Pro všechny lidské obory platí, že historie je důležitá

Rozhovor s Václavem Věžníkem o jeho knize Zpívali v Brně

Jsou lidé, které máte rádi a které obdivujete. Jsou lidé, kteří ve svém oboru dosáhli obdivuhodné výsledky a stali se již během svého života pojmem. Mnohdy máte pak pocit, že už vlastně všeho dosáhli, že vás nemohou ničím překvapit. Ujišťuji vás, že mohou! Pan profesor Václav Věžník je toho zářným příkladem. Nejenže jsem jej v dobách dávno minulých vnímala jako agenta nepřátelské mocnosti, když s kýmsi dalším sobě podobným hovořil v tajných značkách, složených z číslic a písmen, aby z toho nakonec vyšly kódy nahrávek operních titulů, vydávaných tehdy v nedostupné západní cizině. Překvapil mě ale i jako autor velmi poutavé knihy Život s operou. Ovšem jeho poslední aktivita mě doslova šokovala! Má totiž téměř 4 kilogramy, formát A4 a je tlustá 3 centimetry. Hádá správně ten, kdo si myslí, že se jedná o knihu! Jmenuje se Zpívali v Brně, má 466 stran, obsahuje část historickou o Městském německém divadle v Brně, dále 130 životopisů významných, v tomto divadle hostujících operních pěvců a k tomu ještě pak chronologický přehled z let 1882-1944. Rozsahem  je to naprosto nepředstavitelné dílo. Hlavně proto jsme se s panem profesorem sešli, aby mi něco o tak neuvěřitelně rozsáhlé práci povyprávěl…

Pane profesore, vám nestačilo více jak šedesát let režírovat a krom dalšího napsat i knihu o své práci… Vy jste znovu nelenil a pustil jste se doslova do veledíla!

No, ono je to ovšem tak, že mě už od mého mládí mrzelo,že Brno nemá žádnou knihu o historii brněnského divadla. Do dneška žádná neexistovala. Můj názor je takový, že o historii se má psát tak, aby se četla, jinak to nemá cenu a skončí jen v muzeích. A tak ve mně zrála myšlenka udělat knihu o zpěvácích, kteří v Brně zpívali a která bude obsahovat i CD s jejich nahrávkami, s jejich hlasy. Původní záměr byl udělat knihu více méně autentickou, spojenou s mými vzpomínkami. Tehdy mě ani nenapadlo, že se dostanu až do osmnáctého století! Náhodou jsem přišel do divadelního muzea, které je na rohu u Reduty – mimochodem jednoho z nejstarších divadel na sever od Alp – a tam jsem našel německy psané zápisy kritik německého divadla v Brně. Informace od roku 1734 byly ale velice kusé, ta doba se nedala moc mapovat. Navíc, Reduta třikrát vyhořela, takže se ztratilo i hodně dalšího materiálu. V Brně pak dokonce fungovalo Prozatímní německé divadlo blízko Německého domu na Moravském náměstí a čekalo se na to, až začalo hrát Divadlo Na hradbách – tedy dnešní Mahenovo divadlo – v roce 1882. A právě z tohoto období jsem našel ty kritiky! Představte si, že je vystřihoval a do sešitu nalepoval nějaký operní fanda. Nebýt tohoto člověka, nebyla by tato doba pravděpodobně vůbec zachycena! Tento poctiveček sledoval rok za rokem, všechno si schovával a vlastně díky němu jsem se nechal tak zlákat, že jsem si sám nakoupil sešity a poctivě jsem si začal zapisovat sezonu za sezonou, co se každý den v divadle hrálo a kdo to zpíval. To už mi začínalo být jasné, že vznikající knížka asi nebude moct pokrýt české divadlo, které vzniklo Na Veveří. Když jsem pak ze seznamů viděl, kolik skutečně známých zpěváků z Evropy a hlavně z Vídně v Brně zpívalo, nazval jsem to prostě Zpívali v Brně. Jejich jména byste mnohdy našla i u hostování v Praze, ale přece jen atmosféra Brna a Prahy devatenáctého a počátku dvacátého století byla odlišná. V Praze vládl duch národního obrození vrcholící stavbou Národního divadla, zatímco Brno bylo vlastně až do konce druhé světové války dvojjazyčné město, kde Němci i Češi vedle sebe žili bez jakýchkoliv problémů! Samozřejmě s nástupem fašismu už bylo všechno jinak. Brno se často označovalo jako předměstí Vídně a to propojení bylo skutečně velice těsné. Popularitu opery drží zpěváci, na plakátech tehdy nebyli ani režiséři, ani další tvůrci inscenací vůbec uváděni. Takže jsme si řekl, že se opřu především o ty osobnosti zpěváků. Chtěl jsem zajistit jednak ukázku jejich hlasů, jednak dodat jejich fotografie a informace o nich samotných. Ten cíl byl velice náročný a díky vstřícnosti pracovníků divadelního muzea jsem sehnal mnohé portréty přímo z novin až sto třicet roků starých!

Takže z jakého období vlastně lze najít na připojeném CD ony pěvecké ukázky?

Bylo to od roku 1882, kdy bylo otevřeno Divadlo Na hradbách do roku 1944, kdy německá opera v Brně skončila. Od roku 1919 se o tuto divadelní budovu dělili Češi s Němci a hrálo se dvojjazyčně podle dohody vždy v určitých dnech česky nebo německy. Rozhodl jsem se, že nebudu míchat tyto dva proudy dohromady. Budu-li živ a zdráv, pustím se do české opery samostatně. Navíc se obávám, že u českého divadla nebudu mít takové štěstí, že bych našel českého nadšence, který mi poskytne tolik zajímavého materiálu i o české opeře. Muzeum operní jsem prohlédl celé a nic takového tam není. Zbývá už jedině archiv města Brna, tam asi něco bude, ale to je zatím budoucnost. Ty tři roky, které jsem strávil nad touto knihou, byly opravdu hodně náročné. Takže uvidíme!

Přiznám se, že když jsem si vaši knihu se zájmem pročítala a prohlížela, uvědomila jsem si, že jsem se vlastně ocitla v neznámém světě! Mnohé tehdy uváděné operní tituly jsou dnes už zapomenuty, zpěváci tím spíš…

Podle mého názoru byli největšími zpěváky naši rodáci Leo Slezák a Maria Jeritza. O těch píši nejvíc a právě při tom jsem si uvědomil, že je ukrutná křivda, že jsou dnes zapomenuti. Ani moje kniha je nevzkřísí natolik, aby byli v Brně známí. Začal jsem tedy další akci, že by si zasloužili mít bustu ve foyer divadla, kde kdysi hráli a zpívali! Momentálně jsem sehnal polovinu peněz od Jihomoravského kraje, takže busty jsou hotovy, ale je třeba je odlít do bronzu a na to už nemám. Prozatím jsem ten zbytek nesehnal. Oni to totiž nebyli jen brněnští pěvci, ale byli pak hlavně ve Vídni. Ale ani Vídeň nemá na takové aktivity fondy…

Jakým způsobem jste se dopátral jednotlivých seznamů repertoáru?

To bylo to nejtěžší. Ta druhá část knihy je opravdu hudebně vědecká, tedy nejsou v ní žádné zbytečné řeči, na rozdíl od té první části, kde  jsem si mohl dovolit informace o historii zpracovat poněkud literárně. Bylo potřeba sehnat denní programy, prostřednictvím kterých jsem pak dal dohromady seznam všech hostů. V ročenkách Bühnenjahrbuch jsem mnohdy vše nenašel. Vždyť se jednalo o více jak šedesát sezon! Nakonec se mně ale přece jen podařilo vypátrat všechna ta jména a je to tudíž kompletní. Mnohdy byla v ročence uvedena u menších rolí jen příjmení a já pak musel pátrat v dochovaných kritikách, abych dotyčnému našel i křestní jméno. Také mi pomohly i hlasové obory – role, které ti lidé zpívali. Mnohdy přitom angažovaní zpěváci nemívali nahrávky jako slavní hosté, takže to byla doslova detektivka, dát vše dohromady.Máte v hlavě statistiku, kolik jmen zpěváků je nakonec ve vaší knize uvedeno?

Rejstřík má jako hudebně vědecký dokument přes dva tisíce jmen, protože jsou v knize uvedena jména zpěváků i těch nejmenších rolí, mnohdy samozřejmě členů sboru. Toto byla ta nejtěžší práce. U těch sto třiceti slavných jmen už to bylo jednodušší, protože jsem mohl čerpat z různých encyklopedií. Přesto jsem se snažil u každého najít i nějakou životní anekdotu, abych ty suchopárné encyklopedické informace nějak oživil. Jejich hlasy jsou pak na bonusovém CD k dispozici.

A kde jste sehnal ke každému tomu významnějšímu jménu nahrávku?

