Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V roce 1990 Jiří Kout Saarbrücken opouští a v devadesátých letech vykonává funkci šéfdirigenta berlínské Deutsche Oper, v níž s jejím ředitelem, režisérem Götzem Friedrichem, spoluvytváří její profil. Souběžně s tím byl jmenován generálním hudebním ředitelem Gewandhausorchesteru v Lipsku, jednoho z nejprestižnějších evropských hudebních těles s dlouhou tradicí, jenž samozřejmě vedle svých velice bohatých koncertních aktivit zabezpečuje rovněž činnost lipské opery. V Lipsku samozřejmě dirigoval řadu oper, ale velkou pozornost věnoval koncertní činnosti tohoto proslulého orchestru.

Opera vždy hrála u Jiřího Kouta velkou, možno říci ústřední roli. To věděl už jeho učitel, profesor Bohumír Liška, když mu neustále opakoval: „Ty musíš dělat operu, protože tak velí tvůj instinkt.“ Sám Jiří Kout ovšem o svém vztahu k opeře a symfonické tvorbě říká: „Moje činnost byla vždy rozdělena napůl. Jedno bez druhého bych si ale nedovedl představit.“

Jiří Kout (zdroj archiv FOKu)

V roce 1991 vyzvalo Jiřího Kouta vedení newyorské Met k nastudování Růžového kavalíra. Kritiky vyzvedly originalitu Koutova hudebního pojetí a po deseti letech se Met k inscenaci znovu vrátila. Další významný triumf se dostavil v roce 1993, když s mimořádným úspěchem nastudoval Její pastorkyňu, v níž v roli Kostelničky účinkovala její skvělá interpretka Anja Silja. Londýnská Covent Garden se stejně jako pařížská opera stala jedním z častých Koutových dirigentských působišť.

Zaměření a rozsah tohoto textu znemožňuje podat detailnější obraz alespoň části toho, co Jiří Kout znamenal na přelomu století ve světové hudbě, především v opeře. Někdejší plzeňský dirigent se stal jedním z nejpřednějších světových interpretů špičkových operních děl a symfonických skladeb, jenž na svém kontě má mnohé vysoce prestižní nahrávky jak z operní, tak ze symfonické tvorby.

Připomeňme alespoň letmo jeho nastudování Její pastorkyně v San Franciscu nebo ve španělském Bilbau, kde byl režisérem velký příznivec a propagátor české opery David Pountney, Příhody lišky Bystroušky v Berlíně anebo dvojí účast na proslulém operním festivalu v irském Glyndebourne, kde v roce 1999 nastudoval za doprovodu Londýnské filharmonie Prodanou nevěstu a o tři roky později Káťu Kabanovou.

Po roce 1990 se s Jiřím Koutem konečně znovu mohli setkat i milovníci opery a symfonické tvorby v jeho rodné zemi. V roce 1993 dirigoval na Pražském jaru dvojí provedení Mahlerovy Osmé v katedrále sv. Víta se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a také Beethovenovu Devátou s Českou filharmonií. V roce 1995 se vrátil do Národního divadla, kde sklidil opravdový triumf jako dirigent koncertního provedení Straussovy Elektry ve špičkovém obsazení.

Richard Strauss: Elektra – Eva Marton, Jiří Kout – ND Praha 1995 (zdroj archiv ND Praha / foto Oldřich Pernica)

Titulní roli tehdy zpívala Eva Marton a o rok později Jiří Kout uvedl na scéně Národního divadla inscenaci svého milovaného Růžového kavalíra. S mimořádným ohlasem se setkala jeho nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy a Janáčkovy Její pastorkyně. Bylo mu nabízeno šéfování Opery Národního divadla, což ale odmítl.

V roce 2004 dirigoval na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK zahajovací koncert – Smetanovu Mou vlast.  O rok později pak tomuto orchestru, který v roce 1964 řídil při svém absolventském koncertu, nastoupuje  jako jeho šéfdirigent. Jeho řízení se věnoval s veškerou pro něj tak pověstnou pílí a důsledností, dosáhl řady velkých úspěchů a nakonec byl jmenován jeho čestným šéfdirigentem. Pravidelně rovněž spolupracoval s Českou filharmonií.

V roce 2007 byl Jiří Kout vyznamenán Cenou Ministerstva kultury České republiky, Státní cenou a téhož roku mu bylo rovněž uděleno prezidentem republiky vysoké státní vyznamenání Za zásluhy. V roce 2010 obdržel Cenu Thálie a o dva roky později Cenu Antonína Dvořáka.

Jiří Kout přebírá Cenu Thálie v roce 2010 (zdroj archiv FOKu)

Někdy v devadesátých letech byl pozván dirigovat symfonické koncerty do švýcarského Sankt Gallenu. Město a jeho nádherné okolí se mu natolik zalíbily, že se rozhodl v něm usadit. V letech 1996–2007 působil jako hudební ředitel tamního symfonického orchestru a vysoce pozvedl úroveň jak symfonických koncertů, tak operních představení v tomto městě. Město Sankt Gallen jeho činnost po zásluze ocenilo.

Jiří Kout se svou manželkou Květou Hankovou žijí nedaleko Sankt Gallenu v krásném koutu švýcarské přírody s výhledem na Alpy a Bodamské jezero. Škoda, že v roce 2012 nemoc znemožnila Jiřímu Koutovi další úspěšně umělecké působení. Je rovněž škoda, že Koutova absolutní snaha po dokonalé profesionalitě všech spolupracovníků, až neuvěřitelná osobní skromnost a někdy možná i určitý nedostatek diplomacie zabránily tomuto umělci v tom, aby se dočkal větší obecné veřejné popularity.

Svým dirigentským mistrovstvím se zařadil do galerie svých velkých předchůdců Karla Ančerla či Václava Talicha. Tyto mimořádné osobnosti se také během své kariéry musely potýkat se značnými potížemi, ovšem až v době své umělecké zralosti. Jiřímu Koutovi hrozilo, že jeho talent bude zašlapán do země ještě dříve, než jej stačil projevit.

Dejme ještě jednou slovo jemu samotnému: „Myslím, že není důležité, kam jsem se dostal, ale jak jsem se tam dostal. To jest bez jakékoli politické či jiné podpory. Jen vlastní prací a vědomím, že člověk musí denně děkovat pánubohu, že smí dělat muziku.“ Koutův význam a postavení na světové hudební scéně bychom si měli často a velmi důrazně připomínat. K významnému životnímu jubileu popřejme Jiřímu Koutovi hodně zdraví.

Jiří Kout (zdroj archiv FOKu)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Přes překážky ke hvězdám. Dirigent Jiří Kout slaví osmdesátiny

  1. Připojuji se ke gratulaci. Malá poznámka, ke spolupráci s FOKem. Pokud se nemýlím, tak jsem měl tu čest, jako výpomoc ve FOKu, hrát s panem Koutem někdy v 90. letech (mezi 92-94) na Pražském jaru v katedrále sv. Víta Osmou symfonii Gustava Mahlera. Takže k FOKu se pan dirigent vrátil již o minimálně 10 let dříve. Vzpomínám si na něj, jako na opravdu skromného a milého člověka a přitom skvělého kumštýře, který se rád pustil do diskuze i s výpomocí :-) Lukáš Pospíšil

Napsat komentář