ProART Company a deset českých skladatelů

Soubor ProART Company, který na české scéně pobývá již deset let, zaštiťuje nejen vlastní tvorbu, ale také festival uměleckých workshopů, který se koná každé léto v Brně a v Praze, stejně jako celoroční kurzy současného tance pro veřejnost. Vůdčím duchem souboru je po celou dobu tanečník a choreograf Martin Dvořák. Ve své vlastní tvorbě company stojí na hranici moderního a současného tance, přičemž právě zakotvení v dědictví taneční moderny a její svébytné estetiky je citelné. Není ryze alternativní a experimentální skupinou a vpouští do svého repertoáru méně prvků fyzického divadla a nových směrů než většina jejích generačních souputníků. Novinky na repertoáru souboru (který oficiálně udává sedm stálých členů a množství hostů) se obvykle objevují právě v rámci letního festivalu, ale letos je ProART plodný i mimo toto období.

Jako příspěvek k Roku české hudby vznikl projekt Motion Scores, pásmo deseti choreografií na hudbu deseti skladatelů, kteří svým působením zasahují první polovinu dvacátého století. Z oslovených choreografů se této příležitosti chopila desítka, a tak výsledný kus koresponduje i s výročím skupiny, která patří k plejádě letošních tanečních jubilantů. Vytvořit koláž choreografií v moderním až současném stylu na hudbu českých skladatelů je odvážné i ošemetné. Faktem je, že v historii tance není kombinace moderní choreografie a vážné hudby novinkou. První dvě generace taneční moderny počínaje Isadorou Duncan s oblibou využívaly partitur vážné hudby, skladeb původně vůbec neurčených k tanci, jako inspirace pro svou tvorbu. Při pohledu na scénu současnou musíme uznat, že zájem choreografů se v současnosti přesunul k hudbě soudobé, občas autorské, ale pokud již pracují s hotovými kusy, drtivá většina z nich sahá po představitelích od šedesátých let výše, především k minimalistům. Pokud se zamyslíme nad současnou tvorbou českou, choreografové téměř přestali využívat melodické hudby a vůbec skladeb s jasně danou strukturou, sahají ke konkrétní hudbě, zvukům, ruchům, své taneční kusy stavějí na hudbu, která je obvykle obrovskou jednolitou plochou, z níž málokdy vystoupí na povrch dynamická změna.Je samozřejmě ošidné generalizovat. Najdou se tvůrci, kteří se vrací ke starší hudbě, ale často se dá vysledovat jasná linka mezi využitím například komorní tvorby skladatelů první poloviny dvacátého století a specifickým tanečním slovníkem, který se také velmi drží inspiračních zdrojů této éry, tedy taneční moderny (typicky repertoár školního souboru Tanečního centra Praha Balet Praha Junior, tvorba některých konkrétních choreografů). Tradici tvorby na soudobou českou tvorbu, hudbu dvacátého století udržuje s přestávkami Festival Nové Evropy spojený s Cenou Jarmily Jeřábkové, který každé dva roky, pokud situace dovolí, organizuje Konzervatoř Duncan Centre. Jeho účastníci mají vždy předepsanou tvorbu konkrétního českého skladatele, s níž se musejí popasovat. A i někteří mladí choreografové z okruhu pražské HAMU sahají po soudobých skladatelích. Pak jsou tu samozřejmě hudební stálice určené k tanečnímu zpracování, například nesmrtelné Svěcení jara, po němž sahá každá generace. Nesmíme zapomenout ani na Českou baletní symfonii I a II z repertoáru Baletu Národního divadla.

Ale zpět k ProARTu. Že někteří choreografové odvykají pracovat s hudbou jasně strukturovanou a naplnit ji tanečním materiálem, stát se jejím partnerem, procítit a využít celou její hloubku, její potenciál, melodické finesy, dynamické změny, to se trošku odhaluje právě v případě, kdy vznikají choreografie programově na zadání. Práce se skladbou, která má jasně danou strukturu, melodii, orchestraci, dynamický vývoj, na komorní skladby členěné do vět, je jiná než práce s jednolitou hudební plochou minimalismu, kterou je možné kdekoli přerušit a doplnit nahrávkou zvuků. Pokaždé lze samozřejmě vytvořit svébytné dílo, ale první způsob přeci jen vyžaduje specifické schopnosti hudbu nejen „slyšet“, ale také „cítit“. A v tom se zkrátka vychází ze cviku. Použití vážné hudby samozřejmě neimplikuje, že choreograf má její strukturu kopírovat!, ale měli bychom z jeho interpretace, protože taková choreografie vlastně je vizuální interpretací hudby, poznat, že s ní pracoval, pochopil ji a tvořivě s ní nakládal, byť by ji nakonec zcela popřel.

Program Motion Scores složený z deseti choreografií je dramaturgicky sestaven tak, aby vznikl jednolitý tok všech deseti pohybových inspirací, a to bez přestávky. Jednotlivé choreografie nemají vlastní názvy, v programu jsou uvedeny jen názvy skladeb. Propojit je do dramaturgického celku se podařilo vcelku funkčním způsobem: ve večeru tančí pět interpretů, kteří se v jednotlivých choreografiích střídají, ale nemění kostým (jednoduché šedé či černé kalhoty a bílé košile a trička), světelný design je také jednotný (až na jednu výjimku je většina světel řešena shora, jako do různých tvarů vykryté „sprchy“) a mezi jednotlivými choreografiemi byly vytvořeny určité spoje, které fungují více či méně plynule, konec jedné předznamená většinou druhou, tanečníci se střídají bez nápadných odchodů a příchodů, pokud to není součást choreografie.Je zajímavé, nakolik si řada choreografií je svým tvaroslovím podobná, ačkoli máme před sebou dílo deseti různých autorů, a také škála hudebních skladeb je rozvinuta na ploše padesáti let, tedy nejde o jednolitý směr či školu, ale nejméně o dvě generace. Přitom se ale taneční slovník mnoha autorů podobá, a jak již bylo poznamenáno, převládá zde inspirace moderními tanečními směry a méně už tanečními technikami pozdějšími. Některé choreografie skutečně kolem diváka projdou a po skončení představení si žádné výrazné body z nich nezapamatuje.

Jako první na programu je část smyčcového kvartetu Hanse Krásy a choreografie Izraelky Elen Gisin, která jako hlavní prvek pro ženské sólo (Mirka Prokešová) a další tanec využívá gesta rukou. Nevíme však, co tanečníci drží, na co ukazují, co vlastně gesta znamenají. Mám nepříjemné tušení, že využití jistých gest se v současném tanci stává stejným klišé, jako když se používá baletní pantomima bez zjevného dramaturgického záměru. Že některé pohybové sekvence zažité z tréninků a obecných variací se stávají materiálem, o kterém jsou choreografové přesvědčeni, že je už dostačující sumou prvků, z nichž možno složit jakoukoli choreografii…

Část smyčcového kvartetu Pavla Haase inspirovala britského spolupracovníka souboru Neila Parise k choreografii, již odstartovalo mluvené slovo, či spíš slovní fotbal mezi mužskými interprety. Moderní choreografie pojatá jako duet dvou tanečníků byla abstraktní a přinejmenším zkušeně zatančená, ačkoli její obsah není jasný. Německá autorka Bärbel Stenzenberger si vybrala Antonína Dvořáka a koncert pro klavír a orchestr g moll, část andante. Sólo tančila Irene Bauer a materiál byl minimalistický, postavený zčásti na civilním pohybu, částečně na gestech rukou. Část choreografie se odehrává vleže na zemi, divák se má soustředit na drobné pohyby, které žena provádí v širokém kuželu světla, do nějž byla na začátku vmanipulována. Dojde i na zapojení hlasu ve výkřiku, který zní trochu děsivě, ale tanečnice pak obchází jeviště s nadšeným úsměvem, jako kdyby obdivovala úchvatnou přírodní scenérii. Choreografie jen příliš nevyužívala samotnou hudbu, je to právě ten případ, kdy vzniká dojem, že by mohla být zatančena na množství jiných skladeb a stále s týmž účinkem.Zajímavě naložila Leonie Wahl (CH/A) se sonátou Bohuslava Foerstera, na kterou postavila choreografii o vztazích mezi mladými lidmi. Překvapila pohybovým materiálem, který sice doplňovat strukturu hudby, ale vycházel spíš z pohybů, jaké vídáme na diskotéce, inspirovaný trochu jazzovým tancem, tanečníci jako by se pohybovali každý ve svém vlastním světě, prožívali hudbu snad úplně jinou, než jaká zněla ze záznamu, ale přece se choreografie rozvíjela v souladu s její strukturou. Nicméně ani zde nebyl viditelný rozdíl v dynamice pohybu, když se změnila dynamika skladby, jako kdyby ji choreografka nereflektovala (jistě je absurdní předpokládat, že ji nevnímá, ale přeci jen bychom očekávali alespoň nějaký náznak využití tak příjemné melodické materie). Leoše Janáčka (Zdenčiny variace) si vybral Martin Dvořák, který zatančil duet s Irene Bauer, choreografie příjemně plynula, využívala i práci se zemí a byla jednou z těch, které si s hudbou rozumějí. Hudba Jaroslava Ježka v duchu tanga inspirovala Gabriela Wonga (MAL) k taneční hříčce, kde se pojil moderní tanec s prvky oblíbeného společenského tanečního stylu, ale sexuální narážky byly zbytečně explicitní. Začátek s hovorem tanečníků, který vedl každý ve svém rodném jazyce, takže část z nich mluvila sama k sobě, duet, v němž si žena a muž vyměňují své role spolu s výměnou kalhot, a závěr, v němž se Mirka Prokešová se závojem z igelitu na hlavě věší na svého tanečního partnera jako opilá nevěsta.

Irene Bauer si vybrala Píseň lásky Josefa Suka, ale její choreografie byla trochu nepochopitelná. Šlo o mužské sólo, které tančil Martin Dvořák, sám o sobě a sám pro sebe, ale s nepochopitelně zkarikovanými pohyby. Moderní tanec a jeho předchůdci pečlivě studovali pohyby lidí s poruchou motoriky, ale používat pokřivený pohybový slovník, který tyto lidi připomíná, by mělo vždy být skutečně dramaturgicky opodstatněné. On by si totiž choreograf měl uvědomit, že v publiku může sedět i někdo, kdo má sám s pohybem obtíže, a dívat se na tanečníka pohybujícího se tímto způsobem by mohlo působit jako urážka.Orchestrální skladbu Bohuslava Martinů ztvárnil Jan Březina a vzít si takový druh hudby jako základ pro krátkou choreografii je náročné, jemu se však celkem podařilo možnosti využít a choreografie působila vyváženě. Bylo v ní využito i akrobatických prvků a hlavní slovo měli muži a jejich společný tanec trošku připomínal chlapecké pohybové hry, které se dnes posunuly do oboru rekonstruování lidového projevu. Využito bylo zpočátku kontra svícení proti divákům, což byla změna možná ne každému příjemná, ale přece jen oživila večer. Choreografie byla rozpohybovaná do prostoru, nesoustředila se na čistotu detailu, ale na dynamiku.

Sonátu Vítězslava Nováka si vybral slovenský choreograf Vladislav Benito Šoltys, ale jeho choreografie se s hudbou zcela, ale zcela minula. Sama choreografie byla vlastně výjevem ze vztahu dvou lidí, který nebyl pohybově nezajímavý, a jako čistě pohybový kus měla i vtip a vývoj. Tanečníci (Mirka Prokešová a Martin Dvořák) si na scénu přinesli židle a rozehráli vlastně pohybovou etudu, v níž se partnerka snaží upoutat svého muže. Drobnými pohledy, pohyby, interakcí, které se on vyhýbá. Ale kdyby se celý tento výjev odehrál na ticho nebo na ruchy, výsledek by byl naprosto stejný. Celá plocha tak úžasně nápadité skladby s množstvím motivů a úžasnou gradací zůstala nevyužita a v tomto případě se zdá, že hudba nebyla pro autora inspirací, ale překážkou.

Večer uzavřela partita Vítězslavy Kaprálové v choreografii Evy Klimáčkové, která v ní využívala principů kontaktní improvizace, byla z hlediska taneční techniky nejsoučasnějším kusem na programu a její téma poněkud krušivé, neboť tanečníci měli černé pásky přes oči a rozehrávali duety o vzájemné podpoře, bloudění a shledávání. Choreografka zkušeně zacházela s hudbou a vytvořila tak důstojnou tečku za jinak poněkud rozkolísaným večerem.ProART Company chystá v koprodukci s německou taneční skupinou Bo Komplex další premiéru , která již proběhla v Bonnu. V Praze ji uvidíme v Ponci 19. prosince v rámci komponovaného večera s ještě dalšími choreografiemi a má poněkud kontroverzní téma. Pod názvem Another JAN se skrývá choreografie o bratrech Mašínových, ale jaký k nim vlastně umělci ze sdružení ProART mají vztah, to ukáže teprve samotná inscenace.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Motion Scores
Námět a režie: Martin Dvořák
Technické zajištění: Roman Jajčík a Jiří Bilík
Kostýmy: Jindra Rychlá
Premiéra 8. a 9. listopadu 2014 Moravská galerie Brno
(psáno z reprízy 12. 12. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Irene Bauer, Jan Březina, Martin Dvořák, Petr Nebřenský, Mirka Prokešová

Molto Lento e tranquillo
Hudba: Hans Krása – String Quartet
Choreografie: Eran Gisin

The Moonand I
Hudba: Pavel Haas – String Quartet
Choreografie: Neil Paris

Koncert pro klavír a orchestr g-moll, op. 33, Andante sostenuo
Hudba: Antonín Dvořák
Zvuková úprava: Olaf Reinecke
Choreografie: Barbel Stenzenberger

Sonata quasi fantasia pro housle a klavír, op. 117, Allegro moderato
Hudba: Bohuslav Foerster
Choreografie: Leonie Wahlová

Tema con variazioni pro klavír (Zdenčiny variace)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Martin Dvořák

Koncert pro klavír a orchestr. Tango. Andante quasi moderato
Hudba: Jaroslav Ježek
Choreografie: Gabriel Wong

Píseň lásky, op. 7
Hudba: Josef Suk
Choreografie: Irene Bauer

Koncert pro housle a orchestr č. 1 Allegretto
Hudba: Bohuslav Martinů
Choreografie: Jan Březina

Sonáta pro housle a klavír d moll, Allegro giusto
Hudba: Vítězslav Novák
Choreografie: Vladislav Benito Šoltýs

Partita pro smyčcový orchestr a klavír, op. 20, Andantino
Hudba: Vítězslava Kaprálová
Choreografie: Eva Klimáčková

www.proart-festival.cz
www.divadloponec.cz

Foto divadlo Ponec

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Motion Scores (ProART Company)

[yasr_visitor_votes postid="141072" size="small"]

Mohlo by vás zajímat