Příjemný rámus aneb Můj rok 2017

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Daniel Barenboim, Wiener Philharmoniker – Pražské jaro 12. 5. 2017 (zdroj PJ / foto © Zdeněk Chrapek)

Kolik koncertů a operních představení jsem za letošek navštívil, přesně nevím, ale určitě jich nebude mnoho chybět do dvou tuctů, počítáno samozřejmě po desítkách. Mnohé večery byly běžné, některé víc, některé méně. Řada jich však byla výjimečných. Tak, že zůstanou v paměti hodně dlouho. Výčet nebude úplný, ale určitě bude reprezentativní.

Na prvním místě pro mě v roce 2017 bez rozmýšlení stojí inscenace opery Láska na dálku od Kaiji Saariaho. Byl jsem na ní s odstupem týdne na jaře hned dvakrát a trvám na tom, že Národní divadlo Brno dosáhlo ke světové klasice – tuto operní báseň, evokující středověkou legendu, nejenže tvůrci neomylně našli, ale také kongeniálně interpretovali. Finská skladatelka, která je doma převážně ve Francii, podpořila příběh o hledání ideálu mimořádně působivou hudbou, barevnou, snovou a fantazijní, neoposlouchanou a přitom dostatečně komunikativní. Režisér Jiří Heřman a dirigent Marko Ivanović připravili magické, pomalu plynoucí představení s nadčasovým přesahem, mysteriózní sled obrazů končící smutně krásným melodramatickým nenaplněním z rodu jakoby až tristanovské tragédie. K nejúžasnějším místům patří čtvrté dějství evokující plavbu po moři, zastavení s krásnými úvahami i s nádherně velebně vyjádřenými vlnami, větrem, rozlehlým prostorem i vesmírnou hloubkou noční oblohy. A zapomenout nesmím na sólisty – na zoufalou i důstojnou Pavlu Vykopalovou v hlavní ženské roli, na krásně zralý projev Markéty Cukrové a na barytonistu Romana Hozu – dostal v úloze trubadúra v aktuálním momentu své začínající umělecké dráhy doslova životní příležitost a využil ji impozantním způsobem. Na jeviště Janáčkova divadla se má dílo vrátit v roce 2019. Doporučuji nezapomenout!

Kaija Saariaho: Láska na dálku – Roman Hoza (Jaufré Rudel) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Také další mimořádné operní zážitky se mi letos pojí s Brnem. Petr Nekoranec a Kateřina Kněžíková v Rossiniho komedii Hrabě Ory byli skvělí herecky i pěvecky, přijeli v tomto rozverném, virtuózním a zábavném titulu společně na pražský festival Opera. Mladičký tenorista se svým výrazně pohyblivým, vysoko posazeným hlasem je přímo rossiniovským typem, je pro nás ještě stále objevem a má před sebou patrně hodně zajímavou budoucnost. Sopranistka dozrává k plnosti témbru, poradila si s koloraturami a s potěšením a naprosto přirozeně svou postavu do všech detailů ženských hnutí mysli zahrála. Ještě zdaleka neřekla své poslední slovo!

Gioachino Rossini: Hrabě Ory – Jana Hrochová (Paní Ragonda), Kateřina Kněžíková (Adèle) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Třetím brněnským projektem, který je vysoko nad průměrem, byl prosincový Gounodův Faust, inscenovaný v obrovském prostoru pavilonu na Výstavišti. Kvůli rekonstrukci divadla vynucený krok, ve výsledku ovšem nejen alternativní, ale přímo nevídaný. Divadelními prostředky – abstraktně, za obrovského přispění světel – se podařilo prezentovat romantický příběh jako skutečné nadčasové podobenství o špatnosti v člověku, kterou lze buď potlačovat a přemáhat, nebo se jí naopak podvolovat a nechat působit. Hudebně výborně připravené a podpořené dirigentem Marko Ivanovićem. A vizuálně a pocitově asi nejlepší dosavadní režijní kreace Jiřího Heřmana.

Charles Gounod: Faust a Markétka – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Na první novodobé uvedení Vivaldiho opery Arsilda bylo nutno zajet do Bratislavy, kde ji s Collegiem 1704 nastudoval na jaře dirigent Václav Luks a režíroval David Radok. V Česku se projekt v uvažované koprodukci realizovat nepodařilo. Povedl se jim krásně vyvážený moderní pohled na historický umělecký artefakt. Dávný příběh se na scéně postupně stával současným, barokní opera se proměňovala v soudobou. Luks vnesl do představení nejen historicky poučený zvuk, ale především bohaté hudební emoce a svůj neutuchající interpretační entuziasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla pak přináší poznání, že život není uskutečňováním ideálů, ale výsledkem reálných lidských vztahů. Režisér nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, dávající vedle jeho názoru prostor i divákově fantazii.

A. Vivaldi: Arsilda – SND Bratislava 2017 (foto © Jozef Barinka)

Ostrava a opera, to je rovněž v poslední době spojení, které funguje. V paměti zůstává jarní inscenace Brittenova Zneuctění Lukrécie, titulu, který moc pěkně zapadá do tamní volné řady Operní hity dvacátého století. Jiří Nekvasil v režii vyhmátl dráždivou oscilaci mezi antickou tragédií a moderní poezií, mezi příběhem a básní. Právě to skladatelem komorně koncipovaná hudba nabízí. Je převážně ztišená, až křišťálově průzračná, cudná, s jemným oparem. Podobně už jsme v Ostravě viděli například Hindemithova Cardillaca, Stravinského Život prostopášníka, Prokofjevova Ohnivého anděla… nebo třeba Mirandolinu od Martinů.

Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie – Thomas Weinhappel (Tarquinius), Janja Vuletic (Lukrécie) – NDM Ostrava 2017 (zdroj NDM / foto Martin Popelář)

A Ostrava a soudobá tvorba? To je spojení zcela jasné. Ostravské dny nové hudby na konci léta proto právem nabídly titul Make No Noise. Vůbec poprvé tak byla u nás nastudována opera Miroslava Srnky, skladatele, který má v posledních letech mimořádné úspěchy v zahraničí. Projekt byl velmi vhodně situován do industriálního prostředí, do Trojhalí Karolina. Jedinečný dojem zanechalo Srnkovo pozoruhodné zacházení s orchestrem. Zvukově střídmé, ale téměř neslýchané. Hudba nádherně podporuje pomalé plynutí času komorního sugestivního příběhu dvou osamělých lidí ve vyhrocených situacích, příběhu končícího pozitivně, měkce a do ticha. Evidentně šlo o jedno z nejvýznamnějších letošních provedení české hudby v tuzemsku. Organizátoři a dramaturgové prokázali správný čich, odvahu a rozvahu. Ostrava v posledních letech byla a je faktickou metropolí kultury, i když ji tento titul oficiálně minul.

M. Srnka: Make No Noise – Measha Brueggergosman (Hanna), Holger Falk (Joseph), Katalin Károlyi (Inge), Maciej Idziorek (Šéf/Martin) – Ostravské dny 2017 (zdroj Ostravské dny / foto Martin Popelář, Roman Polášek)

Hudba setrvale sluší také Smetanově Litomyšli. Z letošního festivalu zůstává ve vzpomínkách mimo jiné koncert slovinského komorního vokálního souboru Ingenium Ensemble. V chrámové akustice podmanivě zpíval díla různých slovanských autorů; pozornost upoutal zejména zajímavou a velmi niternou úpravou Dvořákových Biblických písní. Tamní operní programy obohatilo Národní divadlo moravskoslezské vzorově hudebně pojatým Tajemstvím a Havelkovou vtipnou inscenací Lazebníka sevillského v Nohavicově překladu. A bezkonkurenční jsou svou atmosférou na nádvoří zámku i litomyšlské koncertní večery.

Ingenium Ensemble – Smetanova Litomyšl 2017 (foto Petr Veber)

Z několika desítek koncertů Pražského jara alespoň jeden – Smetanovy symfonické básně s Danielem Barenboimem a Vídeňskými filharmoniky, kteří měli na jaře 175. výročí od prvního koncertu. Při zahájení festivalu a pak znovu v létě při projekci Suchánkova filmového dokumentu o Barenboimově Mé vlasti jsme si mohli uvědomit, že se výsostně české partitury dotkl umělec, který v ní hledal a našel univerzálnější momenty a posunul ji reálně dál do světa, kde doposud jako kompletní celek ještě stále nepožívá té pravé pozornosti. Mou vlast ze Smetanovy síně z 12. května si pamatuji jako výklad někoho kulturně blízkého, ale přece jen odlišně nastaveného, to v případě orchestru, a zrale vyhraněného a dostatečně sebevědomého, což se týká dirigenta. Zdůraznili v hudbě dramatickou výmluvnost, obrazivost, invenci, dobovou ukotvenost, univerzální sdělnost i jedinečné kompoziční mistrovství. Podtrhli, že jde o hudbu, která svou koncepcí a vznešeným uměleckým patosem souvisí i s jinými evropskými díly, ale zároveň nemá ve světovém repertoáru obdoby.

