Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V takovémto prostředí měl Jiří Kout ty nejlepší podmínky pro svůj další umělecký růst. Valnou měrou k tomu přispěl intendant Barfuss, který jej do Düsseldorfu přivedl. U tohoto pozoruhodného muže, který by letos v březnu oslavil své sté narozeniny, se chvíli zastavme. Zaslouží si to. Divadelní teoretik, výborný dramaturg a především skvělý manažer, profesor Grischa Barfuss, patřil k velmi výrazným osobnostem německé divadelní a především operní scény. Pod jeho vedením se porýnský operní soubor stal jedním z nejprůbojnějších operních center v Německu jak po stránce dramaturgické, tak po stránce interpretační.

Reklama

Věnoval velkou pozornost také české operní tvorbě. Vedle pravidelných operních cyklů děl skladatelských velikánů (Mozart, Verdi, Rossini, Wagner, Strauss) uvedl v první polovině sedmdesátých let také cyklus šesti nejvýznamnějších Janáčkových oper. Jejich režisérem byl Bohumil Herlischka, což nebyl nikdo jiný než Bohumil Hrdlička. Ten ze stejných důvodů jako Jiří Kout – jen o dvacet let dřív – opustil takzvané socialistické Československo a stal se z něj jeden z nejvýznamnějších evropských operních režisérů oněch let. Dvojice dirigent Kout a režisér Herlischka v roce 1986 nastudovala i sedmý janáčkovský titul, operu Osud.

V Düsseldorfu působil Jiří Kout sedm let. Zde si vybudoval svůj základní repertoár, který jej později proslavil po celém světě. Tvořily jej především české opery, speciálně tvorba Leoše Janáčka, a také díla obou velkých německých Richardů, Wagnera i Strausse.

V rozhovoru, který Jiří Kout poskytl v roce 2004 Petru Veberovi pro časopis Harmonie, uvedl, že to byla jeho iniciativa. „Na začátku jsem požádal, abych mohl právě tuhle hudbu dirigovat. Když mě intendant poznal, s nadšením to přijal a dal mi možnost, že jsem si velké Strausse mohl nejdřív osahat.“

Jiří Kout (zdroj archiv České filharmonie)

A tak se stalo, že v Düsseldorfu poprvé dirigoval s velkým úspěchem Salome, Elektru, Ariadnu na Naxu a především Růžového kavalíra, kterého nastudoval ve čtrnácti inscenacích v různých divadlech, z nichž například ta pařížská se dožila kolem čtyřiceti repríz.

Jeho repertoár byl rozsáhlý. Z českých titulů to byla vedle Janáčkových oper Prodaná nevěsta a Rusalka, z děl Richarda Wagnera Tannhäuser, Lohengrin, celý Prsten Nibelungův a zejména opera Tristan a Isolda, která se stala jedním z jeho prestižních titulů. Nemenší pozornost ale věnoval tvorbě Mozartově (Figarova svatba, Kouzelná flétna), stejně jako operám romantickým (Weberův Čarostřelec) či ruským (Čajkovského Evžen Oněgin či Musorgského Boris Godunov).

Během svého dlouholetého úspěšného působení v německých divadlech se Jiří Kout věnoval programově uvádění tvorby skladatelů dvacátého století. Připomeňme alespoň Ravelovy opery Dítě a kouzla a Španělskou hodinku, Hindemithova Malíře Mathise, Bartókův Modrovousův hrad, Poulencovy Dialogy karmelitek či Schönbergovo Očekávání.

O svém düsseldorfském působení později prohlásil, že se ocitl ve zcela jiném světě, náročném, profesionálním, nesmlouvavě konkurenčním. Musel se rychle zorientovat a přizpůsobit. Jeho jméno se stalo záhy pojmem nejen na německé operní scéně, ale také v oblasti koncertní, v níž dominovaly skladby Beethovenovy, Brahmsovy, Brucknerovy, Mahlerovy, Dvořákovy, Šostakovičovy a dalších velkých symfoniků.

Düsseldorf měl pro Jiřího Kouta zcela zásadní význam. V Plzni si vybudoval solidní základ pro náročné dirigentské řemeslo. Po násilném přerušení a novém, neustálými problémy provázeném pražském začátku v porýnské metropoli definitivně a lze říci raketově vzlétl ke hvězdám. Mimochodem, inscenace Růžového kavalíra, kterou v roce 1981 nastudovali dirigent Kout a režisér Schenk, se v Düsseldorfu hraje dodnes. Jistě, za ta léta se za dirigentským pultem vystřídala nepochybně řada dirigentů, ale základní hudební tvar vtiskl inscenaci Jiří Kout.