Já jsem sám diskofil. Měl jsem na dvě tisíovky šelakových desek, které jsem věnoval jednomu mladému nadšenci, který umí ty historické nahrávky převést do digitální podoby a dokonce je umí vyčistit! Dále mi moc technicky pomohl můj dobrý přítel pan Zástěra. To je člověk, který udělal korektury a převedl vše do podoby tiskové. Musím moc poděkovat také Janáčkově akademii múzických umění, která nakonec tu moji publikaci vydala. Já jsem vlastně původně ani netušil, komu tu knihu zadat, kdo ji vydá… Ona to byla docela legrace. Já jsem přišel s dotazem, zda by mi mohli vydat knihu o historii německého divadla, což sice přislíbili, ovšem původně si mysleli, že půjde o nějaká skripta…

…no přece by vás, pana profesora, nevyhodili! Jenže asi chudáci, netušili, že z toho bude luxusní čtyřkilová kniha…

Ediční středisko JAMU si s tím ale poradilo skvěle, kniha dostala přesně to, co potřebovala. Křídový papír, kvalitně zpracovaný obsáhlý obrazový materiál a vlastně dva bonusy ve formě CD! Poctivě odvedená práce, za kterou jim patří můj velký dík. Na JAMU se mně posléze přiznali, že v archívu nemají lepší knihu, než je ta, o které spolu mluvíme…

Ráda bych se zeptala ještě na ty jednotlivé operní hvězdy. Jak jsem tak procházela všechny ty životopisy, našich rodáků je mezi nimi pomálu. Hodně se jich narodilo v Itálii, ale i jinde v Evropě, je to velice pestrá směsice! Řekněte, který z těch zpěváků vám dal nejvíc zabrat a který z nich byl pro vás nejzajímavější osobností?

Nezlobte se, ale musím začít šumperským rodákem Leo Slezákem. Chlap skoro dvoumetrový, vynikající zpěvák i herec! Měl veliký tenorový hlas, skvěle pěvecky disponovaný. Kvůli němu Caruso nechtěl zpívat Otella! Slezák byl geniálně nadaný člověk. A byl natolik soudný, že jednou po představení Otella ve Vídni přišel domů a manželce oznámil, že ten den zpíval naposledy. To neměl ještě ani šedesát a dodržel to! Jen ještě k šedesátinám odzpíval Komedianty a pak už se věnoval jen filmu, operetě a psal humoristické knížky! Ale vy jste se ptala na někoho, kdo mi dal opravdu zabrat. Osobně jsem si dal nejvíc práce s tenoristou Igno Manem. Jako kluk jsem měl kamaráda brněnského Němce, který se pak po válce vystěhoval. Byl také velkým operním fanatikem a od něho jsem kdysi dostal desku s hlasem Igno Manna. On mi tehdy řekl, že Igno Mann byl kantorem v židovské škole v Brně a že na jeho bohoslužby bývalo vždy plno bez ohledu na vyznání zúčastněných, a to jen díky jeho překrásnému hlasu. Jeho jméno bylo také mezi hosty německého divadla. Já jsem o něm nevěděl nic, znal jsem jen ten jeho hlas. Začal jsem pátrání na Židovské obci, kde o něm zpočátku také nebyly žádné informace. Nakonec jsem ale přece jen jeho neuvěřitelný životopis dal dohromady! Byl od dětství sirotek, vlastně bezdomovec, a aby se uživil, chodil zpívat na hřbitov židovské pohřební písně. To bylo v Dzialoszycích v Polsku, kde se narodil. Místní židovský kantor měl dceru, která vedla pro synagogu malý chlapecký sbor. A právě tito zpěváčci ji upozornili na „Bulku“, tedy Igna a jeho krásný hlas. Přivedli ho do synagogy a ona dcera, když ho spolu se svým otcem uslyšela, rozhodla se podporovat ho ve studiu zpěvu. A představte si, že po studiu pak začal zpívat v opeře ve Lvově! Jeho fanoušci ho tam na ramenou nosili, když zpíval roli Eleazára v opeře Židovka od Halévyho. No a právě ze Lvova pak přesídlil do Brna, kde působil jako kantor a zpíval v Nové brněnské synagoze… Taky mi dalo dost práce najít jeho fotku. Kdybych znal jen jeho jméno, asi by se mi o něm toho nepodařilo moc sehnat, ale že jsem začal u nahrávky jeho hlasu, tak jsem po něm pátral tím spíš. Igno Man pak ale velice brzy ve třicátých letech z Brna zmizel. Asi dostal včas avízo před Němci a tak odjel na Blízký východ a život pak dožil v Izraeli. Vím, že byl vedoucí kantor v Haifě. Byl váženým učitelem zpěvu. Zkusil jsem tam napsat, abych zjistil něco o jeho dalším osudu, ale z Izraele jsem se odpovědi nedočkal. Tak toto byla asi ta největší operní detektivka, po které jsem pátral.

A která z primadon vás pane profesore nejvíc zaujala?

