Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Po vstupu sovětských vojsk v srpnu 1968 zaujímal Jiří Kout naprosto zásadní občanské postoje, které vyvrcholily tím, když dne 25. února 1969 po zprávě o sebeupálení studenta Jana Zajíce přerušil odpolední představení Cara a tesaře, aby uctil jeho čin. O přestávce se obrátil na všechny účinkující a spolupracovníky s návrhem přerušit představení. Poté, co získal jejich souhlas, přednesl návrh obecenstvu, samozřejmě s podmínkou, když diváci budou se zrušením představení souhlasit. Diváci se zvedli a opustili sál.

Teprve po létech, po zkušenosti s listopadem 1989, je naplno a s velkou pokorou možné uvědomit si statečnost tohoto osamělého činu, kterým si Jiří Kout podepsal svůj rozsudek. A v nejzápadnějším městě socialistického tábora měl průběh normalizace v divadle krutější důsledky než jinde. Ředitel Kubáček (mimochodem předválečný komunista, který strávil téměř celou okupaci v koncentráku) byl odvolán. Řízením divadla byl pověřen čelný a obecně uznávaný sólista opery Karel Křemenák. Od stranických orgánů dostal za úkol propustit tři významné členy divadla, šéfa operety Miroslava Doutlíka, šéfa výpravy Vladimíra Hellera a dirigenta Jiřího Kouta. Karel Křemenák si zachoval svou tvář, tento požadavek jednoznačně odmítl a vrátil se do souboru opery, v němž poté ještě skoro tři desítky let patřil k významným oporám. Ředitelem byl jmenován Křemenákův někdejší nepříliš úspěšný kolega v souboru Zdeněk Šnaiberg. Ten zadaný úkol beze zbytku splnil.

Miroslav Doutlík skončil jako řidič tramvaje, Jiřímu Koutovi hrozil podobný osud a Vladimír Heller, scénograf s maximálním smyslem pro poetiku inscenací těch nejrůznějších žánrů, mimořádně jemný a citlivý člověk, zvolil dobrovolný odchod ze života. Jiřímu Koutovi nabídl pomocnou ruku vedoucí Pražského filharmonického sboru Miroslav Košler a přijal jej jako korepetitora, v televizi mohl nastudovat hudbu k inscenaci Čajkovského opery Piková dáma.

Když Jiřímu Koutovi hrozil osud psance, záchrana přišla z nečekaných míst. V roce 1969 byl normalizačními orgány dosazen do funkce ředitele Národního divadla barytonista Přemysl Kočí. Ten byl sice po celý svůj život hodně kontroverzní osobností, ale opeře rozuměl, a když chtěl, dokázal si své prosadit. V sezoně 1972/1973 angažoval Jiřího Kouta jako korepetitora Opery Národního divadla.

Jiří Kout (zdroj archiv ND Praha / foto Hana Smejkalová)

V lednu 1973 měl Jiří Kout možnost poprvé se postavit za dirigentský pult. Bylo to v inscenaci Rusalky ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře), kde zaskočil za onemocnělého kolegu. Svým výkonem jednoznačně přesvědčil, a tak se s ním diváci mohli stále častěji setkávat jako s dirigentem. Kromě četných repríz Rusalky dirigoval řadu představení Prodané nevěsty a Dvou vdov.

Závist a nenávist některých bývalých kolegů šla ovšem tak daleko, že Přemysla Kočího navštívila delegace několika členů plzeňského divadla a občanů Plzně a žádala jej, aby Kouta okamžitě z divadla vyhodil. Přemysl Kočí nejen, že jim nevyhověl, ale spolu s tehdejším šéfem opery Ladislavem Šípem mu svěřili na podzim 1973 hudební nastudování Čajkovského Šípkové Růženky a Verdiho Rigoletta.

Do sezony 1974/1975 už vstoupil Jiří Kout jako řádně jmenovaný dirigent Opery Národního divadla. Dirigoval řadu starších inscenací. Poprvé se zde setkal jako dirigent se dvěma operami Leoše Janáčka, jejichž interpretace ho později proslavila po celém světě, s Její pastorkyní a Káťou Kabanovou. V těchto představeních nastoupil za dirigentský pult, aby tam vystřídal původního dirigenta, kterým byl jeden z největších znalců Janáčkova díla Bohumil Gregor. V řadě repríz také dirigoval Gregorovy inscenace Smetanových oper Tajemství a Čertova stěna, z dalších jmenujme například Ariadnu Bohuslava Martinů a Mozartův Únos ze serailu.

Bylo mu svěřeno nastudování řady nových inscenací. V roce 1975 to byla dokonce premiéra nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby, v němž tato opera byla v Národním divadle poprvé uvedena v italštině. Jeho režijním partnerem byl jeho bývalý plzeňský kolega Bohumil Zoul. Dále nastudoval premiéru Veselohry na mostě Bohuslava Martinů. Při studiu Ariadny na Naxu se poprvé setkal s dílem jednoho ze svých „osudových“ skladatelů Richarda Strausse a jeho poslední premiérou byl v lednu 1978 Verdiho Macbeth.

V životě Jiřího Kouta sehrála několikráte svou roli náhoda, která tomuto skromnému a nepříliš průbojnému umělci pomohla odhalit jeho skutečné kvality. Stalo se tak i počátkem června 1975. Tehdy při příležitosti návštěvy Pražského jara přišel do Smetanova divadla na představení Tajemství, které dirigoval Jiří Kout, intendant Deutsche Oper am Rhein (Německé opery na Rýně) Grischa Barfuss. Dirigentův výkon jej velice zaujal a pozval Jiřího Kouta k hostování. Na základě jeho několika vystoupení v Düsseldorfu mu bylo nabídnuto angažmá, ale tato nabídka byla pro Jiřího Kouta v dané politické situaci nerealizovatelná.

Atmosféra v Národním divadle mezitím začala houstnout, když na jaře 1976 nastoupil nový šéf opery Miloš Konvalinka, jenž Koutovi jasně dával najevo svou nepřízeň. 26. ledna 1978 oddirigoval Jiří Kout ještě premiéru Verdiho Macbetha a dvě reprízy této inscenace. 13. února při představení Rusalky stál za dirigentským pultem naposled a poté emigroval.

Národní divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu / Performing Arts/Artes Escénicas)

Německá opera na Rýně je jedno z nejvýznamnějších operních divadel ve Spolkové republice Německo. Má dvě působiště, na nichž se hraje prakticky každý den. Soubory opery a baletu mají střídavě své premiéry v hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Düsseldorfu a nedalekém Duisburgu. Při düsseldorfských představeních účinkuje stopětadvacetičlenný orchestr Düsseldorfer Symphoniker, v Duisburgu jsou to Duisburger Philharmoniker se svými pětasedmdesáti orchestrálními hráči. V každé sezoně je realizováno zhruba deset operních premiér a vedle toho bývá na repertoáru kolem dvacítky dalších titulů v širokém žánrovém spektru od barokní opery až po programové uvádění novinek.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

  1. Připojuji se ke gratulaci. Malá poznámka, ke spolupráci s FOKem. Pokud se nemýlím, tak jsem měl tu čest, jako výpomoc ve FOKu, hrát s panem Koutem někdy v 90. letech (mezi 92-94) na Pražském jaru v katedrále sv. Víta Osmou symfonii Gustava Mahlera. Takže k FOKu se pan dirigent vrátil již o minimálně 10 let dříve. Vzpomínám si na něj, jako na opravdu skromného a milého člověka a přitom skvělého kumštýře, který se rád pustil do diskuze i s výpomocí :-) Lukáš Pospíšil

Napsat komentář