V roce 1985 se stal hudebním ředitelem operního divadla v Saarbrückenu. Za pět let svého tamějšího působení pozvedl kvality souboru na nebývalou úroveň. Týkalo se to ve značné míře především orchestru, a to nejen v operní sféře, ale také v pravidelných symfonických koncertech.

K tomuto bodu se Jiří Kout jednoznačně vyjádřil ve svém již zmíněném rozhovoru pro časopis Harmonie v roce 2004: „V Německu každý operní orchestr musí hrát povinně, dejme tomu sedm symfonických koncertů ročně, což je vynikající a mělo by to být povinné všude. Operní orchestr vyjde z ‘díry’, kde sedí celý život. Je to tedy pro orchestry i velice důležitý psychologický moment.“

Jiří Kout (zdroj archiv FOKu)

U nás si o analogickém řešení můžeme stále jenom nechat zdát. K tomu jenom aktuální poznámka. V právě probíhající sezoně má opera v Saarbrückenu na repertoáru jedenáct inscenací a osmdesátičlenný orchestr realizuje ve dvou řadách osm abonentních symfonických koncertů, plus ve dvou řadách speciální koncerty, jako je například každoroční novoroční (opět dvakrát) a další.

Jiří Kout začal být pravidelně zván za dirigentský pult v dalších souborech a městech, německých a stále častěji i v zahraničních. A opět zasáhla šťastná náhoda. V mnichovské Státní opeře zaskočil za onemocnělou dirigentskou hvězdu Carlose Kleibera v inscenaci Růžového kavalíra a sklidil velký úspěch.

Tři dny před Štědrým dnem v roce 1984 se Jiří Kout představil vídeňským operním fanouškům, když ve Wiener Staatsoper dirigoval Mozartovu operu Così fan tutte. Od té chvíle navštěvoval tento vysoce prestižní dům pravidelně. Smetanovu Prodanou nevěstu zde dirigoval jedenadvacetkrát. Ve většině představení byl představitelem Jeníka Siegfried Jerusalem a mnohokrát byla Jeníkovou partnerkou v titulní roli Lucia Popp.

Z dalších vídeňských vystoupení Jiřího Kouta připomeňme například Bartókův Modrovousův hrad a zejména Straussova Růžového kavalíra a Elektru s hvězdným obsazením – titulní roli ztvárnila Gwyneth Jones, Klytaimnestru Christa Ludwig a Oresta Bernd Weikl.

V roce 1986 jej vyzval intendant Deutsche Oper Götz Friedrich v západní části rozděleného Berlína k dirigování premiéry Káti Kabanové. Shodou okolností se tentokrát opět jednalo jako kdysi v Národním divadle o záskok za Bohumila Gregora. Úspěch inscenace, kterou nastudoval spolu s režisérem Günterem Krämerem, byl mimořádný. Nadšené kritiky psaly o velkém dirigentském objevu.

O čtyři roky později si Káťu Jiří Kout zopakoval znovu s režisérem Götzem Friedrichem. Káťu posléze s úspěchem diriguje v Los Angeles, v Tel Avivu, Tokiu a v řadě dalších měst.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentujte

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
lukpospi

Připojuji se ke gratulaci. Malá poznámka, ke spolupráci s FOKem. Pokud se nemýlím, tak jsem měl tu čest, jako výpomoc ve FOKu, hrát s panem Koutem někdy v 90. letech (mezi 92-94) na Pražském jaru v katedrále sv. Víta Osmou symfonii Gustava Mahlera. Takže k FOKu se pan dirigent vrátil již o minimálně 10 let dříve. Vzpomínám si na něj, jako na opravdu skromného a milého člověka a přitom skvělého kumštýře, který se rád pustil do diskuze i s výpomocí :-) Lukáš Pospíšil

Dobrý den, děkujeme za Vaše upozornění. Máte pravdu, po ověření v archivu Pražského jara jsme v textu doplnili dvojí provedení Mahlerovy Osmé s Jiřím Koutem a s FOKem v katedrále sv. Víta v roce 1993.