Pro někoho zaklínadlo, pro někoho strašidlo…

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (16)


Ivan Medek stál u zrodu myšlenky hudební mládeže v Československu. A to hned několikrát. Poprvé po druhé světové válce, když s myšlenkou dobrovolného a svobodného zájmu o hudbu a umění přišel dirigent Václav Talich. Medek byl intendantem Talichova Českého komorního orchestru, který tvořili hlavně mladí lidé, a tak bylo naprosto logické, aby impulz vyšel právě od tohoto tělesa. Jenže nastal únor 1948 a Český komorní orchestr musel zaniknout. Spolu s ním i Hudební mládež, o kterou během několika týdnů projevilo zájem přes tisíc mladých lidí.

O dalších osudech myšlenky, ze které měl totalitní režim dlouho strach, už píše Ivan Medek ve svém textu. Ten pochází z roku 1967 a je to text, který v mnohém hlavně vysvětluje. Nejen historii hudební mládeže, ale třeba i praktické kroky, které je třeba udělat, když se mladí zájemci o hudbu najdou a chtějí něco vytvářet. A Ivan Medek samozřejmě přidává ještě něco navíc, protože smysl Hudební mládeže není vyčerpán organizováním: „A už úplně nakonec to, co každý ví. Mýt se a zdravit nás naučili doma. Číst a psát ve škole. A vnímat kumšt a tím i trochu líp rozumět světu a životu nás obvykle naučil někdo, kdo sám hořel. Velkým a jasným plamenem. Často to byl učitel.“

Hudební mládež
Dvě slova, která jsou pro někoho zaklínadlem, pro jiného strašidlem. Většina neví, o co se jedná, a jen málokdo ví, že to znamená především práci. Mnozí funkcionáři jsou přesvědčeni, že Hudební mládež je nesmysl, protože je to něco nového a třeba z ciziny přivezeného, a u nás se přece pro mládež toho dělá až moc. Jiní zase vidí v Hudební mládeži recept na převýchovu mladých lidí, kteří jsou nevychovaní, hrubí a líní a úkolem hudby je jejich kultivování a výchova. Co to tedy opravdu Hudební mládež je? Na to, jak málo toho o ní víme, je její historie vlastně už dost dlouhá. V roce 1941 Německo obsadilo Belgii. Krátce nato byly v Belgii zakázány všechny organizace mládeže a místo nich vytvořena jednotná organizace, podobně jako u nás Kuratorium. Neměla takřka žádné členy. Hnutí odporu bylo v této zemi velmi silné a mezi mladými lidmi naprosto spontánní. Sami však nemohli nic soustředěného podnikat a chyběla jim možnost projevu iniciativy v klubovém a spolkovém životě, na kterou si zvykli ve Skautu a podobných organizacích. Ředitel bruselské filharmonie pan Marcel Cuvelier přišel tehdy s nápadem, pokusit se spojit znovu mládež na takové základně, kterou by nebylo možno označit za politickou a zakázat. Vypsal abonentní cyklus několika symfonických a komorních koncertů, určených mladým posluchačům, pozval si pár mladých lidí z Bruselu k sobě a řekl jim, že budou dělat Hudební mládež. To jest společenství mladých posluchačů hudby, kteří si svoje koncerty spoluorganizují sami, seženou si posluchače (členy), pomohou v propagaci, budou se scházet na společných schůzkách, debatovat o hudbě a o všem možném. Bude to jejich organizace, do které jim dospělí nebudou moc mluvit, ale budou jim pomáhat penězi, organizačními prostředky a někdy i radou. Chlapci a děvčata se rozešli do škol (ve školách jsou ostatně dodnes hlavní centra Hudební mládeže na celém světě) a tak trochu s pocitem, že dělají něco ilegálního, se jim bez velké propagace – vlastně velkou propagací, ale šeptanou – podařilo za krátký čas dát dohromady několik tisíc posluchačů. Na konci války měla belgická Hudební mládež asi 10.000 členů a začalo se o ní mluvit v okolních zemích.

Válka skončila, obnovily se některé staré a vznikla řada nových organizací mládeže na celém světě. Myšlenka Hudební mládeže se ukázala jednou z nejlepších, moderních a prostých. Hudba má ve své podstatě silně internacionální charakter a může i pomáhat k dorozumění mezi lidmi různých národů a přesvědčení (ostatně se to můžeme každoročně dočítat při Pražském jaru i u nás). Postupem času se z Hudební mládeže stala obrovská mezinárodní organizace, začleněná do UNESCA. Dnes má statisíce členů v Evropě i Americe, uspořádala nepřehledný počet koncertů a na jejích koncertech se vystřídali největší současní umělci.

U nás na tuto myšlenku upozornil Václav Talich, který už po první světové válce organizoval koncerty České filharmonie pro mládež. Z jeho iniciativy byla Hudební mládež založena i u nás při Českém komorním orchestru na jaře 1948. Měla po 14 dnech propagace 1 100 členů a trvala 3 měsíce. Pak se Český komorní orchestr rozpadl (z jiných důvodů). Po deseti letech se podařilo obnovit myšlenku Hudební mládeže u Městského domu osvěty v Praze. Opět velký počáteční úspěch. Utvořila se řada podobných organizací mimo Prahu, chybělo však jednotné vedení, práce se drobila, jednotlivci si ji ulehčovali a dnes po takřka dalších 10 letech stojíme před nutností začínat vlastně skoro všude znovu.

Na jakých základech? Mezinárodní stanovy Hudební mládeže mají několik jednoduchých zásad. Má být dodržena možnost iniciativy pro mladé lidi, nemá jim být vnucována předem představa světa – cílem umění je mimo jiné i schopnost naučit se samostatně myslet a vnímat – má jim být podána pomocná ruka, umožněno dorozumění, a to i mezinárodní.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama