ProART Company a deset českých skladatelů

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jako první na programu je část smyčcového kvartetu Hanse Krásy a choreografie Izraelky Elen Gisin, která jako hlavní prvek pro ženské sólo (Mirka Prokešová) a další tanec využívá gesta rukou. Nevíme však, co tanečníci drží, na co ukazují, co vlastně gesta znamenají. Mám nepříjemné tušení, že využití jistých gest se v současném tanci stává stejným klišé, jako když se používá baletní pantomima bez zjevného dramaturgického záměru. Že některé pohybové sekvence zažité z tréninků a obecných variací se stávají materiálem, o kterém jsou choreografové přesvědčeni, že je už dostačující sumou prvků, z nichž možno složit jakoukoli choreografii…

Část smyčcového kvartetu Pavla Haase inspirovala britského spolupracovníka souboru Neila Parise k choreografii, již odstartovalo mluvené slovo, či spíš slovní fotbal mezi mužskými interprety. Moderní choreografie pojatá jako duet dvou tanečníků byla abstraktní a přinejmenším zkušeně zatančená, ačkoli její obsah není jasný. Německá autorka Bärbel Stenzenberger si vybrala Antonína Dvořáka a koncert pro klavír a orchestr g moll, část andante. Sólo tančila Irene Bauer a materiál byl minimalistický, postavený zčásti na civilním pohybu, částečně na gestech rukou. Část choreografie se odehrává vleže na zemi, divák se má soustředit na drobné pohyby, které žena provádí v širokém kuželu světla, do nějž byla na začátku vmanipulována. Dojde i na zapojení hlasu ve výkřiku, který zní trochu děsivě, ale tanečnice pak obchází jeviště s nadšeným úsměvem, jako kdyby obdivovala úchvatnou přírodní scenérii. Choreografie jen příliš nevyužívala samotnou hudbu, je to právě ten případ, kdy vzniká dojem, že by mohla být zatančena na množství jiných skladeb a stále s týmž účinkem.Zajímavě naložila Leonie Wahl (CH/A) se sonátou Bohuslava Foerstera, na kterou postavila choreografii o vztazích mezi mladými lidmi. Překvapila pohybovým materiálem, který sice doplňovat strukturu hudby, ale vycházel spíš z pohybů, jaké vídáme na diskotéce, inspirovaný trochu jazzovým tancem, tanečníci jako by se pohybovali každý ve svém vlastním světě, prožívali hudbu snad úplně jinou, než jaká zněla ze záznamu, ale přece se choreografie rozvíjela v souladu s její strukturou. Nicméně ani zde nebyl viditelný rozdíl v dynamice pohybu, když se změnila dynamika skladby, jako kdyby ji choreografka nereflektovala (jistě je absurdní předpokládat, že ji nevnímá, ale přeci jen bychom očekávali alespoň nějaký náznak využití tak příjemné melodické materie). Leoše Janáčka (Zdenčiny variace) si vybral Martin Dvořák, který zatančil duet s Irene Bauer, choreografie příjemně plynula, využívala i práci se zemí a byla jednou z těch, které si s hudbou rozumějí. Hudba Jaroslava Ježka v duchu tanga inspirovala Gabriela Wonga (MAL) k taneční hříčce, kde se pojil moderní tanec s prvky oblíbeného společenského tanečního stylu, ale sexuální narážky byly zbytečně explicitní. Začátek s hovorem tanečníků, který vedl každý ve svém rodném jazyce, takže část z nich mluvila sama k sobě, duet, v němž si žena a muž vyměňují své role spolu s výměnou kalhot, a závěr, v němž se Mirka Prokešová se závojem z igelitu na hlavě věší na svého tanečního partnera jako opilá nevěsta.

Irene Bauer si vybrala Píseň lásky Josefa Suka, ale její choreografie byla trochu nepochopitelná. Šlo o mužské sólo, které tančil Martin Dvořák, sám o sobě a sám pro sebe, ale s nepochopitelně zkarikovanými pohyby. Moderní tanec a jeho předchůdci pečlivě studovali pohyby lidí s poruchou motoriky, ale používat pokřivený pohybový slovník, který tyto lidi připomíná, by mělo vždy být skutečně dramaturgicky opodstatněné. On by si totiž choreograf měl uvědomit, že v publiku může sedět i někdo, kdo má sám s pohybem obtíže, a dívat se na tanečníka pohybujícího se tímto způsobem by mohlo působit jako urážka.Orchestrální skladbu Bohuslava Martinů ztvárnil Jan Březina a vzít si takový druh hudby jako základ pro krátkou choreografii je náročné, jemu se však celkem podařilo možnosti využít a choreografie působila vyváženě. Bylo v ní využito i akrobatických prvků a hlavní slovo měli muži a jejich společný tanec trošku připomínal chlapecké pohybové hry, které se dnes posunuly do oboru rekonstruování lidového projevu. Využito bylo zpočátku kontra svícení proti divákům, což byla změna možná ne každému příjemná, ale přece jen oživila večer. Choreografie byla rozpohybovaná do prostoru, nesoustředila se na čistotu detailu, ale na dynamiku.

Sonátu Vítězslava Nováka si vybral slovenský choreograf Vladislav Benito Šoltys, ale jeho choreografie se s hudbou zcela, ale zcela minula. Sama choreografie byla vlastně výjevem ze vztahu dvou lidí, který nebyl pohybově nezajímavý, a jako čistě pohybový kus měla i vtip a vývoj. Tanečníci (Mirka Prokešová a Martin Dvořák) si na scénu přinesli židle a rozehráli vlastně pohybovou etudu, v níž se partnerka snaží upoutat svého muže. Drobnými pohledy, pohyby, interakcí, které se on vyhýbá. Ale kdyby se celý tento výjev odehrál na ticho nebo na ruchy, výsledek by byl naprosto stejný. Celá plocha tak úžasně nápadité skladby s množstvím motivů a úžasnou gradací zůstala nevyužita a v tomto případě se zdá, že hudba nebyla pro autora inspirací, ale překážkou.

Večer uzavřela partita Vítězslavy Kaprálové v choreografii Evy Klimáčkové, která v ní využívala principů kontaktní improvizace, byla z hlediska taneční techniky nejsoučasnějším kusem na programu a její téma poněkud krušivé, neboť tanečníci měli černé pásky přes oči a rozehrávali duety o vzájemné podpoře, bloudění a shledávání. Choreografka zkušeně zacházela s hudbou a vytvořila tak důstojnou tečku za jinak poněkud rozkolísaným večerem.ProART Company chystá v koprodukci s německou taneční skupinou Bo Komplex další premiéru , která již proběhla v Bonnu. V Praze ji uvidíme v Ponci 19. prosince v rámci komponovaného večera s ještě dalšími choreografiemi a má poněkud kontroverzní téma. Pod názvem Another JAN se skrývá choreografie o bratrech Mašínových, ale jaký k nim vlastně umělci ze sdružení ProART mají vztah, to ukáže teprve samotná inscenace.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Motion Scores
Námět a režie: Martin Dvořák
Technické zajištění: Roman Jajčík a Jiří Bilík
Kostýmy: Jindra Rychlá
Premiéra 8. a 9. listopadu 2014 Moravská galerie Brno
(psáno z reprízy 12. 12. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Irene Bauer, Jan Březina, Martin Dvořák, Petr Nebřenský, Mirka Prokešová

Molto Lento e tranquillo
Hudba: Hans Krása – String Quartet
Choreografie: Eran Gisin

The Moonand I
Hudba: Pavel Haas – String Quartet
Choreografie: Neil Paris

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Motion Scores (ProART Company)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na