Ivan Liška: Pro tanečníka je nejdůležitější vůle

Sešli jsme se s Ivanem Liškou, přední osobností současného světového baletu, v organizačním štábu VI. Mezinárodní baletní soutěže v Novém divadle v Plzni krátce před jejím slavnostním zakončením. Mluvili jsme o soutěži, soutěživosti, o tanci i o dnešní společnosti. A hodně o mladých tanečnících. Když začnete s Ivanem Liškou hovořit, náhle se, aniž si to stačíte uvědomit, vnitřně uklidníte, přestanete spěchat a kontrolovat hodinky. Přenese se na vás totiž zcela samozřejmě jeho vnitřní klid, přirozená rozvaha a nadhled. Při rozhovoru se Ivan Liška často usmívá, je bezprostřední, vnímavý a pozorný. Mluví zvolna, jako by svá slova pečlivě zvažoval. Často se dotkne literatury a vám se zdá, že každým slovem otevírá nová a nová témata, o kterých byste s ním chtěli hovořit. Setkání s Ivanem Liškou je samo o sobě zážitek. A vy pak přemýšlíte, že sice máte štěstí, že s ním můžete o tanci mluvit. Ale že by možná bylo ještě větší štěstí, kdybyste ho byli mohli vidět tančit.

Jak jste jako předseda mezinárodní poroty vnímal soutěž?
Jsem tu již potřetí členem jury. Před několika lety to bylo v Praze a v Brně. A velmi mile mě překvapuje, že země jako Česko, Polsko, Slovensko takto žijí tancem. Překvapuje mě, s jakým nadšením se tu u mladých talentů setkávám, a když je sleduji, vidím, jak jsou zapáleni pro věc. Soutěže jsou důležité pro mladé tanečníky především proto, že se mohou jako profesionálové postavit na scénu tak, jako se to stalo i v této soutěži. A je to také první krok k tomu, že mohou taneční umělci pracovat s choreografem. Pro mě je práce s choreografem cílem a vrcholem práce tanečníka. Jsem i letos příjemně překvapený, že český kulturní taneční život je tak členitý a že tradice tanečních soutěží je živá. Což například v tak velkém státě, jakým je Německo, není.

Ve světě je to jinak? Je stále patrný rozdíl mezi bývalou východní Evropou a západní?

Ohledně soutěží ano – ve světě soutěže jsou, ale v Německu baletní soutěž neexistuje. Proč nemá taková velká země mladé tanečníky a ono nadšení? To znamená, že zaměření této společnosti je jiné. Česká společnost je o tento rozměr bohatší. V poměru velikosti jiných zemí k České republice je zdejší nadšení pro soutěže a tanec nejenom potěšující, ale neobyčejné. Doufejme, že to tak bude pokračovat. Ačkoliv ono to možná souvisí i s celkovým nadáním národů pro tanec.

Není to také dáno i tím, že jsme neměli za doby komunistické totality mnoho možností měřit se přirozeně?

Ano, určitě, tak to bylo v celém východním bloku. A soutěže vyzdvihnou individuální hodnotu. Těžké je sice v umění měřit. Ale soutěže jsou důležitým opakováním tanečního materiálu z dějin baletu, v němž se musí technické úrovně a dovednosti dosáhnout.

Nebyla absence soutěží v Německu jedním z popudů pro to, abyste založil soubor mladého baletu Junior Ballett München?

Ne. Důvod byl jiný. Za mého působení na pozici ředitele Bayerisches Saatsballett München i před tím, když jsem působil v různých tanečních souborech, jsem zjistil, že mladí tanečníci při příchodu do souboru jsou vždy dvojího druhu. Jedni, kteří se prokousají, a druzí, kteří čekají, až je někdo vezme za ruku. A mně jich bylo líto, protože všichni byli nadaní. Ale jejich vůle a schopnost prosadit se ve velkém souboru nebyla vždycky stejná. Proto jsme se s mojí předchůdkyní v nadaci Heinze Bosla, Konstanze Vernon rozhodli založit soubor mladých. To byl jeden důvod. Druhý důvod byl ten, že náš známý krajan Jiří Kylián založil soubor určený pro mladé lidi. To samé jsem pak udělal v Mnichově a nyní po osmi létech pokračujeme s nezmenšujícím se úspěchem dále. Tanečníci získají po studiu zkušenost, jak sám a ještě s pomocí pracovat při nastudování baletních děl. A hlavně skutečně tancují! Ve velkých souborech, kde se klasicky tančí, se musí obyčejně rok, dva čekat, než se člověk dostane dopředu. Náš soubor jim ale dá potřebnou zkušenost, nepřešlapují na místě, ale jakmile nastoupí do velkého souboru, jsou okamžitě připraveni a jsou žádáni.

Se souborem vystupujete po celém světě, hostovali jste i u nás. Jak váš soubor funguje?

Podporuje jej Nadace Heinze Bosla, nese jméno mladého tanečníka, který zemřel ve 28 letech na rakovinu. Byl nesmírně talentovaný, Margot Fonteyn chtěla, aby se stal jejím partnerem. Tato nadace nyní podporuje tanečníky stipendii, nakupuje choreografie, kostýmy a tak dále. Každou sezónu máme dvě premiéry. Se souborem hodně vystupujeme, jezdíme po Německu, po Evropě, mladí lidé získávají na zkušenosti a nadace určité příjmy, takže podpora tanečníků může pokračovat. Tanečníci zůstávají dva roky, pak získávají angažmá v profesionálních souborech. Jeden z našich absolventů je v Plzni, jiní v Praze, Ostravě, v různých souborech po Evropě.

Setrvání dva roky v souboru není podmínkou?

Ne, není. Někteří mají už po roce ´cukání´ a chtějí odejít. Ale to je správné. Když chtějí odejít a cítí to tak, proč ne? Já jsem byl taky nedočkavý… Je román od Stefana Zweiga Nedočkavost srdce či Netrpělivost srdce. A já říkám nedočkavost nohou. Mladý tanečník se už chce dostat se do světa. Chce jít dál.

Když jste byl na začátku své dráhy, když jste studoval, tak vás soutěže nelákaly?

Mě to vůbec nezajímalo! Mě zajímalo tolik věcí! Mě zajímala literatura, výtvarné umění. Nejlíp mně šly stejně lidové tance… A kolem mě byli technicky vyspělejší tanečníci. Víte, mě trvalo po konzervatoři sedm, osm let, než jsem si přestavěl všechno, co jsem se naučil. Bylo mi 24 let, když jsem si poprvé řekl ´teď jsem asi doopravdy tanečník´. Do té doby jsem se potýkal nejenom s technikou, ale vůbec s jistotou, zda mám jako mladý tanečník co nabídnout choreografům. Pro mě byl vždycky smysl mého povolání pracovat s choreografy. To se mi pak skutečně podařilo. Pak je také třeba říci, že za dob mého mládí a studií byla soutěž pouze ve Varně, později ji Rusové přetáhli do Moskvy. Pro mě se staly soutěže zajímavými, až když jsem se stal ředitelem souboru. Až tenkrát jsem soutěže navštívil, protože jsem měl možnost vybrat si tanečníky.

Pracoval jste po konzervatoři ještě s nějakými pedagogy, nebo jste musel na všechno v tanci přijít sám?

Sám. Ovšem tím, že jsem tančil v souboru. V osmnácti letech jsem byl angažován v Düsseldorfu a viděl jsem, co je žádáno od těch lepších, než jsem byl já. Tím jsem se učil. Měl jsem své cíle. Trápil jsem se s tím a potýkal, ale snažil jsem se růst. Tak jsme byli vychováni.

Takže sám sebe jste zdokonalil praxí?

Ano. Ale to je cesta každého tanečníka. Tedy toho, který reflektuje na své okolí.

Co je nejdůležitější pro tanečníka, chce-li uspět v maximální možné míře?

Vůle. Vůle – to je to nejdůležitější. Ať je člověk malý, velký, tlustý nebo hubený. Vůle a víra. Humanismus. Vše ostatní je pak plytké. Vzdělání tanečníků by mělo být rozličné, měli by mít co nejvíce vědomostí. Všechno se pak projeví v inteligenci pohybu.

Hovořil jste o tanečním nadání různých národů. Můžete je porovnat?

Za těch čtyřicet let, kdy jsem se pohyboval v různých souborech, vidí člověk, které národy mají nadané tanečníky. Jak jsem říkal – Slovani jsou nadaní pro tanec. Například Švédové jsou zajímaví tanečníci, velice zajímaví! Nebo Australani. Australanky, to jsou bojovnice…

Co říkáte velkému přílivu tanečníků z Asie?

Ano, přicházejí nadaní mladí lidé z Japonska, Koreje, také hodně z Číny. V jisté době jich bylo nejvíce právě z Japonska. Tam téměř neexistuje kultura státních baletních souborů, ale je velice rozšířená kultura baletních škol. I proto, že tam hostovaly západní soubory, hodně se konaly galavečery, kde se z tanečníků staly do určité míry hvězdy.

Mezi tanečně dobře vybavenými národy jste nejmenoval Německo…

Ne, ne. Nejmenoval. Tam si rodiče přejí pro své děti solidní povolání, které by mohly vykonávat až do penze. Že taneční povolání je jedno z nejkrásnějších, které existuje, nehraje roli, protože jde více o existenční jistotu.

Děti mají natolik v sobě tuto premisu zakódovánu?

Výchovné instituce nezajišťují takovou maturitu, která by jim mohla umožnit přechod na univerzitu. Pokud se mladý tanečník chce věnovat tancování, stojí před těžkou volbou. V Německu není lehká maturita, tam musejí zvládnout celou látku, ne jen několik předmětů. Pokud se mladý člověk chce věnovat tancování, je nesmírně obtížné skloubit to s dalším vzděláváním. Studovat výborně tanec a dokončit akademické vzdělávání je velmi náročné. To už je takový mladý člověk skutečným hrdinou, když to dokáže.

V Německu je tedy těžší dát se na dráhu profesionálního tanečníka?

Musel by se vzdát maturity. V šestnácti se musí mladý člověk rozhodnout. A mnoho z nadaných tanečníků se právě kvůli tomu rozhodne pro studium. Profesní kariéra většiny tanečníků je krátká – v polovině života musí začít dělat něco jiného, přeučit se. Bez vzdělání je to těžké. Ale když chce člověk něco dělat, měl by si za tím jít. Pak si může celý život vyčítat, že nedělal to, co chtěl.

Vidí před sebou ten vlak, který mu ujel…

Třeba. Anebo se z něj stane šťastný divák!

Kam směřuje podle vás dnes balet a tanec jako takový? Není klasický balet u tvůrců i intendantů divadel na ústupu?

Vrátím se ke své tezi o tom, že tanečník může růst, když pracuje s choreografem. Forma klasického baletu není forma 21. století, což, převedeno na operu znamená, že se Mozart dnes inscenuje třeba v motocyklovém úboru. Tam se ovšem zpěv nemění. Ale v tanci, nepoužíváte-li špičky, je to už něco jiného než klasický tanec. Kdyby se choreografové mohli se zadostiučiněním vyjádřit klasickým tancem, dělali by to. A jsou takoví, kteří to dělají. Ale naše společnost se vyvinula. Klasický balet byla vlastně apoteóza stávající hierarchie dvorní symetrie, harmonie. Svět se vyvíjel trošku jinak a choreografové hledali adekvátní formu výrazu v tanci. Já miluju klasický balet. Ale musí být naplněný přesvědčením. Jinak je to prázdná schránka, která může být i protivná. Klasický balet je spojený také s určitou virtuozitou, která propůjčuje někdy divákům pocity deliria. Samozřejmě se žádá od choreografů, aby pro tento stav, kdy by divadlo mělo způsobit katarzi, hledali i jiné formy. A to je naprosto přirozené a logické. Vemte si, jaký luxus tu máme, že se můžeme bavit o těchto vztazích v tanečním umění! To znamená, že tady existuje pulsující taneční svět. A to na tak malou zemi, jako jsou Čechy, je úžasné. Je úžasné, že si města uvědomí nezbytnost svých kulturních zařízení. V Německu jsme v posledních dvaceti letech odepsali mnoho tanečních souborů. To znamená, že kulturní zážitky v některých městech se ochudily a tanečníci ztratili práci. A například v Itálii se vláda už léta dívá na divadelní svět jako na komerci.

