Proč je nezbytné zažít Cirkopolis

Pražský festival nového cirkusu a artových projektů na pomezí pohybového divadla, výtvarného umění a hudební performance oslavil v polovině února desáté jubileum. Divákům dopřál sedmnáct představení na třech scénách, tradičně se konala v paláci Akropolis, divadle Ponec a nově v Kásarna Karlín. A jak u komorního formátu přehlídky již bývá zvykem, z pěti zahraničních titulů byla tři sóla a dva duety. A navíc hned čtyři z nich se v ČR představily poprvé! Programovou nabídku doplnily tři tuzemské produkce a čtyři workshopy vedené festivalovými hosty.

Dramaturgie předchozího ročníku nabudila směrem k letošnímu programu velká očekávání. Neboť, co by mohlo překonat hostování brilantního žongléra a skvělého performera Wese Pedena a uvedení jeho nejnovější inscenace Rollercoaster jen pár dnů po světové premiéře ve Švédsku? Totéž platí o neuvěřitelně šíleném projektu Work režiséra Claudia Stellata, ve kterém slovo extrém teprve nabralo význam. A co teprve třetí návštěva Belgičana Alexandera Vantournhouta? Po hostování s představeními Aneckxander v roce 2015 a o tři roky později Red Haired Men, ve vloni uvedeném duetu Not Standing – Through the Grapevine zkoumal spolu s Axelem Guérinem proporcionalitu lidského těla. Ale naštěstí, ročník završující úspěšnou dekádu, se vyprofiloval zcela po svém.

Opět se potvrdilo, že každá edice nejen jako by předvídala proměny ve společnosti a ve světě, ale současně citlivě reagovala na dynamiku aktuálních dnů. Letošní programová nabídka zahraničních titulů vsadila na fascinaci objekty a vztahovou chemii a na druhém pólu se odehrávaly hraniční tělesné (až psychofyzické) zkušenosti. Akcentovala se témata jako zranitelnost a utrpení, bolest, potřeba sebelásky a péče, ale také spontaneita a hravost. Cirkusové dovednosti zde opět nebyly využity prvoplánově k prezentaci virtuózně ovládnutého řemesla. Techniky pozemní a vzdušné akrobacie, žonglování, a dokonce i klaunské principy se zde staly komunikačním jazykem a jedním ze stavebních kamenů představení. Festival Cirkopolis obvykle nepolévá publikum adrenalinem, ani se představení zpravidla nepřetrhávají vpády potlesků po viditelně náročném výkonu.

Vášeň
Jednou z nejvýraznějších programových novinek bylo představení nabité živočišnou maskulinitou, erotickým jiskřením, surovostí i něhou. Dva téměř obnažení performeři Arno Ferrera a Gilles Polet s těly utaženými v kožených postrojích v představení s názvem Cuir skrze manipulaci jednoho s druhým připomínali gladiátory, krotitele zvěře, ale také vášnivý pár. Díky čistému minimalismu ve všech složkách vyvěrala na povrch tíha témat, jako například snaha vlastnit, ovládat, limity intimity a obecněji sexuální orientace, genderové předsudky aj. K revizi zažitých představ přizpůsobili i samotný prostor, který rozdělili na dvě protilehlé divácké tribuny a svůj „ring“ vymezený oranžovým čtvercem nasvítili zářivkami. Dění na scéně připomínalo permanentní souboj s nezbytností vymezit čas i na „ručník“. Otírání potu sobě navzájem, až rituální zastavení v toku fyzických akcí, jako by umocňovalo jejich cyklickou závislost v získávání převahy jednoho nad druhým.

