Ivan Liška: Pro tanečníka je nejdůležitější vůle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Sešli jsme se s Ivanem Liškou, přední osobností současného světového baletu, v organizačním štábu VI. Mezinárodní baletní soutěže v Novém divadle v Plzni krátce před jejím slavnostním zakončením. Mluvili jsme o soutěži, soutěživosti, o tanci i o dnešní společnosti. A hodně o mladých tanečnících. Když začnete s Ivanem Liškou hovořit, náhle se, aniž si to stačíte uvědomit, vnitřně uklidníte, přestanete spěchat a kontrolovat hodinky. Přenese se na vás totiž zcela samozřejmě jeho vnitřní klid, přirozená rozvaha a nadhled. Při rozhovoru se Ivan Liška často usmívá, je bezprostřední, vnímavý a pozorný. Mluví zvolna, jako by svá slova pečlivě zvažoval. Často se dotkne literatury a vám se zdá, že každým slovem otevírá nová a nová témata, o kterých byste s ním chtěli hovořit. Setkání s Ivanem Liškou je samo o sobě zážitek. A vy pak přemýšlíte, že sice máte štěstí, že s ním můžete o tanci mluvit. Ale že by možná bylo ještě větší štěstí, kdybyste ho byli mohli vidět tančit.
Ivan Liška (foto Hösl Klein)

Jak jste jako předseda mezinárodní poroty vnímal soutěž?
Jsem tu již potřetí členem jury. Před několika lety to bylo v Praze a v Brně. A velmi mile mě překvapuje, že země jako Česko, Polsko, Slovensko takto žijí tancem. Překvapuje mě, s jakým nadšením se tu u mladých talentů setkávám, a když je sleduji, vidím, jak jsou zapáleni pro věc. Soutěže jsou důležité pro mladé tanečníky především proto, že se mohou jako profesionálové postavit na scénu tak, jako se to stalo i v této soutěži. A je to také první krok k tomu, že mohou taneční umělci pracovat s choreografem. Pro mě je práce s choreografem cílem a vrcholem práce tanečníka. Jsem i letos příjemně překvapený, že český kulturní taneční život je tak členitý a že tradice tanečních soutěží je živá. Což například v tak velkém státě, jakým je Německo, není.

Ve světě je to jinak? Je stále patrný rozdíl mezi bývalou východní Evropou a západní?

Ohledně soutěží ano – ve světě soutěže jsou, ale v Německu baletní soutěž neexistuje. Proč nemá taková velká země mladé tanečníky a ono nadšení? To znamená, že zaměření této společnosti je jiné. Česká společnost je o tento rozměr bohatší. V poměru velikosti jiných zemí k České republice je zdejší nadšení pro soutěže a tanec nejenom potěšující, ale neobyčejné. Doufejme, že to tak bude pokračovat. Ačkoliv ono to možná souvisí i s celkovým nadáním národů pro tanec.

Není to také dáno i tím, že jsme neměli za doby komunistické totality mnoho možností měřit se přirozeně?

Ano, určitě, tak to bylo v celém východním bloku. A soutěže vyzdvihnou individuální hodnotu. Těžké je sice v umění měřit. Ale soutěže jsou důležitým opakováním tanečního materiálu z dějin baletu, v němž se musí technické úrovně a dovednosti dosáhnout.

Nebyla absence soutěží v Německu jedním z popudů pro to, abyste založil soubor mladého baletu Junior Ballett München?

Ne. Důvod byl jiný. Za mého působení na pozici ředitele Bayerisches Saatsballett München i před tím, když jsem působil v různých tanečních souborech, jsem zjistil, že mladí tanečníci při příchodu do souboru jsou vždy dvojího druhu. Jedni, kteří se prokousají, a druzí, kteří čekají, až je někdo vezme za ruku. A mně jich bylo líto, protože všichni byli nadaní. Ale jejich vůle a schopnost prosadit se ve velkém souboru nebyla vždycky stejná. Proto jsme se s mojí předchůdkyní v nadaci Heinze Bosla, Konstanze Vernon rozhodli založit soubor mladých. To byl jeden důvod. Druhý důvod byl ten, že náš známý krajan Jiří Kylián založil soubor určený pro mladé lidi. To samé jsem pak udělal v Mnichově a nyní po osmi létech pokračujeme s nezmenšujícím se úspěchem dále. Tanečníci získají po studiu zkušenost, jak sám a ještě s pomocí pracovat při nastudování baletních děl. A hlavně skutečně tancují! Ve velkých souborech, kde se klasicky tančí, se musí obyčejně rok, dva čekat, než se člověk dostane dopředu. Náš soubor jim ale dá potřebnou zkušenost, nepřešlapují na místě, ale jakmile nastoupí do velkého souboru, jsou okamžitě připraveni a jsou žádáni.

