Příjemný rámus aneb Můj rok 2017

  1. 1
  2. 2
  3. 3

A Ostrava a soudobá tvorba? To je spojení zcela jasné. Ostravské dny nové hudby na konci léta proto právem nabídly titul Make No Noise. Vůbec poprvé tak byla u nás nastudována opera Miroslava Srnky, skladatele, který má v posledních letech mimořádné úspěchy v zahraničí. Projekt byl velmi vhodně situován do industriálního prostředí, do Trojhalí Karolina. Jedinečný dojem zanechalo Srnkovo pozoruhodné zacházení s orchestrem. Zvukově střídmé, ale téměř neslýchané. Hudba nádherně podporuje pomalé plynutí času komorního sugestivního příběhu dvou osamělých lidí ve vyhrocených situacích, příběhu končícího pozitivně, měkce a do ticha. Evidentně šlo o jedno z nejvýznamnějších letošních provedení české hudby v tuzemsku. Organizátoři a dramaturgové prokázali správný čich, odvahu a rozvahu. Ostrava v posledních letech byla a je faktickou metropolí kultury, i když ji tento titul oficiálně minul.

M. Srnka: Make No Noise – Measha Brueggergosman (Hanna), Holger Falk (Joseph), Katalin Károlyi (Inge), Maciej Idziorek (Šéf/Martin) – Ostravské dny 2017 (zdroj Ostravské dny / foto Martin Popelář, Roman Polášek)

Hudba setrvale sluší také Smetanově Litomyšli. Z letošního festivalu zůstává ve vzpomínkách mimo jiné koncert slovinského komorního vokálního souboru Ingenium Ensemble. V chrámové akustice podmanivě zpíval díla různých slovanských autorů; pozornost upoutal zejména zajímavou a velmi niternou úpravou Dvořákových Biblických písní. Tamní operní programy obohatilo Národní divadlo moravskoslezské vzorově hudebně pojatým Tajemstvím a Havelkovou vtipnou inscenací Lazebníka sevillského v Nohavicově překladu. A bezkonkurenční jsou svou atmosférou na nádvoří zámku i litomyšlské koncertní večery.

Ingenium Ensemble – Smetanova Litomyšl 2017 (foto Petr Veber)

Z několika desítek koncertů Pražského jara alespoň jeden – Smetanovy symfonické básně s Danielem Barenboimem a Vídeňskými filharmoniky, kteří měli na jaře 175. výročí od prvního koncertu. Při zahájení festivalu a pak znovu v létě při projekci Suchánkova filmového dokumentu o Barenboimově Mé vlasti jsme si mohli uvědomit, že se výsostně české partitury dotkl umělec, který v ní hledal a našel univerzálnější momenty a posunul ji reálně dál do světa, kde doposud jako kompletní celek ještě stále nepožívá té pravé pozornosti. Mou vlast ze Smetanovy síně z 12. května si pamatuji jako výklad někoho kulturně blízkého, ale přece jen odlišně nastaveného, to v případě orchestru, a zrale vyhraněného a dostatečně sebevědomého, což se týká dirigenta. Zdůraznili v hudbě dramatickou výmluvnost, obrazivost, invenci, dobovou ukotvenost, univerzální sdělnost i jedinečné kompoziční mistrovství. Podtrhli, že jde o hudbu, která svou koncepcí a vznešeným uměleckým patosem souvisí i s jinými evropskými díly, ale zároveň nemá ve světovém repertoáru obdoby.

Daniel Barenboim, Wiener Philharmoniker – Pražské jaro 12. 5. 2017 (foto © Zdeněk Chrapek)

Ze zahraničních hvězd na mě letos zapůsobil svým téměř démonickým vyzařováním dirigentský mág Vladimir Jurowski, když hostoval s Londýnskými filharmoniky na festivalu Dvořákova Praha. Dvořák i Šostakovič byli v jeho podání událostí, nutil nás bez hnutí hudbu sledovat a slyšet ji jako poprvé. Na stejném festivalu dvakrát zazářil Tomáš Netopil. A jeho následné hostování v Lucernu s Českou filharmonií, které jsem mohl sledovat, zejména Dvořákova Anglická symfonie, k pražským dojmům přidalo další podobný – jde o dirigenta, s nímž můžeme a musíme trvale počítat v nejužším výběru těch nejlepších. Totéž platí samozřejmě o Jakubu Hrůšovi, o několik let mladšímu, který na podzim zanechal v Praze velkou stopu s Dvořákovým Requiem. A to už se dotýkáme silné sestavy žáků Jiřího Bělohlávka, k nimž patří rovněž Tomáš Hanus, momentálně velmi úspěšný a oblíbený ve Velšské národní opeře, a Marko Ivanović, odvádějící krásnou práci v brněnské opeře.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Odchod Jiřího Bělohlávka uprostřed práce v České filharmonii zamíchal v tuzemském hudebním dění hodně kartami. Chybí a bude chybět. I jako člověk. A pořadatelé doposud řeší nezbytná nová jména u jeho naplánovaných koncertů a nahrávek. Filharmonie intenzivně hledala a naštěstí brzy našla jako jeho nástupce Semjona Byčkova. Rok 2017 tak do určité míry uzavřel pomyslnou epochu. V jiné rovině vlastně i odchodem cembalistky Zuzany Růžičkové, skvělé hudebnice a pamětnice s nevšedním osudem… Byčkov se ujme funkce na podzim, stejně jako Dennis Russell Davies v Brně a Alexander Liebreich u rozhlasových symfoniků. Začne jiná doba.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

S Liebreichovým jménem mám spojen silný podzimní koncertní zážitek. Když vůbec poprvé vystoupil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, byla jeho ruka na konkrétním programu jednoznačně znát. Brahmsova 4. symfonie byla náhle ještě zajímavější než jindy! Zdá se, že tohle bude dobrá volba.

Jedním z posledních letošních dojmů je barokní dvojrecitál mezzosopranistky Cecilie Bartoli a violoncellistky Sol Gabetty, plný nakažlivé hudební síly a interpretačního nadšení. Z takových koncertů člověk odchází skutečně plně nabit.

Dolce Duello – Cecilia Bartoli, Sol Gabetta – Praha 14. 12. 2017 (zdroj Nachtigall Artists / foto Petr Dyrc)

Líbily se mi letos i dvě výrazně nekomerční hudební záležitosti. Hodně kulaté výročí Jana Václava Stamice, které bylo důvodem k připomenutí mannheimské kapitoly hudebních dějin, jež se dotýká nejen české a německé kultury, ale skutečně celoevropského vývoje. A pak akce – jeden zvýrazněný den – k podpoře základních uměleckých škol, za níž stála Magdalena Kožená. „Zušky“ vstoupily do veřejného prostoru, aby připomněly, že jsou nejen líhní talentů, ale i podhoubím obecné hudebnosti, a aby pro sebe získaly trochu víc pozornosti a podpory.

Magdalena Kožená – ZUŠ Open (foto © C.E.M.A. / Jiří Sláma)

Když jsem před lety natáčel rozhovor se Sirem Colinem Davisem, pan dirigent pronesl s úsměvem i cosi o příjemném hluku či miloučkém rámusu, na jehož produkování se on sám s potěšením po celý život podílí. Záleží na překladu, ale na mysli měl každopádně hudbu. Samozřejmě tu naši. Často si na jeho „lovely noise“ vzpomenu… Mně ten příjemný rámus zpříjemňoval život po celý rok. Naplňoval mě, povzbuzoval, pozvedal, obohacoval, usměrňoval, bavil… Dával mi potěšení i práci, dodával mi energii a city, byl jedním z důležitých smyslů mého bytí. Snažím se o tom svědčit, abyste to třeba měli tak nějak podobně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat