Pro mě je nejdůležitější příběh každé skladby

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Josef Škarka napsal nesmírně vtipné libreto posazené do prostředí knihovny. Nechci prozrazovat zápletku, řeknu jen to, že provozovat knihkupectví výhradně s poezií je tvrdý chléb. Velice se na brněnskou premiéru těším a nepochybuji, že toto lokální dílko Brňané ocení.

Působíte jako skladatel, hudební aranžér a zároveň jako kytarista. Jak vznikla právě taková, ne právě obvyklá, kombinace?

Mám to tak od první chvíle. Hodně jsem psal u kytary, hrát na klavír jsem se učil až mnohem později. Dnes s nadsázkou říkám, že jako skladatel hraju na tři hudební nástroje – kytaru, klavír a klávesnici. Aranžéra ve mně objevil dirigent Stanislav Vavřínek. Tehdy mě oslovil pro společný projekt Jihočeské Filharmonie a Nezmarů. A pak už se to vezlo.

Jak vaše aranžérské působení ovlivňuje vaši vlastní tvorbu?

Beru aranžování jako tvůrčí dílnu, kde si na cizí hudbě vyzkouším jisté věci, které potřebuji. Dělám to už deset let a tak jsem se proaranžoval k zajímavým a dobře placeným projektům. Díky tomu také mohu podnikat některé investice, které jako skladatel nutně potřebuju. Musím investovat do dobrých nahrávek z premiér, musím za svou hudbou cestovat, bez toho nejde využít potenciál dobrého provedení. Po aranžérské zakázce proto ihned část peněz investuju zpět do své hudby. A taky chci tomuto prostoru něco vracet, proto pořádám – víceméně ze svého – v Lysé nad Labem sérii koncertů s názvem Kytarová noc, na které zvu zajímavé lidi, které potkávám na festivalech. Aranžérskému řemeslu proto vděčím za mnohé.

A v čem vlastně aranžování hudby spočívá?

Přijde agentura a chce celovečerní projekt se symfonickým orchestrem. Má nějaké základy, často ne moc zajímavé. No a můj úkol je z toho torza udělat živou plnokrevnou věc s orchestrem. Sednu za počítač, zakázku vyexpeduju a nad nahrávkou si řeknu, co bylo dobré, co příště lépe. Je to spíše technická práce, náročná na rychlost a na přesnou poslechovou analýzu. Většinu partitur vyhotovuji totiž po sluchu. Je to někdy docela adrenalin, u velkých mezinárodních projektů jsou často šibeniční termíny. Takže si párkrát přehraju písničku, přepíšu ji po paměti do not a pak „uštrikuju“ symfoniku. Je to dobré na takovou tu prvoplánovou instrumentaci, které se někdy nepřesně říká „řemeslo“.

Časoplet (zdroj Lukáš Sommer)

Jste autorem skoro čtyřicítky skladeb, když nepočítáme ty pro kytaru. Komponujete na zakázku – nebo z vlastního vnitřního „pnutí“?

Pnutí mám jaksi pořád a tak to pro mě není důležité. Většinu skladeb jsem napsal na popud interpretů, ale čas od času si paralelně píšu věc, kterou prostě udělat chci. Takto jsem si třeba dva roky skicoval Koncert pro orchestr, a když se pak objevila objednávka od Karlovarského symfonického orchestru, byly kontury skladby už hotové.

Vaše ne-vokální kompozice mají často programní názvy – Elfka, Cikánská Odyssea, Xcape, Erotikon, Konec času. Proč?

Pro mě je nejdůležitější příběh každé skladby. Neumím oddělit některé situace ve svém životě od toho, co právě píšu. To je právě ta kapitulace, přiznat si, že skladba má vás a ne vy jí. Nad názvem moc neuvažuji, když je skladba hotová, prostě si tu věc nacítím a název přijde sám. To je mi blízké

Jak se vyvíjel a vyvíjí váš kompoziční styl?

Od skladby ke skladbě. Kdysi mi jeden profesor vytknul, že si v hudbě „létám z květu na květ“ a nejsem dostatečně ukázněný ve stylu. Měl pravdu. Ostatně opylovat květy znamená být průchodem nějaké živé energie. Tak mi vlastně zalichotil, aniž chtěl. Někdy nápady přicházejí ve snech. Třeba skladba Konec času, za kterou jsem dostal první cenu v Concorso Novaro ve Florencii, vznikla během jednoho týdne, protože jsem měl živý sen, jak stojím na kopci a sleduji zemětřesení a zánik města. Znělo to, jako když se sypou hračky. Mám rád tyhle malé alchymistické nápovědy z prostoru, přijdou mi živější než mentorování o stylu, to by v pětatřiceti bylo asi trochu divné.

„Tradiční“ koncertní publikum se dnes staví k soudobé hudbě zdrženlivě, ba často i odmítavě. Čím to je?

Už jsem slyšel tolik odpovědí na tuto otázku. Každý si do ní nakonec naprojektuje to své, vybájí si svou skutečnost. Dobře si pamatuji, když jsme před deseti lety dělali internetovou revue o soudobé hudbě, bylo to úplně jiné klima než dnes. Dnes myslím, že je skoro až věcí marketingového úspěchu mít na své akci novinku, něco neobvyklého, psaného na tělo. Před pár měsíci jsem měl premiéru skladby pro deset houslistů a orchestr, kterou pro svůj Gala večer v Obecním domě objednal Pavel Šporcl. Věděl velice přesně, v jakém duchu by skladba měla být a jaké technické nároky musí splnit. Pracovali jsme na ní pozvolna, kontinuálně, konzultovali ji. Výsledkem byla novinka, která přesně vystihla ducha dané akce a byla skvěle přijata – i to je velká možnost spolupráce pořadatele se skladatelem. Chce to jen oboustrannou důvěru. Čili žádná zdrženlivost, lidé chtějí slyšet nové věci, to je jednoznačný trend. Zbytek už je na skladateli samotném.

Chci se stát kytaristou (zdroj L. Sommer)

A jak vy chcete tu „bariéru“ na cestě k posluchačům překonat?

Je zajímavé být na jedné straně píšící autor a na druhé straně aktivně svou hudbu hrát a cestovat s ní. Z té druhé své poloviny vím, že publikum prostě musíte přesvědčit. Vy sám té hudbě musíte věřit a předat jí co nejpřirozenější formou, která odpovídá vašemu naturelu. A je pro mě pokaždé krásný moment, kdy cítím, že bariéra mizí, že došlo k vyladění. Tohle má skladatel, který „jen“ napíše partituru jaksi zastřené, nemá ten kontakt s posluchači na koncertě tak bezprostřední. Proto mám rád, když mohu při provedení své skladby třeba před lidi jen přijít a o skladbě jim něco říct.

Vaše skladby zná publikum v Tokiu, Amsterdamu, Paříži, Vídni, Torontu, Soulu, Florencii, Chicagu, Dillí a jinde. Čím jste se takto prosadil?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na