Řemínky a úchyty jim při párové komunikaci dovolovaly dosahovat nepřirozených pozic s neustálou atakou hraničního pásma rovnováhy. Navzájem si poskytovali svá těla, udržovali spolu téměř neustálý kontakt, čím nezabírali více prostoru než o rozloze jednoho člověka. Podobný zážitek se naskytl před dvěma lety při sledování intimního dialogu smíšeného akrobatického páru Claudel Doucet(ové) a Cooper Smitha. Ti performanci nazvanou Se prendre umístili do prostor činžovního bytu. Nízký počet diváků navozoval pocit návštěvníka, jenž se ocitl uprostřed bouřlivější domácnosti a nahlíží tak nejen do pokojů včetně ložnice nebo kuchyně, ale také do útrob nesnadného partnerského soužití. V obou případech se představení neodvíjelo pouze sledováním artistů, ale záměrným rozmístěním publika tak, aby se zahlédnutí nebo pozorování ostatních přihlížejících stalo nevyhnutelným.

• 

• 

Sebezapření
Jednu závažnou kapitolu, a to sebezapření vedené k dobrovolnému snášení bolesti a vystavování se ohrožení na zdraví, otevřel italský performer Elena Zanzu. (V angličtině používá E. Zanzu zájmena they/them, pozn. red.) Projekt Ez připomněl extrémní praktiky alternativních happeningů a performancí rozvíjených od druhé poloviny minulého století, kdy se performeři například zavěšovali na háky za nejrůznější části těla, vyřezávali do kůže ornamenty, vystavovali se vodě, ledu a mnoha jiným běžně diskomfortním a mnohdy neuvěřitelným situacím. Zanzu vstoupil na scénu, brzy se ponořil do nádoby s vodou a zadržel dech. V tu chvíli se sice jako divák dívám na umělce ponořeného do tekutiny a obraz generuje asociace na široké škále od Shakespearovy Ofélie po Baumanovu tekutou modernitu, jenže současně s prodlužující se dobou jeho apnoe narůstá znepokojení, zda se jeho úzký kontakt sama se sebou v uzavřeném prostoru nemění v pokus o dotek lákavého posouvání osobních limitů.

Vynořil se. Nakonec. Dechová regulace byla prologem k participativní části, kterou Zanzu zahájil vyvázáním provázků okolo hlavy japonskou technikou shibari, za něž se následně zavěsil (nejedná se o paralelu s hair-hangingem – pozn. autorky). A demonstrativně se sám vytáhl nad zem. Dialog s dobrovolníkem znamenal první závažný krok k převzetí odpovědnosti za jeho bolest. Příchozí se totiž stal jeho protiváhou. Pokud se divák nechal unést a stoupal výš a nekoordinovaně si „létal“, Zanzu jednoznačně musel trpět. Provázky se mu s každým pohybem dobrovolníka více zařezávaly do tváří. Skupinové výzvy, a to táhnout za provaz, ke kterému se Zanzu připnul a položil se na podlahu, se mnozí z první řady postupně zřekli. Slova snesou všechno, ale vystavení se přímé nabídce „táhnout“ spolu s ostatními pro mnohé zezačátku znamenalo připojit se „jako všichni“ a opravdu se podílet na vlečení jeho těla, než pochopili, že právě ve svých rukách mají cizí bolest. Zanzu svoje emoce nevystavoval. Nekomentoval svůj stav. Performance Ez se stala výzvou ke zpracování osobních rozpaků z přihlížení krutosti, o to hůře, že dobrovolné na obou stranách.

Radost a poezie
Zcela odlišnou energií zaplavila prostor Kasárna Karlín akční malba – belgická show Plock! (že by analogie k Pollock…) Akrobat Jakob Lohmann hrou s barvami rozjasnil snad všechny přítomné, nejen děti, kterým bylo představení primárně určeno. Soubor Grensgeval vytěžil poměrně často využívanou formu i téma sázkou na velkorysou otevřenost, oční kontakt a komiku. Jednotící prvek – pláštěnky a návleky pro publikum, jeho rozmístěním byl prostor ohraničen ze tří stran. Umocnil pocit, jako bychom všichni byli na návštěvě ve výtvarném ateliéru a malíř se zrovna odhodlával začít své velkolepé dílo. S pružností gymnasty barvu nanášel, roztíral, cákal, dokonce rozfukoval nebo svým tělem doslova a naplno patlal. Vyvolával salvy smíchu i úsměvy, jeho naivitou motivované počínání, avšak s jasným cílem zaplnit barvami plochu, si postupně získávalo obdiv.