To nevypovídá celkově o společnosti příliš lichotivě.

Jednou se to změní. Podívejte se, v Holandsku měli finanční krizi a hned to pocítily taneční soubory. A přitom za rok nestojí jeden soubor určitě víc, než jeden tank… Ale mladá generace je jiná, uvědomí si cenu svého okolí. Vždyť i smysl společnosti pro fyzičnost se během posledních dvaceti let hodně změnil. Když jsem poprvé viděl v Americe běhat lidi po parcích, říkal jsem si, že nemají co dělat. Teď se z toho stal už fenomén západního světa – uvědomit si své tělo. Proto si myslím, že tanec má dobré vyhlídky

Bude klasický balet lákat vždycky tanečníky?

Bude. Pokud si tanečníci uvědomí, že diváci nejdou do divadla kvůli cirkusu. Že klasický balet je umělecká forma, která vyžaduje zrovna tak jako houslový koncert nesmírný cit a přesvědčení o této formě. Nejde jen o to se to naučit. Člověk se musí dopátrat toho, co například pan Petipa svou choreografií chtěl vlastně říci. Dělal jsem několik rekonstrukcí Petipy a uvědomil jsem si při tom, že on byl dramaturgicky nesmírně nadaný. A dnes je přitom Petipa synonymem pro bezduchost!

To ale není spravedlivé.

Naprosto to není spravedlivé. A je to proto, že se Petipa bez duše interpretuje. Že se interpretuje jako klišé! Místo toho, aby se tanečník zeptal jen, jak má udělat krok, měl by se ještě zeptat proč. To jsem objevil a nesmírně mě to těší. Chtěl jsem dělat vždy nové choreografie a najednou jsem objevil, jak byl Petipa dramaturgicky rozvážný.

Učinil jste ještě jiné podobné objevy, během své dosavadní kariéry?

S každým choreografem. Například Leonid Jakobson – velmi kontroverzní sovětský choreograf, který jako první dělal Spartaka. Ale on nebyl dodavatelem opěvujících socialistických děl. Byl velice vážný avantgardní choreograf. Já jsem tančil některé jeho věci a měl jsem možnost některé jeho věci zhlédnout. A viděl jsem nesmírně statečného člověka, který v systému musel komplikovaně manévrovat. Nemohu mluvit o všech choreografech, jejichž díla jsem tančil, ale mohu mluvit o potěšení z objevování Cunninghama… Z každého takového objevování jsem měl vždycky velké potěšení. Já jsem byl vždycky umělecky ´tak hladovej´… Jako tanečník jsem si přál zažít co nejširší satisfakci…

Myslím, že jste ji zažil…

Ano zažil. Ten cíl jsem sledoval dál i jako ředitel sedmdesátičlenného souboru v Mnichově. Nejen pro tanečníky, ale i pro publikum. Úkol nás uměleckých ředitelů je kulturně politický. Nejen vychovávat a bavit, ale starat se i o to, aby se tanec vyvinul. Tvořit nová díla. Tanec je skutečně nejkrásnější povolání. Vyřiďte svým čtenářům, ať mají rádi tanec. Budou mít krásnější život.