Při Hostině na jevišti jez, nic není gumové

V mediální teorii už před drahně dávnou dobou vzniklo takové nehezké slovo, prozument. Ale je zcela funkční, protože znamená spojení dvou dříve oddělených rolí: producenta a konzumenta. V divadle je jím divák, který se dobrovolně či nedobrovolně účastní výsledné podoby a musí do ní vložit nejen imaginaci, ale i fyzickou energii. Co když se ale stane konzumentem přímo na druhou, metakonzumentem? V našem prostředí se v zapojení diváka-konzumenta tradičně udržuje princip kabaretu a varieté – to je cesta, jakou nedávno zvolili 420PEOPLE v jednorázové (opravdu?) sérii vystoupení Poprvé a naposledy. Soubor Handa Gote zase v roce 2018 uspořádal v Alfredu ve dvoře lidovou veselici, ve které sice bylo publikum od jeviště odděleno tradičním uspořádáním, ale při představení proběhla opravdová tombola a párky s hořčicí a pivo byly v hledišti v neustálém oběhu.

Nabízet v rámci tanečních inscenací nebo performances občerstvení publiku není ničím výjimečným, ačkoli nás možná trochu zbrzdila pandemie a úzkostlivá myšlenka na hygienu. Pak je tu typ představení, který přímo navazuje na tradici zábavních slavností spíše dvorského charakteru. Představení kombinované se skutečnou plnohodnotnou večeří vyzkoušela brněnská činohra a podobné můžete zažít i se souborem My kluci, co spolu chodíme. Svou Hostinu vystrojují na Jatkách78 a svým návštěvníkům dopřávají kromě chuťovky na dobrou noc hutnou dávku imerzivního divadla a drsného černého humoru.

Představení, nebo spíš happening, který kombinuje pohybové divadlo, akrobatické prvky, práci s maskou, zpěv i divadelní improvizaci, v sobě nese v(d)ěčný obdiv k surrealismu a dadaismu, jímž naše kultura pozoruhodně nasákla před druhou světovou válku a nikdy se nás nepustil. Cadavre exquis, ale nikoli literární, nýbrž divadelní. Mysl se ponoří do metafor a doufá, že se připojí i nic netušící diváci. A poetika Greenwayových filmů a vosku kapajícího ze svic.

Nepředstavujte si za svých pár stovek tříchodové menu a šampaňské. Hostina je událostí výsostně divadelní, se třeštěnou poetikou, k níž nutno přistupovat jako ke hře, s přízračně dekadentní výtvarnou složkou, která by mohla fungovat sama o sobě jako imerzivní expozice, do jaké by si návštěvník mohl zajít odpočinout od všedností světa, vykouřit doutník a přečíst burzovní zprávy. Vizuál je vskutku působivý a okouzlující. Za předpokladu, že vám nevadí mrazivý pocit, že jste se ocitli na Plese upírů nebo uprostřed Jakubiskova Devátého srdce. V prostorách Jatek78 je hodovní síň umístěna ve Skleněnce, příznačně chladném prostoru. Před vstupem si diváci mají zakoupit nápoje, a vzhledem k tomu, že v úvodu nastává několik performativních aktivit přímo s publikem, nedoporučuji kupovat červené víno, pro případ, že by došlo ke kolizi se sousedy. A podpatky. Žádné vysoké jehlové podpatky… A obléknout. Teple se obléknout.

Uvedení hostů do potemnělého prostoru k prostřeným stolům má charakter iniciačního obřadu. Zanechávají před vstupem několik slupek ze své osobnosti a vstupují do jiného světa, s jehož principy se ztotožňují, aby se pro ně mohla hra stát realitou – a takový přechod je jednodušší, pokud je proveden rituální formou. Zde lze připsat bod za promyšlenost konceptu, byť proti němu může někdo z publika i (marně) zaprotestovat. Na stolech se tyčí svícny a etažérky s kašírovaným ovocem doplněné cínovými pohárky, na stolovníky nehybně civí skleněnýma očima preparovaná zvířátka (zase ten kadáver), ke stěnám v přítmí téměř nikdo nedohlédne. (Strůjci scény a světel jsou Michaela Semotánová a Jonatán Vnouček).

Šestice performerů (respektive čtveřice, protože dva se starají o hudební doprovod) ve stylizovaných viktoriánských či georgiánských kostýmech rozehrává v každém představení improvizaci. Připomínají chvílemi nevázaný hravý humor Vostopětky a jejich Stand´artní kabaret, ale balancují daleko víc na hraně krutosti žertu. Pohybová složka je neodmyslitelnou součástí. Však je Lukas Bliss, autor koncepce celého happeningu, tanečníkem a žonglérem, a i někteří další členové ansámblu jsou absolventy HAMU. Nechybí akrobatické kousky a ekvilibristika, ale vše samozřejmě za plné bezpečnosti přihlížejících diváků. Kostru performance tvoří obsluha strávníků, kteří se vpravdě nepřejedí, ale jde o to nasytit spíš duši a nepokojného ducha dychtícího po neznámu (ovšem ten, kdo nedychtí, se může cítit lehce ztracen). Soudě podle fotografií, opakují se v představení stejné charaktery a stěžejní situace či využití stejných masek, materiálů a rekvizit, z nichž občas vskutku přechází chuť k jídlu – takže o úplně volnou improvizaci nejde. Diváky při servírování každého chodu poškádlí performeři i další interakcí, která může i nemusí být nevinná. Najednou si uvědomuji, jak divácká zkušenost opravdu zásadně ovlivňuje prožitek a jak tenká je hranice mezi napětím a dobrodružstvím, a mezi skutečnými obavami…