• 

• 

• 

Na opačném konci barevného spektra pak stála objektová performance Materia. Svým pojetím lehce zádumčivá, ale okouzlující až magická hra polystyrénu a vzduchu vytvářela snové krajiny, v nichž performer Andrea Salustri stál v pozadí. Byl hybatelem, jenž dopřál materiálu prostor a pozornost, a ač jej vystavoval působení sil, nejčastěji proudícímu vzduchu, přesto jako by chvílemi polystyren zcela přebíral vládu nad jevištěm. Stavebnina určená k zateplování nebo geometrické tvary pod jeho rukama nebo v jiných kinetických souvislostech rozproudila myšlenky v diskurzu fyzikální laboratoře po galerii konceptuálního umění. Expozice hmoty rozvířila úvahy o mentálním cirkusu, jak svůj hluboce badatelský koncept nazývá Johann Le Guillerm, ale také o udržitelnosti a recyklaci. Nadstavbou performance, která je koncertem originálních nápadů prověřujících vztah těla a objektu a rozvedených do precizního detailu, je zpracování použitých nebo poškozených kusů. Buď jsou zbytky kompostovány červy, kteří mají díky svému enzymu schopnost jej natrávit, anebo jsou dále využity pro výtvarnou a plastickou tvorbu pod souhrnným výstavním projektem Toxické krajiny.

Přízvisko „cirkusové“ představení by z letošní nabídky patřilo žonglérsko-hudebnímu duetu nazvaném S’assurer de ses propres murmures. Francouzská show, v níž exceloval bubeník (Pierre Pollet) i akrobat (Julien Clément), nacházela radost ve vzájemném naslouchání a našeptávání (doslovná část, v níž bubeník šeptal žonglérovi pokyny). Jejich souhru na scéně určoval rytmus žonglování a bicích, odvíjela se od hodů, úchopů, dopadů, úderů, tření, vibrací a chvění. Francouzská dvojice Collectif Petit Travers ve svém představení výborně vytěžila techniky žonglování s míčky a balancování tyče k provázání s hudební linkou, která svou excelencí občas hrála „první housle“.

• 

• 

• 

Tuzemskou tvorbu nakonec reprezentovaly jen tři soubory. Performerka Lenka Švolíková ve svém sóle Sandwritten rozvíjela podoby komunikace s publikem. Souboru tYhle (Felix Baumann, Sean Henderson, Lukáš Karásek, Johana Pocková) uvedl v premiéře indoor verzi původně pouliční pohybové komedie Suitcaseboarding, v níž hlavní roli obdržely kufry. A Bratři v tricku (Adam Jarchovský a Václav Jelínek) festival završili Kabinetem žonglérských kuriozit, vědeckým exkurzem do tajů žonglování.

• 

• 

• 

Festival Cirkopolis ve své zahraniční části programu zprostředkovává vzácný kontakt s uměleckou tvorbou, mnohdy i navzájem protichůdnou a kontroverzní, ale která se výrazně odlišuje od mainstreamových produkcí, jež do popředí vystavují výkon, techniku a adrenalin a obvykle naplňují většinovou představu o novém cirkusu. Pražská přehlídka komorních projektů často založených na hlubším výzkumu je tímto platformou bezesporu rozšiřující obzory. Zároveň umožňuje až komunitní blízkost a přesah v „síťování“ kontaktů a její významnou součástí je organizace edukativního doprovodného programu. Festival našel své místo v celorepublikovém kontextu a během deseti let svou pozici upevnil na nezastupitelnost.

Psáno z festivalu Cirkopolis 12. – 18. února 2023.

Cuir
Autoři: Arno Ferrera, Mika Lafforgue & Gilles Polet
Performeři: Arno Ferrera & Gilles Polet
Umělecká režie: Arno Ferrera
Externí poradce: Paola Rizza
Choreografie: Benjamin Kahn, Gilles Polet
Zvukový design: Amaury Vanderborght
Světelný design: Florent Blanchon
Světla a zvuk: Pierre-Jean Faggiani Saddler: Jara Buschhoff
Kostýmy: Jennifer Defays
Administrace, produkce a booking: Lou Henry, Anaïs Longiéras, Emma Lefrançois
Spolupráce: Alexandre Fray

S’assurer de ses propres murmures
žonglér: Julien Clément
bubeník: Pierre Pollet
Mise en scène: Nicolas Mathis
Light design: Thibault Thelleire
Scénografie: Olivier Filipucci et Thibault Thelleire Création costumes: Sigolène Petey
Zvukový design: Olivier Filipucci
outside eye: Marie Papon, Rémi Luchez et Alix Veillon
Vedoucí produkce: Anna Delaval
Koordinace logistiky: Audrey Paquereau
Administrace: Géraldine Winckler
Tour: Luis Da Sylva, Pierre-Jean Heude et Mathilde Marcoux

Plock!
Koncept, režie: Hanne Vandersteene a Mahlu Mertens
Akrobacie/ herectví: Jakob Lohmann / Camiel Corneille / Raf Pringuet
Zvukový koncept: Stijn Dickel (aifoon vzw)
Kostýmy: Sofie Rosseel
Dramaturgie: Mieke Versyp
Světelný design: Jeroen Doise, Saul Mombaerts
Technici: Rinus Samyn/ Korneel Moreaux,
S podporou: Vlámská vláda, De Grote Post, Dommelhof/Theatre op de Markt, Cicuscentrum, De Kopergietery, aifoon vzw, Via Zuid

• 

• 

• 

Ez
Autor, režie a provedení: Elena Zanzu
Dramaturg: Carla Rovira Pitarch
Zvuková režie: Mgr: Odil Bright, Adele Madau
Světelný design: Anna Boix Álvarez
Rigging: Sarah Jeneway
Zvuková technika: Adele Madau
Světelná technika: Marieta Rojo
Koprodukce a podpora: circusnext Laureate 2020–2021, platforma spolufinancovaná Europa Creativa / De Mar a Mar, v rámci programu POCTEFA / Department of Culture of the Generalitat de Catalunya / Mercat de les Flors / Claudio Stellato Company / Cirqu’Aarau.
Rezidence: La Central del Circ, Espace Périphérique, La Grainerie, La Verrerie, La Caldera, CC Escartín, Cirko, C.I.N.E Sineu, L’Estruch, Spazio Flic.

Materia
Autor a performer: Andrea Salustri
Světelný design a technická režie: Michele Piazzi
Technický tým: Andrea Parolin, Andreas Harder
Zvukový design: Federico Coderoni
Původní hudba: Ah!, Kosmos, Federico Coderoni
Kreativní pomoc: Mgr: Kalle Nio, Roman Müller, Darragh McLoughlin, Alex Lempert, Benjamin Richter, Matthias Buhrow, Mariagiulia Serantoni
Koprodukce: PERPLX
Rezidence: Espace Périphérique – La Villette, La Maison des Jonglages, Cirqu’Aarau, Katapult, Zirkusquartier Zürich, La Briqueterie CDCN du Val-de-Marne, kunstencentrum BUDA, PERPLX.
Další podpora: Evropská platforma circusnext spolufinancovaná programem Kreativní Evropa Evropské unie, CHAMÄLEON Productions, Cirqu’Aarau, circus re:searched, berlínský senátní odbor pro kulturu a Evropu, program TelepART Finského institutu v Německu.