních titulů si připomeňme alespoň některé. Z české tvorby to byly především Dvořákovy Slovanské tance, Nikotina Vítězslava Nováka anebo jevištní prvotina Bohuslava Martinů Istar.

Z baletní klasiky připomeňme Mozartovy Maličkosti, Čajkovského Labutí jezero a Francescu da Rimini nebo Delibesovu Coppélii, z moderní světové baletní tvorby pak Stravinského Ptáka Ohniváka, Čarodějnou lásku Manuela de Fally, Gershwinovu Rhapsody in Blue a Bartókova Podivuhodného mandarina. V sezoně 1968/1969 dirigoval dvakrát Coppélii v Národním divadle.

Svůj perfektní smysl pro potřeby žánru Jiří Kout prokázal v řadě výtečných operetních inscenací, které nastudoval ve spolupráci s Miroslavem Doutlíkem a jež patřily k vrcholným představením tohoto žánru v celé historii plzeňského divadla (například Heubergerův Ples v opeře, Frimlův Král tuláků anebo Straussovy operety Královnin krajkový šátek a Cikánský baron). S úspěchem se oba tvůrci pustili i do žánru francouzské opery cómique ve výborném představení Auberova Fra Diavola.

První nastudovanou Koutovou operní premiérou v Plzni byl na podzim 1965 Čajkovského Evžen Oněgin, z dalších jmenujme například první plzeňské uvedení Verdiho Nabucca, Lortzingova Cara a tesaře, Smetanovy Branibory v Čechách a především Wagnerova Tannhäusera. Své kvality potvrdil úspěchy na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu v roce 1965 a o čtyři roky později v Bruselu.

V Plzni vyzrál Jiří Kout ve skutečnou dirigentskou osobnost. A také zde získal potřebné rodinné zázemí. Jeho manželkou se stala tehdejší první dáma plzeňského operetního souboru Květa Hanková, vynikající představitelka hlavních rolí velkých klasických operet i muzikálových hitů, jež se tehdy začaly objevovat na českých jevištích. Jako jeho celoživotní partnerka s ním věrně sdílela a sdílí všechny složité zákruty jeho života.

Po vstupu sovětských vojsk v srpnu 1968 zaujímal Jiří Kout naprosto zásadní občanské postoje, které vyvrcholily tím, když dne 25. února 1969 po zprávě o sebeupálení studenta Jana Zajíce přerušil odpolední představení Cara a tesaře, aby uctil jeho čin. O přestávce se obrátil na všechny účinkující a spolupracovníky s návrhem přerušit představení. Poté, co získal jejich souhlas, přednesl návrh obecenstvu, samozřejmě s podmínkou, když diváci budou se zrušením představení souhlasit. Diváci se zvedli a opustili sál.

Teprve po létech, po zkušenosti s listopadem 1989, je naplno a s velkou pokorou možné uvědomit si statečnost tohoto osamělého činu, kterým si Jiří Kout podepsal svůj rozsudek. A v nejzápadnějším městě socialistického tábora měl průběh normalizace v divadle krutější důsledky než jinde. Ředitel Kubáček (mimochodem předválečný komunista, který strávil téměř celou okupaci v koncentráku) byl odvolán. Řízením divadla byl pověřen čelný a obecně uznávaný sólista opery Karel Křemenák. Od stranických orgánů dostal za úkol propustit tři významné členy divadla, šéfa operety Miroslava Doutlíka, šéfa výpravy Vladimíra Hellera a dirigenta Jiřího Kouta. Karel Křemenák si zachoval svou tvář, tento požadavek jednoznačně odmítl a vrátil se do souboru opery, v němž poté ještě skoro tři desítky let patřil k významným oporám. Ředitelem byl jmenován Křemenákův někdejší nepříliš úspěšný kolega v souboru Zdeněk Šnaiberg. Ten zadaný úkol beze zbytku splnil.

Miroslav Doutlík skončil jako řidič tramvaje, Jiřímu Koutovi hrozil podobný osud a Vladimír Heller, scénograf s maximálním smyslem pro poetiku inscenací těch nejrůznějších žánrů, mimořádně jemný a citlivý člověk, zvolil dobrovolný odchod ze života. Jiřímu Koutovi nabídl pomocnou ruku vedoucí Pražského filharmonického sboru Miroslav Košler a přijal jej jako korepetitora, v televizi mohl nastudovat hudbu k inscenaci Čajkovského opery Piková dáma.

Když Jiřímu Koutovi hrozil osud psance, záchrana přišla z nečekaných míst. V roce 1969 byl normalizačními orgány dosazen do funkce ředitele Národního divadla barytonista Přemysl Kočí. Ten byl sice po celý svůj život hodně kontroverzní osobností, ale opeře rozuměl, a když chtěl, dokázal si své prosadit. V sezoně 1972/1973 angažoval Jiřího Kouta jako korepetitora Opery Národního divadla.

V lednu 1973 měl Jiří Kout možnost poprvé se postavit za dirigentský pult. Bylo to v inscenaci Rusalky ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře), kde zaskočil za onemocnělého kolegu. Svým výkonem jednoznačně přesvědčil, a tak se s ním diváci mohli stále častěji setkávat jako s dirigentem. Kromě četných repríz Rusalky dirigoval řadu představení Prodané nevěsty a Dvou vdov.

Závist a nenávist některých bývalých kolegů šla ovšem tak daleko, že Přemysla Kočího navštívila delegace několika členů plzeňského divadla a občanů Plzně a žádala jej, aby Kouta okamžitě z divadla vyhodil. Přemysl Kočí nejen, že jim nevyhověl, ale spolu s tehdejším šéfem opery Ladislavem Šípem mu svěřili na podzim 1973 hudební nastudování Čajkovského Šípkové Růženky a Verdiho Rigoletta.

Do sezony 1974/1975 už vstoupil Jiří Kout jako řádně jmenovaný dirigent Opery Národního divadla. Dirigoval řadu starších inscenací. Poprvé se zde setkal jako dirigent se dvěma operami Leoše Janáčka, jejichž interpretace ho později proslavila po celém světě, s Její pastorkyní a Káťou Kabanovou. V těchto představeních nastoupil za dirigentský pult, aby tam vystřídal původního dirigenta, kterým byl jeden z největších znalců Janáčkova díla Bohumil Gregor. V řadě repríz také dirigoval Gregorovy inscenace Smetanových oper Tajemství a Čertova stěna, z dalších jmenujme například Ariadnu Bohuslava Martinů a Mozartův Únos ze serailu.

Bylo mu svěřeno nastudování řady nových inscenací. V roce 1975 to byla dokonce premiéra nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby, v němž tato opera byla v Národním divadle poprvé uvedena v italštině. Jeho režijním partnerem byl jeho bývalý plzeňský kolega Bohumil Zoul. Dále nastudoval premiéru Veselohry na mostě Bohuslava Martinů. Při studiu Ariadny na Naxu se poprvé setkal s dílem jednoho ze svých „osudových“ skladatelů Richarda Strausse a jeho poslední premiérou byl v lednu 1978 Verdiho Macbeth.

V životě Jiřího Kouta sehrála několikráte svou roli náhoda, která tomuto skromnému a nepříliš průbojnému umělci pomohla odhalit jeho skutečné kvality. Stalo se tak i počátkem června 1975. Tehdy při příležitosti návštěvy Pražského jara přišel do Smetanova divadla na představení Tajemství, které dirigoval Jiří Kout, intendant Deutsche Oper am Rhein (Německé opery na Rýně) Grischa Barfuss. Dirigentův výkon jej velice zaujal a pozval Jiřího Kouta k hostování. Na základě jeho několika vystoupení v Düsseldorfu mu bylo nabídnuto angažmá, ale tato nabídka byla pro Jiřího Kouta v dané politické situaci nerealizovatelná.

Atmosféra v Národním divadle mezitím začala houstnout, když na jaře 1976 nastoupil nový šéf opery Miloš Konvalinka, jenž Koutovi jasně dával najevo svou nepřízeň. 26. ledna 1978 oddirigoval Jiří Kout ještě premiéru Verdiho Macbetha a dvě reprízy této inscenace. 13. února při představení Rusalky stál za dirigentským pultem naposled a poté emigroval.

Německá opera na Rýně je jedno z nejvýznamnějších operních divadel ve Spolkové republice Německo. Má dvě působiště, na nichž se hraje prakticky každý den. Soubory opery a baletu mají střídavě své premiéry v hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Düsseldorfu a nedalekém Duisburgu. Při düsseldorfských představeních účinkuje stopětadvacetičlenný orchestr Düsseldorfer Symphoniker, v Duisburgu jsou to Duisburger Philharmoniker se svými pětasedmdesáti orchestrálními hráči. V každé sezoně je realizováno zhruba deset operních premiér a vedle toho bývá na repertoáru kolem dvacítky dalších titulů v širokém žánrovém spektru od barokní opery až po programové uvádění novinek.

V takovémto prostředí měl Jiří Kout ty nejlepší podmínky pro svůj další umělecký růst. Valnou měrou k tomu přispěl intendant Barfuss, který jej do Düsseldorfu přivedl. U tohoto pozoruhodného muže, který by letos v březnu oslavil své sté narozeniny, se chvíli zastavme. Zaslouží si to. Divadelní teoretik, výborný dramaturg a především skvělý manažer, profesor Grischa Barfuss, patřil k velmi výrazným osobnostem německé divadelní a především operní scény. Pod jeho vedením se porýnský operní soubor stal jedním z nejprůbojnějších operních center v Německu jak po stránce dramaturgické, tak po stránce interpretační.

Věnoval velkou pozornost také české operní tvorbě. Vedle pravidelných operních cyklů děl skladatelských velikánů (Mozart, Verdi, Rossini, Wagner, Strauss) uvedl v první polovině sedmdesátých let také cyklus šesti nejvýznamnějších Janáčkových oper. Jejich režisérem byl Bohumil Herlischka, což nebyl nikdo jiný než Bohumil Hrdlička. Ten ze stejných důvodů jako Jiří Kout – jen o dvacet let dřív – opustil takzvané socialistické Československo a stal se z něj jeden z nejvýznamnějších evropských operních režisérů oněch let. Dvojice dirigent Kout a režisér Herlischka v roce 1986 nastudovala i sedmý janáčkovský titul, operu Osud.

V Düsseldorfu působil Jiří Kout sedm let. Zde si vybudoval svůj základní repertoár, který jej později proslavil po celém světě. Tvořily jej především české opery, speciálně tvorba Leoše Janáčka, a také díla obou velkých německých Richardů, Wagnera i Strausse.

V rozhovoru, který Jiří Kout poskytl v roce 2004 Petru Veberovi pro časopis Harmonie, uvedl, že to byla jeho iniciativa. „Na začátku jsem požádal, abych mohl právě tuhle hudbu dirigovat. Když mě intendant poznal, s nadšením to přijal a dal mi možnost, že jsem si velké Strausse mohl nejdřív osahat.“

A tak se stalo, že v Düsseldorfu poprvé dirigoval s velkým úspěchem Salome, Elektru, Ariadnu na Naxu a především Růžového kavalíra, kterého nastudoval ve čtrnácti inscenacích v různých divadlech, z nichž například ta pařížská se dožila kolem čtyřiceti repríz.

Jeho repertoár byl rozsáhlý. Z českých titulů to byla vedle Janáčkových oper Prodaná nevěsta a Rusalka, z děl Richarda Wagnera Tannhäuser, Lohengrin, celý Prsten Nibelungův a zejména opera Tristan a Isolda, která se stala jedním z jeho prestižních titulů. Nemenší pozornost ale věnoval tvorbě Mozartově (Figarova svatba, Kouzelná flétna), stejně jako operám romantickým (Weberův Čarostřelec) či ruským (Čajkovského Evžen Oněgin či Musorgského Boris Godunov).

Během svého dlouholetého úspěšného působení v německých divadlech se Jiří Kout věnoval programově uvádění tvorby skladatelů dvacátého století. Připomeňme alespoň Ravelovy opery Dítě a kouzla a Španělskou hodinku, Hindemithova Malíře Mathise, Bartókův Modrovousův hrad, Poulencovy Dialogy karmelitek či Schönbergovo Očekávání.

O svém düsseldorfském působení později prohlásil, že se ocitl ve zcela jiném světě, náročném, profesionálním, nesmlouvavě konkurenčním. Musel se rychle zorientovat a přizpůsobit. Jeho jméno se stalo záhy pojmem nejen na německé operní scéně, ale také v oblasti koncertní, v níž dominovaly skladby Beethovenovy, Brahmsovy, Brucknerovy, Mahlerovy, Dvořákovy, Šostakovičovy a dalších velkých symfoniků.

Düsseldorf měl pro Jiřího Kouta zcela zásadní význam. V Plzni si vybudoval solidní základ pro náročné dirigentské řemeslo. Po násilném přerušení a novém, neustálými problémy provázeném pražském začátku v porýnské metropoli definitivně a lze říci raketově vzlétl ke hvězdám. Mimochodem, inscenace Růžového kavalíra, kterou v roce 1981 nastudovali dirigent Kout a režisér Schenk, se v Düsseldorfu hraje dodnes. Jistě, za ta léta se za dirigentským pultem vystřídala nepochybně řada dirigentů, ale základní hudební tvar vtiskl inscenaci Jiří Kout.

