ProART hledá básníky dneška
Rozhovor s uměleckým ředitelem ProART, choreografem a režisérem Martinem Dvořákem, se nese v duchu jejich letošního motta:
Němí básníci nad městem – Zuřivá poezie dneška
Co si pod touto slovní hříčkou můžeme představit?
Snažím se každou sezonu nějak dramaturgicky vymezit, i když to není pochopitelně snadné dodržet. Těch okolností a situací je mnoho, na které musíme reagovat. Po loňské trefě do černého s projektem USPUD_emoticon jsme se rozhodli vrátit do Vily Tugendhat. Jako umělec se nechávám inspirovat vnějším světem a impulzy z něj. Loni jsem našel tato pojítka v tvorbě Vítězslavy Kaprálové a básníka Ivana Blatného. Jejich vzájemná kongenialita a jistá duševní spřízněnost (křehkost) mě dovedla k tomu příměru o hledání poezie a básníků dneška. Toto motto se netýká jen našeho festivalu, ale i letošní tvorby ProART. Ale asi bychom měli jít popořadě, aby se ty okolnosti pospojovali i čtenářům, potenciálním divákům.
Co vše se tedy událo od vaší loňské premiérové trilogie USPUD_emoticon, Motion Scores a Another Jan a jedenáctého ročníku ProART festivalu?
Od začátku roku jsme spíše seděli u počítače a dělali administrativu, než umělecky tvořili. Nicméně jsme hostovali v Paříži v Českém centru a Canaldanse právě s Emoticonem a opět taky v Bonnu a Linci. Až nyní s příchodem jara se obrysy nadcházející tvorby začínají ukazovat zřetelněji. První premiéru budeme mít v rámci festivalu pod titulem Básníci města. Je to vlastně takový náš příspěvek k tomu zmíněnému poetickému mottu. Půjde o nadžánrovou syntézu reagující na tvorbu skladatelky Kaprálové a básníka Blatného. Jde o projekt pro jednu herečku, dva tanečníky, jednoho hudebníka a dva skladatele. Ti totiž současně s námi připravují na základě materiálů, podkladů a odkazů novou kompozici, která buď reaguje na to stávající dílo či na mou choreografii, která zase reaguje na hudbu Kaprálové či text Blatného. Je to taková syntetická reflexe všeho a všech. Já sám tvořím i bez hudby, pracuji s textem, je to nové, jiné. Chceme vytvořit současné dílo s odkazem na tyto dva zesnulé umělce – básníky své doby. Momentálně jsme ve stádiu tvůrčího hledání a objevování. Premiéra bude 20. a 21. července ve Vile Tugendhat. To už ale poběží festival, takže je to i taková první vlaštovka do toho hledání poezie dneška.
Nebudu předstírat, že situace je růžová. Není. Doba se mění, je přesyceno. Já sám jedu silou vůle, s pocitem nepodlehnout. Jednou jsem chtěl tradici, tak ji buduji, nicméně se sebe ptám, jestli ta tradice ještě někoho zajímá. Četl jsem před pár dny rozhovor s panem Jiřím Bartoškou, prezidentem karlovarského filmového festivalu, který svou činnost přirovnal k běhání po úřadech s prosíkem a la: liško, liško, dej nám na festival a liška na to, dám, až dá krtek a krtek říká, dám, až dá žába a žába odpoví, dám, ale musí dát i myš. Tak nějak to vnímám i já a to jsme vedle Karlových Varů jen chudou nickou. Ale ta skutečnost taková opravdu je a polehčující je snad jen to, že v tom nejsme sami. Ten vnější dojem, možná působí jinak, ale za vodou my rozhodně nejsme.
Letos očekáváme dvacet pět lektorů z dvanácti zemí v čele s Ivou Bittovou, Kateřinou Beranovou, Ivanem Rajmontem, Štěpánem Páclem, Barborou Kohoutkovou, Nir Ben Galem, Nir De Volffem, Jeongho Nam a bezpočtem dalších. V Brně uvedeme snad deset divadelních večerů, v Praze letos jen čtyři. A i o ty se bojím. Mezi hosty uvítáme opětovně Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company z Izraele, která je nám blízko svou filozofií a snad i lidským nazíráním na umění. Dále přivezeme projekty z Itálie, Německa, Rakouska, Slovenska. Obzvlášť se pak těším na divadelní koncert Oldřicha Kaisera s Dášou Vokatou, kteří jsou pro mě prototypy básníků dneška. Jinak ten program není jen prvoplánově poetický, půjde i o konceptuální tvorbu a racionálnější odraz dnešní reality, možná jen v trochu netradiční formě.
Jak dokážete jako tvůrce a stále i interpret koordinovat tak nejistou tvorbu nezávislého souboru v Čechách se svou další uměleckou činností v zahraničí?
Nevím, jak to dělám. Důležité jsou nervy, umění odhadnout situaci, mít čuch na lidi, dobu, okolnosti. Nepropadat panice, když se zrovna nedaří. Bohužel můj „rozptyl” je příliš široký, svou nevyhraněností mě nikdo nedokáže zařadit, spíše vyřadit. 🙂 Moje touha experimentovat a současně tvořit pro kamenná divadla nejdou moc dohromady, jenže mě to tak baví. Moc lidí takto netvoří, jsou buď na jedné či druhé lodi. Já nechci opouštět jedno pro druhé. Naopak se mi nyní snad podařilo jedno s druhým propojit, když jsem přiměl vedení Theater an der Wien/Kammeroper Wien ke spolupráci na Schubertově Zimní cestě. Oni sice taky naříkají nad financemi, ale ten rozdíl je přibližně, jako když královna místo v Jaguáru, jezdí v BMW. A pro mě je to šance se setkat s tím dílem v úžasné interpretaci jejich zpěváka a pianisty. Uvidíme, těším se, to dílo i to divadlo je jedním z mých snů, do kterého se můžu znova vrátit.
Budeme moci vidět ten projekt i v Čechách?
Pracuju na tom. Nic není jisté. V Brně asi ano, Praha si o tom rozhodne sama. Každopádně s ním asi vyjedeme i za hranice. Tam jsme pořád žádaní. Chystáme výlet do Neapole, Turína, Londýna, Nairobi, opět na Maltu, Mexika. Uvidíme, co klapne. Dneska nevíte dne ani hodiny. A to je asi to, co tu tradici žene do záhuby. Tak se zeptejte za čas, co se změnilo a co z toho vyšlo. Pokud aspoň polovina, tak je to známka, že v tom už umím docela chodit.
Děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Martin Dvořák se narodil 23. 1. 1979 v Brně. V deseti letech započal osmileté studium na Taneční konzervatoři v Brně, které zakončil v roce 1997 maturitou a absolutoriem. Již od roku 1988 trvale spolupracoval s brněnským Národním divadlem na představeních opery a baletu. V roce 1996 získal částečný úvazek jako člen baletního souboru ND v Brně. Po ukončení studia nastoupil do prvního profesionálního angažmá do Laterny Magiky v Praze. V září 1998 se stal na tři sezony tanečníkem Pražského Komorního Baletu – Baletu Praha. Pod vedením uměleckého šéfa Libora Vaculíka dostal první příležitosti v choreografiích Šmoka, Kyliána, Northa, Vaculíka, Zusky a dalších. Se souborem navštívil řadu zemí. Za roli Svědomí v baletu Hirošima L. Vaculíka byl nominován na cenu Thálie 2000.
Od roku 2001 pracuje v zahraničí. Nejprve jako tanečník Volksoper Wien/Tanztheater Wien (2001/2003) pod vedením Liz King. V sezoně 2003/2004 byl členem švýcarského souboru Ballett Bern pod uměleckým vedením Felixe Dumerila. Od roku 2004 spolupracuje úzce s německým choreografem Jochenem Ulrichem. Nejprve byl pod jeho vedením sólistou Tanztheater Tiroler Landestheater v Innsbrucku a od roku 2006 pak jako sólista Baletu Landestheater Linz. Krom těchto trvalých angažmá hostoval v řadě projektů: Edith – vrabčák z předměstí, Josef a jeho bratři, Schwanensee-Rockballett, 3mal-lorca, Könige, Lorenzaccio, Oeidipus is Complex.
Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Nejprve spolupracoval s irským souborem Fabulous Beast Dance Theatre a choreografem Michaelem Dolanem na produkci Rite of Spring pro English National Opera v Londýně, s Tanztheater Homunculus ve Vídni a opět s Landestheater Linz na produkcích Anna Karenina, Rumi, Michelangelo a Sedm smrtelných hříchů Jochena Ulricha, tanečním divadle Matchgirl Opera s hudbou Tiger Lilies a vlastních choreografií do oper Příhody Lišky Bystroušky Leoše Janáčka a Rigoletto Giuseppe Verdiho. Od roku 2013 je hostem tanečního divadla Staatstheater Kassel v Německu pod vedením Johannese Wielanda (Readymades).
V roce 2008 započal magisterské studium Movement Research na Bruckner Universität Linz. V květnu a červnu 2012 absolvoval studium hatha jógy v Indii / Himalaja-Pradesh.
Ve Vídni se seznámil s novými choreografickými a režijními vlivy, které se snaží rozvíjet i ve své práci. Jako začínající choreograf vytvořil dvě choreografie pro Taneční divadlo Antares. Od roku 2004 pracuje jako choreograf souvisle. Doposud vytvořil přes dvacet vlastních choreografických prací, které byly uvedeny také na Slovensku, v Německu, Rakousku, Portugalsku, Polsku, Maďarsku a Izraeli.
Jako pedagog spolupracoval krátce s Baletem Národního divadla v Brně, Pražským komorním baletem, Tanečním divadlem Antares a ve Vídni s organizací Ich Bin O. K. pro mentálně postižené děti. Posléze pedagog Tance Terezín a workshopů ProART. V Innsbrucku pedagogicky působil na herecké škole Schauspielschule Sachers a v Linzi na Bruckner Universität (moderní repertoár).
V roce 2004 založil festival Tanec Terezín – umělecké ateliéry, jejichž filozofií je bořit hranice mezi jednotlivými uměleckými a divadelními žánry. S podobnou myšlenkou spoluzaložil občanské sdružení ProART, které terezínské snahy nadále rozvíjí.
Od roku 2004 působí Martin Dvořák jako umělecký šéf ProART Company a umělecký ředitel Mezinárodního workshop festivalu ProART.
(Zdroj: www.proart-festival.cz)
Foto Martin Babic, webové stránky ProART
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
