Problematické sklony dnešní taneční kritiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V této zemi máme instituci, jež se ujala zajišťování magistrů a doktorandů taneční vědy: Katedru tance na Hudební akademii múzických umění. Nahlédneme-li do odborných článků v časopise Živá hudba, kde frekventanti tohoto oboru, jejichž počty jsou značně limitované, často publikují, vidíme, že se zabývají tématy ekonomickými, společenským tancem, tancem a psychologií nebo nějakou formou tance ve společnosti v devatenáctém, osmnáctém či sedmnáctém století, nebo třeba historickými kostýmy. Stručně řečeno, zabývají se vším možným, jen ne teoretickou reflexí toho, jak dynamicky se proměňuje pojetí tance i choreografie ve světě či u nás. Netvrdím, že zmíněná témata nejsou stejně relevantní, jen se ptám, kdo bude za těchto podmínek tanečně teoretizovat naši přítomnost? Kdo bude v tomto konkrétním ohledu spolu-ovlivňovat diskurz? Když navíc víme, že ve světě to v taneční vědě jde. Proč by to nemělo jít také u nás?

Pro srozumitelnost, přítomností nemám na mysli okamžité trendy, ani se neztotožňuji s těmi, kdo za hodnotné pokládají výhradně ideu novosti „nové – nevzývám“. Jde mi o teoreticky založenou reflexi toho, jak se tanec v umění vyvíjel od šedesátých let a jaké to mělo dopady na zdejší tvorbu. Co všechno do sebe tanec implementoval a jak se změnilo a mění jeho postavení ve společnosti, způsoby bádání o něm i jeho postavení mezi jinými obory v závislosti právě na tomto vývoji. Tanec, nebo alespoň tanec, o kterém je zapotřebí mluvit, v sobě vždy od dob klasického barokního tance odrážel společensko-historické dění, jako například vztahy ve společnosti a hierarchii mezi nimi. Ptám se však, vrátíme-li se k tématu diskurzu o tanci, kdo, kdy a v jakém kontextu by o těchto otázkách měl hovořit z pozice uznávané autority? Proč se na akademické půdě intenzivněji nevedou debaty na toto téma? Proč se nepřekládají stěžejní teoretické zahraniční texty, aby se promyslelo pojmosloví i to, o čem, do čeho a ústy koho tanec dnes promlouvá do způsobů, jimiž poznáváme svět? Nebo se snad toto vše na akademické půdě děje, ale skrytě před světem?

Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)
Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)

Autorka recenze se mýlí, když nazývá propojení výtvarného umění a tance trendem, přičemž má na mysli trend jako cosi, čeho by se „opravdový tanec” měl brzy zase zříci. Pokud bychom uvažovali takto, museli bychom upřesnit, že jde o trend, který trvá již velmi dlouhou dobu. Konkrétněji, že trvá více než sto let. Marie Gourdain je ve svém přístupu k tanci dědičkou Loïe Fuller, hnutí Dada, Oskara Schlemmera, Alwina Nikolaise, nového francouzského cirkusu v čele s Joanem Burgoisem či Xaviera Le Roi, představitele směru, který vznikl ve Francii v devadesátých letech a byl charakteristický potřebou kladení si otázek po povaze choreografie, těla, objektu i instituce, nebo třeba u nás nedávno viděného Dimitrise Papaioannoua. Proč je důležité tyto souvislosti nepominout? Protože tito umělci se zajímají o něco docela jiného než o své tančící tělo ve smyslu modernistických tanečníků – choreografů. Zajímají se mimo jiné o metamorfózu abstrahovaného těla – o jeho ohýbání, skrývání, omezování, rozpouštění, rozmlžování, mysterium, gesto, formu. Zachází-li Marie Gourdain s tělem jako s architekturou, pak navazuje na rodovou linii umělců, kterým nejde primárně o to, aby choreografie sloužila jako nástroj, který by jim umožnil tančit, případně ukázat, jak skvěle tančit dovedou, nebo aby vytvořili energetický, harmonický, estetický či expresivní tok pohybu. Vyčítat Marii Gourdain absenci těchto pojetí choreografie a vyvozovat z takové absence „nechoreografičnost“ její tvorby je další zásadní omyl. Fuller se přece také diametrálně lišila od Duncan, Schlemmer od Labana, Nikolais od Graham. Fuller šlo o proces vtělené metamorfózy. Její tělo se skrývá, a to co zůstává, aby tančilo, je látka, matérie jejího sofistikovaného kostýmu. U Nikolaise pak jde o metamorfózu jako zviditelnění jiné skutečnosti. Stejně je tomu u Schlemmera, u nějž jde o tělo v pohybu přeměněné v tělo abstraktní, jež se pohybuje v abstraktním prostoru a touží objevit ur-formu. Dotknout se tak něčeho, co člověka přesahuje a vede ke komplexnímu vnímání univerza. Postmoderna si právě z Bauhausu a z přemýšlení Oskara Schlemmera mnohé vypůjčuje. Vždyť bauhauští mistři vyučovali na Black Mountain College. Zde studovali a tvořili své první performance také Cage s Cunninghamem, kteří ovlivnili celá newyorská šedesátá léta. Hudba, výtvarno a tanec se tu oddělovaly od sebe navzájem, avšak zacházelo se s nimi jako se vzájemně rovnocennými disciplínami. Zbavovalo se tu maskulinních gest a egotripních performancí na způsob Jacksona Pollocka, tak typických pro výtvarné umění padesátých let. Do hry tu vstupovaly náhoda a východní filozofie i rozporuplné převzetí role umělecké mocnosti Amerikou. Poté se na scéně zjevuje Judson Dance Theatre. Fyzikalita a zbavení se takzvané „modernistické omáčky“, která řeší v tanci otázku „kde, kdy, proč a jak“, přiklánění se k přeměně tance ve fyzickou akci, formální a strukturalistické přístupy, příklon k civilnímu běžnému pohybu a experimentování s tělesností. S tanečníky a choreografy pak pracovali z řad výtvarníků například Picasso, který skrze své kostýmy modifikoval pohyb v baletu Parade v choreografii Léonida Massina, nebo Robert Rauschenberg spolupracující s Mercem Cunninghamen či Trischou Brown a mnoho dalších. V sedmdesátých letech slavný soubor Pilobolus praktikoval fyzické divadlo soustředící se na metamorfózu těl a čistě fyzickou akci, i když někdy také s divadelními prvky.

Jde tu zjevně o zcela jiný, odlišný přístup k tělu v pohybu, než na jakém staví ti, kteří pojímají tanec jako možnost sebeexprese, energetického víření, nebo ukázku určitých technických kvalit a výkonu. Dějiny tance však tyto fenomény do sebe absorbovaly, jsou ceněny jako avantgardní, hodné pozornosti i rozboru. Dodnes ovlivňují umělce napříč obory.

U nás se těmito postupy umělci skutečně začínají zevrubněji zaobírat teprve v posledním desetiletí. Ale jak víme například z knihy Viktora Čecha Choreografický moment, na přelomu tisíciletí došlo ve světě ve výtvarném umění k obratu k inscenování, k choreografii a k pohybu vůbec (a tento zesílený zájem ze strany výtvarných umělců stále trvá), což se recipročně odrazilo a odráží ve světě tance a divadla.

Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)
Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments