Pro někoho zaklínadlo, pro někoho strašidlo…

  1. 1
  2. 2

Prakticky to znamená nalézt pokud možno v každém místě alespoň jednoho člověka (dva jsou lepší, ale jeden stačí), jehož vztah k hudbě není pasivní a kariéristický a který bude mít dost sil, aby přemohl počáteční neúspěch. Neúspěch totiž určitě bude, protože je u nás pořád málo lidí, kteří jsou schopni pochopit, že se musí dát mladým lidem určitá volnost, že je jim nutno důvěřovat, a to zejména tehdy, když si například chtějí pořádat koncert nebo poslouchat desky. Ve spolupráci s místními pořadatelskými a osvětovými institucemi, které mají peníze (i když tvrdí, že to není pravda), je pak možno domluvit organizování malého cyklu koncertů nebo besed nebo klubových večerů, setkání u gramofonu, radiových pořadů a tak dále. Základem členů Hudební mládeže jsou vždy hlavně na školách iniciativní jednotlivci. Podaří-li se takovému chlapci nebo děvčeti sehnat alespoň 10 dalších členů, má pak svoje členství a přístup na všechny akce zadarmo a je jmenován delegátem (těch ostatních, které zastupuje při jednání s pořadateli). Takto, zcela svobodně a živelně (není nic lepšího) vzniklá skupina spolupracuje pochopitelně s ČSM, ROH a tak dále a podá přihlášku do Prahy na ústředí Hudební mládeže v Domě umělců. Zapomněl jsem totiž napsat, že mezi tím, co tento článek dostala tiskárna, bylo ústřední řízení Hudební mládeže svěřeno nejslavnějšímu našemu orchestru – České filharmonii, na Slovensku pak Slovenské filharmonii. Tím se také vyřešil dlouhodobý problém jednotného vedení této organizace a byla zaručena maximální umělecká úroveň koncertů. To je totiž jeden z velkých problémů. Mladí lidé jsou nejnáročnějšími posluchači a chtějí slyšet nejlepší výkony. Mají na to právo. A naopak nikdo nemá právo na nich zkoušet začátečníky nebo amatéry.

Hudební mládež ovšem není možno zaměňovat s výchovnými koncerty, které jsou pro školy pořádány většinou v rámci vyučování a jejichž návštěva je povinná. Nezapomeňme, že první zásadou Hudební mládeže je dobrovolnost.

V roce 1967 vstupuje tedy i československá Hudební mládež do nové, definitivnější podoby. Jak bude vypadat její další život, o tom rozhodnou především mladí sami. Musíme jim však hodně pomáhat, ukázat jim, že hudba je něco, bez čeho by nemohli být, něco, čemu je možno rozumět bez poučování, něco, co přináší člověku radost a klid. Bude-li nás jen trochu víc než před lety, budeme mít možnost zařazení do mezinárodní organizace Hudební mládeže a to znamená cesty do zahraničí na výměnné zájezdy umělců, ale i posluchačů, cesty zahraničních umělců k nám, spojení s celým světem. Znamená to třeba taky (někdy v budoucnosti) společné prázdninové tábory, jako jsou desítky podobných táborů v Evropě, Americe a zejména Kanadě a řadu podobných věcí.

Nakonec několik slov o podmínkách. Členem Hudební mládeže se může stát každý do 30 let. Organizovat HM je možno kdekoliv (nejlépe ve škole), ve spolupráci s pořadateli, kterým je třeba jen umět vyložit, že investice do mladých lidí se vyplácí. Informace a všechny další podrobnosti jsou k dispozici v ústředí Hudební mládeže v Domě umělců v Praze 1, kde je dokonce k dispozici i telefon 63854 – 8.

A už úplně nakonec to, co každý ví. Mýt se a zdravit nás naučili doma. Číst a psát ve škole. A vnímat kumšt a tím i trochu líp rozumět světu a životu nás obvykle naučil někdo, kdo sám hořel. Velkým a jasným plamenem. Často to byl učitel.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na