V roce 1985 se stal hudebním ředitelem operního divadla v Saarbrückenu. Za pět let svého tamějšího působení pozvedl kvality souboru na nebývalou úroveň. Týkalo se to ve značné míře především orchestru, a to nejen v operní sféře, ale také v pravidelných symfonických koncertech.

K tomuto bodu se Jiří Kout jednoznačně vyjádřil ve svém již zmíněném rozhovoru pro časopis Harmonie v roce 2004: „V Německu každý operní orchestr musí hrát povinně, dejme tomu sedm symfonických koncertů ročně, což je vynikající a mělo by to být povinné všude. Operní orchestr vyjde z ‘díry’, kde sedí celý život. Je to tedy pro orchestry i velice důležitý psychologický moment.“

U nás si o analogickém řešení můžeme stále jenom nechat zdát. K tomu jenom aktuální poznámka. V právě probíhající sezoně má opera v Saarbrückenu na repertoáru jedenáct inscenací a osmdesátičlenný orchestr realizuje ve dvou řadách osm abonentních symfonických koncertů, plus ve dvou řadách speciální koncerty, jako je například každoroční novoroční (opět dvakrát) a další.

Jiří Kout začal být pravidelně zván za dirigentský pult v dalších souborech a městech, německých a stále častěji i v zahraničních. A opět zasáhla šťastná náhoda. V mnichovské Státní opeře zaskočil za onemocnělou dirigentskou hvězdu Carlose Kleibera v inscenaci Růžového kavalíra a sklidil velký úspěch.

Tři dny před Štědrým dnem v roce 1984 se Jiří Kout představil vídeňským operním fanouškům, když ve Wiener Staatsoper dirigoval Mozartovu operu Così fan tutte. Od té chvíle navštěvoval tento vysoce prestižní dům pravidelně. Smetanovu Prodanou nevěstu zde dirigoval jedenadvacetkrát. Ve většině představení byl představitelem Jeníka Siegfried Jerusalem a mnohokrát byla Jeníkovou partnerkou v titulní roli Lucia Popp.

Z dalších vídeňských vystoupení Jiřího Kouta připomeňme například Bartókův Modrovousův hrad a zejména Straussova Růžového kavalíra a Elektru s hvězdným obsazením – titulní roli ztvárnila Gwyneth Jones, Klytaimnestru Christa Ludwig a Oresta Bernd Weikl.

V roce 1986 jej vyzval intendant Deutsche Oper Götz Friedrich v západní části rozděleného Berlína k dirigování premiéry Káti Kabanové. Shodou okolností se tentokrát opět jednalo jako kdysi v Národním divadle o záskok za Bohumila Gregora. Úspěch inscenace, kterou nastudoval spolu s režisérem Günterem Krämerem, byl mimořádný. Nadšené kritiky psaly o velkém dirigentském objevu.

O čtyři roky později si Káťu Jiří Kout zopakoval znovu s režisérem Götzem Friedrichem. Káťu posléze s úspěchem diriguje v Los Angeles, v Tel Avivu, Tokiu a v řadě dalších měst.

V roce 1990 Jiří Kout Saarbrücken opouští a v devadesátých letech vykonává funkci šéfdirigenta berlínské Deutsche Oper, v níž s jejím ředitelem, režisérem Götzem Friedrichem, spoluvytváří její profil. Souběžně s tím byl jmenován generálním hudebním ředitelem Gewandhausorchesteru v Lipsku, jednoho z nejprestižnějších evropských hudebních těles s dlouhou tradicí, jenž samozřejmě vedle svých velice bohatých koncertních aktivit zabezpečuje rovněž činnost lipské opery. V Lipsku samozřejmě dirigoval řadu oper, ale velkou pozornost věnoval koncertní činnosti tohoto proslulého orchestru.

Opera vždy hrála u Jiřího Kouta velkou, možno říci ústřední roli. To věděl už jeho učitel, profesor Bohumír Liška, když mu neustále opakoval: „Ty musíš dělat operu, protože tak velí tvůj instinkt.“ Sám Jiří Kout ovšem o svém vztahu k opeře a symfonické tvorbě říká: „Moje činnost byla vždy rozdělena napůl. Jedno bez druhého bych si ale nedovedl představit.“

V roce 1991 vyzvalo Jiřího Kouta vedení newyorské Met k nastudování Růžového kavalíra. Kritiky vyzvedly originalitu Koutova hudebního pojetí a po deseti letech se Met k inscenaci znovu vrátila. Další významný triumf se dostavil v roce 1993, když s mimořádným úspěchem nastudoval Její pastorkyňu, v níž v roli Kostelničky účinkovala její skvělá interpretka Anja Silja. Londýnská Covent Garden se stejně jako pařížská opera stala jedním z častých Koutových dirigentských působišť.