Jak komunikovat tyto nuance, a přitom publikum přilákat a neprozradit příliš mnoho? Složitá otázka spíše psychologického než uměleckého rázu. Osobní vsuvka: Má cesta k tanečnímu a pohybovému umění začala někdy v roce 2005 – a teprve dnes, dnes si takovýto druh happeningu umím užít a baví mne! A jsem na nejlepší cestě stát se kazisvětem, který si začne během performance sám hrát nad rámec výzvy… Je to ale cesta, na níž dlouhou dobu trvá překonávání různých hranic toho, na co je člověk schopen se nejprve vůbec dívat. A až za dlouhou dobu přichází fáze, kdy připustí narušení své osobní, natož intimní zóny proxemiky a nepovažuje je za útok. (Ale dodnes neuznávám za „zážitek“ nechat se během performance potřísnit rekvizitou.) A další dlouhá etapa představuje cestu k vlastní participaci, k souhlasu s nabídkou, již umělci dnes stále častěji vyslovují. Mám i arzenál obranných mechanismů pro případ, kdy toužím po „svatém klidu“ (vzpomínám především na jedno útrpné představení s Ultimou Vez, kdy na mne šla ještě bez příznaků chřipka a poslední, o co jsem jevila zájem, bylo přenášet rekvizity a skotačit na jevišti), mrazivý pohled sněhové královny a ostrá gesta nesouhlasu, jichž se však snažím, pokud možno, nepoužívat, neboť vím, že i umělec je obvykle v dosti nekomfortní situaci… (A toto vědomí může velmi ulehčit situaci i divákovi.) Sleduji však mladší diváky, jejich prožitky, nejistoty, neočekávané a nechtěné fyzické reakce, a jsem často na rozpacích, které by ale měli pociťovat především umělci. Při použití stroboskopu píšeme varování pro epileptiky. Nemělo by být samozřejmostí, že upozorníme i na jiné extrémní zážitky? Není možné ručit za každý vnitřní děs a fobii, ale… ale… ale.

Jednotlivé části improvizovaného představení na sebe Kluci tedy vrší jako sklady kadávru, v němž se občas promíchají končetiny s trupem, ale vem to nešť, až nakonec vytvoří ucelený příběh. Vysvlékají oděvy i identitu, atakují reflexivní mechanismy diváků, napínají trpělivost, nechávají se vzájemně zahnat do úzkých a hledají východiska. Jen je škoda, že představení přeci jen nepracuje ještě více přímo se situací, kterou vytvořili pro diváky. Hororové kulisy gothic hostiny sice podbarvují akci, která se většinou odehrává mezi stoly (ale někdy i jen v představách diváků, kteří si během večera bystří i jiné smysly než chuť!), ale bylo by možné vytěžit mnohem více z tohoto prostoru, který je vystavěný s takovou péčí a nabízí nepřeberné množství dílčích témat. A byl vytvořen v inspiraci výtvarnými i filmovými díly, jež je sama rozehrávají a zkoumají. Sem tam se ho obsah příběhu dotkne, ale přece jenom je to pořád toliko nádherná a propracovaná kulisa, výjimečná tím, že se stáváme její součástí, ale táž improvizace by se dala odehrát i v jakémkoli jiném prostředí, a stále by přitom dávala smysl, není na vytvoření situace hostiny závislá. Kdyby byla, kdyby se k ní sbíhala nejen narážkami nebo použitím rekvizit ze stolu, byl by dojem ještě hlubší, a navíc by se témata dala pozvednout na úroveň společenské nebo sociální problematiky. Hojnost a chudoba, dekadence bohatství, nablýskaná pompéznost zakrývající prázdný talíř, konzumace jako princip existence a životní filosofie, její odmítání, jídlo jako rituál, rituál jako upevňování statusu quo, jídlo jako politikum… Jen dál! Jen blíž! Ale s mírou a s citem!

Hostina
Námět: Lukas Bliss
Hrají: Václav Wortner, Andrej Lyga, Šimon Pliska, Lukas Blaha, Tomáš Kůgel, Michal Von Klaun
Zvuk (hudba): Tomáš Kůgel, Michal Von Klaun
Scénografie: Michaela Semotánová
Light design: Jonatán Vnouček
Jídlo: Na ohni a kouři
Premiéra: 31. 10. 2021

Zažita repríza 4. 4. 2022