Se souborem vystupujete po celém světě, hostovali jste i u nás. Jak váš soubor funguje?

Podporuje jej Nadace Heinze Bosla, nese jméno mladého tanečníka, který zemřel ve 28 letech na rakovinu. Byl nesmírně talentovaný, Margot Fonteyn chtěla, aby se stal jejím partnerem. Tato nadace nyní podporuje tanečníky stipendii, nakupuje choreografie, kostýmy a tak dále. Každou sezónu máme dvě premiéry. Se souborem hodně vystupujeme, jezdíme po Německu, po Evropě, mladí lidé získávají na zkušenosti a nadace určité příjmy, takže podpora tanečníků může pokračovat. Tanečníci zůstávají dva roky, pak získávají angažmá v profesionálních souborech. Jeden z našich absolventů je v Plzni, jiní v Praze, Ostravě, v různých souborech po Evropě.

Setrvání dva roky v souboru není podmínkou?

Ne, není. Někteří mají už po roce ´cukání´ a chtějí odejít. Ale to je správné. Když chtějí odejít a cítí to tak, proč ne? Já jsem byl taky nedočkavý… Je román od Stefana Zweiga Nedočkavost srdce či Netrpělivost srdce. A já říkám nedočkavost nohou. Mladý tanečník se už chce dostat se do světa. Chce jít dál.

Když jste byl na začátku své dráhy, když jste studoval, tak vás soutěže nelákaly?

Mě to vůbec nezajímalo! Mě zajímalo tolik věcí! Mě zajímala literatura, výtvarné umění. Nejlíp mně šly stejně lidové tance… A kolem mě byli technicky vyspělejší tanečníci. Víte, mě trvalo po konzervatoři sedm, osm let, než jsem si přestavěl všechno, co jsem se naučil. Bylo mi 24 let, když jsem si poprvé řekl ´teď jsem asi doopravdy tanečník´. Do té doby jsem se potýkal nejenom s technikou, ale vůbec s jistotou, zda mám jako mladý tanečník co nabídnout choreografům. Pro mě byl vždycky smysl mého povolání pracovat s choreografy. To se mi pak skutečně podařilo. Pak je také třeba říci, že za dob mého mládí a studií byla soutěž pouze ve Varně, později ji Rusové přetáhli do Moskvy. Pro mě se staly soutěže zajímavými, až když jsem se stal ředitelem souboru. Až tenkrát jsem soutěže navštívil, protože jsem měl možnost vybrat si tanečníky.

Pracoval jste po konzervatoři ještě s nějakými pedagogy, nebo jste musel na všechno v tanci přijít sám?

Sám. Ovšem tím, že jsem tančil v souboru. V osmnácti letech jsem byl angažován v Düsseldorfu a viděl jsem, co je žádáno od těch lepších, než jsem byl já. Tím jsem se učil. Měl jsem své cíle. Trápil jsem se s tím a potýkal, ale snažil jsem se růst. Tak jsme byli vychováni.

Takže sám sebe jste zdokonalil praxí?

Ano. Ale to je cesta každého tanečníka. Tedy toho, který reflektuje na své okolí.

Co je nejdůležitější pro tanečníka, chce-li uspět v maximální možné míře?

Vůle. Vůle – to je to nejdůležitější. Ať je člověk malý, velký, tlustý nebo hubený. Vůle a víra. Humanismus. Vše ostatní je pak plytké. Vzdělání tanečníků by mělo být rozličné, měli by mít co nejvíce vědomostí. Všechno se pak projeví v inteligenci pohybu.

Hovořil jste o tanečním nadání různých národů. Můžete je porovnat?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na