Byla to především brněnská rodačka Maria Jeritza. Zatímco Leo Slezák začal rovnou jako sólista, ona začínala ve sboru. Když tady hostovala vídeňská sopranistka Elza Bland v roli Aidy, nějak jí nevyšlo céčko ve velkém ansámblu, takže ho hned utla. Ale ono znělo dál… No a to byla právě Jeritza, která ho zpívala ve sboru! To víte, že se po ní velice zle podívala! Ale ta už se svým hlasem prozradila… Pak byla rok v angažmá dokonce v Olomouci a potom odešla zpívat do Vídně a udělala hvězdnou kariéru i v Metropolitní opeře. A pak ještě další hvězda! To už jsem měl knihu hotovou a procházela posledními korekturami, když jsem vypátral, že v Brně měla koncert i fenomenální Adelina Patti. To nikdo nevěděl, že tady zpívala. Dokonce jen tady u nás, ani v Praze nevystoupila! Byla hvězdou začátku devatenáctého století, pamatoval ji i Musorgskij, který na ni napsal píseň O Patti, Patti. Její rodiče byli operní zpěváci, tenor a soprán. A Adelina se údajně narodila na lodi na cestě do Madridu. Ze Španělska jeli do Ameriky, kde Adelina jako osmiletá začala zpívat operní árie a rodiče ji vlastně měli „na kšeft“! Do knihy jsem ji už nedostal, ale dal jsem ji hned na první místo bonusového CD! Toto tedy byla další taková detektivka. Ony by se možná daly najít další a další… Ale kniha je už uzavřena a tak další práce čeká na nějakého mého následovníka.Spousta oper při pročítání soupisu repertoáru konce osmnáctého století ve vaší knize člověk nezná, dnes už se vesměs nehrají…Vy jste znal všechny ty tituly?

Představte si, že jen Donizetti má přes sedm desítek oper. Já je jako takové neznám, ale pokud řeknete titul, asi bych si vzpomněl… Ovšem opravdu z nich znám asi jen pětadvacet. Ale samozřejmě, že se vyskytla i mně naprosto neznámá jména, která jsem dohledával ve starých slovnících, třeba v Hugo Riemannovi, tam ještě byly. Mám také pirátské historické nahrávky od naprosto neznámých vydavatelství. Oni to dělali tak, že si našli, kde bude premiéra nějaké nové opery, tam jeli a prostě to natočili. Jedině díky tomu se mnohé dochovaly…

… Je zvláštní ten svět opery, tolik naprosto zapomenutých kusů…Možná jsme změnili vkus…

…Víte, jeden z impulzů zaznamenat onu historii bylo přesvědčení, že tradice a doby minulé jsou nesmírně důležité pro pokrok, pro budoucnost. Pokud něco zkazíte, můžete to napravit i díky tomu, že to někdo před vámi už dělal lépe. To platí i pro operu, která dneska přišla do slepé uličky. I dnešní skladatelé se snaží skládat opery, ale jen těžko nacházejí nit, na kterou navázat. Na úplné začátky opery? To je nemyslitelné! Ty se opíraly o pěveckou virtuozitu, nešlo vůbec o děj, ale o artistické pěvecké výkony. K tomuto se vrátit asi nelze ne proto, že by to bylo špatné, ale především proto, že nejsou ti zpěváci. Za kulminaci opery považujeme devatenácté století, které má Verdiho, Wagnera, Smetanu. Jen se nesmí přestřelit míra používání orchestru. Tradice pak poučuje: pozor! Tady toho bylo moc! Třeba Richard Strauss, to už je moc. Nositelem operní dramatičnosti je přece zpěvák. Skladatelé v Itálii devatenáctého století nikdy neměli v úmyslu ho potlačit. Veristé sice využívali hutnější instrumentaci, ale orchestr zpěváka jen podkresloval, aby zůstal v popředí. Opera je pro diváka zajímavá jen tenkrát, když hledí na zpěváka, který divákovi předává obsah a tedy důvod, proč do divadla přišel. Od zpěváka se přitom dozvídá něco úplně jiného, než od činoherce! Nadnesené citové situace, které v činohře nemůžete vůbec zažít…

Pro celý život, pro všechny lidské obory platí, že tradice je důležitá. Nevědět nic o tradici a začínat něco úplně znovu je naprostý začátek konce. Dneska by se dalo říct, že v našem životě, tak jak jej vedeme, bychom se v mnohém mohli poučit z minulosti. Vedli bychom pak život lepší, vedli bychom život čistější, poctivější a možná také radostnější…

Pane profesore, k tomu není co dodat… Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně zdraví a sil do další práce.