Zaměření a rozsah tohoto textu znemožňuje podat detailnější obraz alespoň části toho, co Jiří Kout znamenal na přelomu století ve světové hudbě, především v opeře. Někdejší plzeňský dirigent se stal jedním z nejpřednějších světových interpretů špičkových operních děl a symfonických skladeb, jenž na svém kontě má mnohé vysoce prestižní nahrávky jak z operní, tak ze symfonické tvorby.

Připomeňme alespoň letmo jeho nastudování Její pastorkyně v San Franciscu nebo ve španělském Bilbau, kde byl režisérem velký příznivec a propagátor české opery David Pountney, Příhody lišky Bystroušky v Berlíně anebo dvojí účast na proslulém operním festivalu v irském Glyndebourne, kde v roce 1999 nastudoval za doprovodu Londýnské filharmonie Prodanou nevěstu a o tři roky později Káťu Kabanovou.

Po roce 1990 se s Jiřím Koutem konečně znovu mohli setkat i milovníci opery a symfonické tvorby v jeho rodné zemi. V roce 1993 dirigoval na Pražském jaru dvojí provedení Mahlerovy Osmé v katedrále sv. Víta se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a také Beethovenovu Devátou s Českou filharmonií. V roce 1995 se vrátil do Národního divadla, kde sklidil opravdový triumf jako dirigent koncertního provedení Straussovy Elektry ve špičkovém obsazení.

Titulní roli tehdy zpívala Eva Marton a o rok později Jiří Kout uvedl na scéně Národního divadla inscenaci svého milovaného Růžového kavalíra. S mimořádným ohlasem se setkala jeho nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy a Janáčkovy Její pastorkyně. Bylo mu nabízeno šéfování Opery Národního divadla, což ale odmítl.

V roce 2004 dirigoval na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK zahajovací koncert – Smetanovu Mou vlast.  O rok později pak tomuto orchestru, který v roce 1964 řídil při svém absolventském koncertu, nastoupuje  jako jeho šéfdirigent. Jeho řízení se věnoval s veškerou pro něj tak pověstnou pílí a důsledností, dosáhl řady velkých úspěchů a nakonec byl jmenován jeho čestným šéfdirigentem. Pravidelně rovněž spolupracoval s Českou filharmonií.

V roce 2007 byl Jiří Kout vyznamenán Cenou Ministerstva kultury České republiky, Státní cenou a téhož roku mu bylo rovněž uděleno prezidentem republiky vysoké státní vyznamenání Za zásluhy. V roce 2010 obdržel Cenu Thálie a o dva roky později Cenu Antonína Dvořáka.

Někdy v devadesátých letech byl pozván dirigovat symfonické koncerty do švýcarského Sankt Gallenu. Město a jeho nádherné okolí se mu natolik zalíbily, že se rozhodl v něm usadit. V letech 1996–2007 působil jako hudební ředitel tamního symfonického orchestru a vysoce pozvedl úroveň jak symfonických koncertů, tak operních představení v tomto městě. Město Sankt Gallen jeho činnost po zásluze ocenilo.

Jiří Kout se svou manželkou Květou Hankovou žijí nedaleko Sankt Gallenu v krásném koutu švýcarské přírody s výhledem na Alpy a Bodamské jezero. Škoda, že v roce 2012 nemoc znemožnila Jiřímu Koutovi další úspěšně umělecké působení. Je rovněž škoda, že Koutova absolutní snaha po dokonalé profesionalitě všech spolupracovníků, až neuvěřitelná osobní skromnost a někdy možná i určitý nedostatek diplomacie zabránily tomuto umělci v tom, aby se dočkal větší obecné veřejné popularity.

Svým dirigentským mistrovstvím se zařadil do galerie svých velkých předchůdců Karla Ančerla či Václava Talicha. Tyto mimořádné osobnosti se také během své kariéry musely potýkat se značnými potížemi, ovšem až v době své umělecké zralosti. Jiřímu Koutovi hrozilo, že jeho talent bude zašlapán do země ještě dříve, než jej stačil projevit.

Dejme ještě jednou slovo jemu samotnému: „Myslím, že není důležité, kam jsem se dostal, ale jak jsem se tam dostal. To jest bez jakékoli politické či jiné podpory. Jen vlastní prací a vědomím, že člověk musí denně děkovat pánubohu, že smí dělat muziku.“ Koutův význam a postavení na světové hudební scéně bychom si měli často a velmi důrazně připomínat. K významnému životnímu jubileu popřejme Jiřímu Koutovi hodně zdraví.