Daniel Barenboim, Wiener Philharmoniker – Pražské jaro 12. 5. 2017 (foto © Zdeněk Chrapek)

Ze zahraničních hvězd na mě letos zapůsobil svým téměř démonickým vyzařováním dirigentský mág Vladimir Jurowski, když hostoval s Londýnskými filharmoniky na festivalu Dvořákova Praha. Dvořák i Šostakovič byli v jeho podání událostí, nutil nás bez hnutí hudbu sledovat a slyšet ji jako poprvé. Na stejném festivalu dvakrát zazářil Tomáš Netopil. A jeho následné hostování v Lucernu s Českou filharmonií, které jsem mohl sledovat, zejména Dvořákova Anglická symfonie, k pražským dojmům přidalo další podobný – jde o dirigenta, s nímž můžeme a musíme trvale počítat v nejužším výběru těch nejlepších. Totéž platí samozřejmě o Jakubu Hrůšovi, o několik let mladšímu, který na podzim zanechal v Praze velkou stopu s Dvořákovým Requiem. A to už se dotýkáme silné sestavy žáků Jiřího Bělohlávka, k nimž patří rovněž Tomáš Hanus, momentálně velmi úspěšný a oblíbený ve Velšské národní opeře, a Marko Ivanović, odvádějící krásnou práci v brněnské opeře.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Odchod Jiřího Bělohlávka uprostřed práce v České filharmonii zamíchal v tuzemském hudebním dění hodně kartami. Chybí a bude chybět. I jako člověk. A pořadatelé doposud řeší nezbytná nová jména u jeho naplánovaných koncertů a nahrávek. Filharmonie intenzivně hledala a naštěstí brzy našla jako jeho nástupce Semjona Byčkova. Rok 2017 tak do určité míry uzavřel pomyslnou epochu. V jiné rovině vlastně i odchodem cembalistky Zuzany Růžičkové, skvělé hudebnice a pamětnice s nevšedním osudem… Byčkov se ujme funkce na podzim, stejně jako Dennis Russell Davies v Brně a Alexander Liebreich u rozhlasových symfoniků. Začne jiná doba.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

S Liebreichovým jménem mám spojen silný podzimní koncertní zážitek. Když vůbec poprvé vystoupil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, byla jeho ruka na konkrétním programu jednoznačně znát. Brahmsova 4. symfonie byla náhle ještě zajímavější než jindy! Zdá se, že tohle bude dobrá volba.

Jedním z posledních letošních dojmů je barokní dvojrecitál mezzosopranistky Cecilie Bartoli a violoncellistky Sol Gabetty, plný nakažlivé hudební síly a interpretačního nadšení. Z takových koncertů člověk odchází skutečně plně nabit.

Dolce Duello – Cecilia Bartoli, Sol Gabetta – Praha 14. 12. 2017 (zdroj Nachtigall Artists / foto Petr Dyrc)

Líbily se mi letos i dvě výrazně nekomerční hudební záležitosti. Hodně kulaté výročí Jana Václava Stamice, které bylo důvodem k připomenutí mannheimské kapitoly hudebních dějin, jež se dotýká nejen české a německé kultury, ale skutečně celoevropského vývoje. A pak akce – jeden zvýrazněný den – k podpoře základních uměleckých škol, za níž stála Magdalena Kožená. „Zušky“ vstoupily do veřejného prostoru, aby připomněly, že jsou nejen líhní talentů, ale i podhoubím obecné hudebnosti, a aby pro sebe získaly trochu víc pozornosti a podpory.

Magdalena Kožená – ZUŠ Open (foto © C.E.M.A. / Jiří Sláma)

Když jsem před lety natáčel rozhovor se Sirem Colinem Davisem, pan dirigent pronesl s úsměvem i cosi o příjemném hluku či miloučkém rámusu, na jehož produkování se on sám s potěšením po celý život podílí. Záleží na překladu, ale na mysli měl každopádně hudbu. Samozřejmě tu naši. Často si na jeho „lovely noise“ vzpomenu… Mně ten příjemný rámus zpříjemňoval život po celý rok. Naplňoval mě, povzbuzoval, pozvedal, obohacoval, usměrňoval, bavil… Dával mi potěšení i práci, dodával mi energii a city, byl jedním z důležitých smyslů mého bytí. Snažím se o tom svědčit, abyste to třeba měli tak nějak podobně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat