Prodaná nevěsta v nové podobě otevřela sezónu v Plzni

DJKT mělo dosud na repertoáru inscenaci z roku 2015 dirigenta Olivera Dohnányiho a režisérky Jany Kališové. K nové inscenační podobě sáhlo v důsledku koronavirové krize, Smetanova komická opera nahradila původně plánovaného Wagnerova Lohengrina, kterého nebylo možné zkoušet. Řešení to bylo logické – Smetanovu operu umělci DJKT dobře znají právě z minulých nastudování. Jiří Štrunc Prodanou nevěstu v minulosti již dirigoval, Ivana Veberová za roli Mařenky získala Cenu Thálie, do všech rolí mohli být obsazeni osvědčení domácí pěvci a pro roli Jeníka má plzeňská scéna mladého talentovaného tenoristu Amira Khana. Tomáš O. Pilař režíroval v roce 2018 velkou zdařilou open air produkci Prodané nevěsty na plzeňském náměstí (dirigoval Norbert Baxa), která se setkala s příznivým ohlasem Plzeňanů, a bylo možné předpokládat, že se nyní vyvaruje jistých nelogičností, které se v této produkci objevily. Nová ´Prodanka´ ve Velkém divadle, jejíž dopředu deklarovanou devizou měly být plzeňské kroje, tak měla příznivé předpoklady pro zdárné nastudování a uvedení.  Oblíbený titul zřejmě lákal, neboť v době dovolených a v třicetistupňovém horku panujícímu v ulicích města bylo hlediště zcela zaplněno publikem v rouškách. Ani toto nepohodlí diváky od návštěvy opery neodradilo.

Že je operní orchestr v dobré formě, potvrdily první tóny předehry, pro jejíž začátek zvolil Jiří Štrunc velmi rychlé tempo. Hráče vedl s jistotou po celou dobu představení a orchestr podal pod jeho taktovkou kvalitní výkon. V celkovém provedení však na premiéře zanikly některé ze Smetanových fines a v určitých momentech by bylo ku prospěchu důslednější vypracování dynamiky, aby lépe vynikla plastičnost hudebních čísel. V některých okamžicích se hlasy pěvců v orchestru ztrácely.  

Pěvci neměli pozici snadnou – srpnové slunce a teplota byly proti nim. Přesto podali vesměs spolehlivé pěvecké výkony, byť byla pro většinu typická často špatná srozumitelnost zpívaného textu.  Amir Khan byl přesvědčivým Jeníkem. Tenorista disponuje znělým, vyrovnaným a barevným hlasem, a i nyní potvrdil své výborné hlasové předpoklady. Je pro plzeňskou operu bezpochyby velkou posilou a příslibem. Ivana Veberová byla se svým jasným znělým sopránem temperamentní Mařenkou. Ovšem ona i Amir Khan nepůsobili na scéně uvolněně; jako by je svazovaly paralelní děje a neustálé tance, na jevišti narežírované. Jevhen Šokalo disponuje stále ještě silným hlasem se znělými hloubkami, ale jeho dohazovači tentokrát chyběla potřebná jiskra. Velmi dobře zpívající Tomáš Kořínek působil v roli Vaška seriózně, i když režie tentokrát k zesměšnění postavy využila nejen dětské lízátko, ale i nezvedence střílející po Vaškovi z praku. Větší důraz na výslovnost by však prospěl nejen jemu, ale i Ivaně Šakové jako Ludmile Krušinové a Janě Foff Tetourové s Janem Hnykem v rolích manželů Míchových. Dalibor Tolaš jako Krušina artikuloval přesně, a právě jemu bylo rozumět každé slovo. Navíc dokázal na jevišti vytvořit charakteristickými gesty skutečnou živou postavu, osobnost, která upoutala působivým hlasem i přirozeným hereckým projevem. Půvabnou Esmeraldou byla Radka Sehnoutková a poněkud extravagantním Principálem Jan Ježek, který rovněž zaujal zřetelnou dikcí. Dobře se v roli Indiána uvedl Rostislav Florian. Sbory zaujaly krásným zvukem, sbormistrem byl Jakub Zicha.

Tomáš Ondřej Pilař vyšel ze své režie open air produkce. Je však problémem zhustit velkou produkci na standardní jeviště a navíc – co ´projde´ na náměstí, je v uzavřeném menším prostoru nepřehlédnutelné. Režijní nelogičnosti nyní v divadle nejen že nezmizely nebo alespoň neubyly, ale naopak nabobtnaly. Celou inscenaci neúměrně zatížily a místy posunuly až na hranu nechtěné parodie.

Tomáš O. Pilař nepracuje s jednotlivci, ale s celky a plochami. Nevyužívá hloubku jeviště, uzavře je pro paralelní děje a taneční akce, pěvci jsou situováni většinou na forbínu, sbor k postranním portálům a na lávky nad orchestrem. Výsledkem je, že se významné výstupy odehrávají mnohdy jakoby na okraji, jaksi mimochodem, a zanikají. Sbory stojí takřka nehnutě, jen se hromadně přemisťují. Herecké akce pěvců se smrskly na minimum, o jejich skutečném vypracování, natož rozehrání nemůže být ani řeči. Jednotlivé postavy nejsou pojaté do hloubky, působí ´nahozeně´.  Např. duet ´Věrné milování´ zpívá Jeník s Mařenkou každý na jiném konci jeviště. A neúměrné protahování Mařenčina vysokého ´c´ v druhém duetu s Jeníkem a vyústění jejich hádky bylo už za hranicí vkusu. Pěvci sice dělali po celou dobu představení co mohli, ale uplatnit své zkušenosti v tomto konceptu bylo obtížné. 

Paralelní děje a taneční akce dodané režií nejsou vždy v souladu s dějem hlavním, odvádějí pozornost od hudebních čísel a stěžejních dějových momentů. Například duet Jeníka a Kecala ´Znám jednu dívku´ je situován k postrannímu portálu, aby se na jevišti mohla rozehrát velká ilustrativní taneční scéna! Výstupy sborů jsou jen stafáží pro scény taneční. Jakkoliv je choreografie Martina Šintáka vkusná a souzní s hudbou, režijní nadužívání baletu a odstranění sborů ze scény jde proti opeře samé. Tance v ´Prodance´ jsou kompaktní složkou díla, vesničané jsou jejich součástí, nelze je odstranit. Snad nejvíce na tento přístup doplatila scéna komediantů. Z operního sboru udělal režisér roztleskávače – odsunul jej mezi diváky do hlediště, aby potleskem odměňoval taneční výkony. Ty se odehrávají na zcela prázdném, tu světlém, tu temném, a dokonce rudě nasvíceném jevišti. Defiluje na něm ne jeden, ale hned dva další Indiáni, velký balet, mladíci v jakýchsi husarských uniformách s partnerkami – všichni v efektních blyštivých kostýmech. Esmeralda působila v této záplavě poněkud ztraceně, vlastního tance komediantů se neúčastnila. Nekonají se ani tradiční špílce při zvedání závaží. Principál zve „slavné“ publikum z divadelní lóže. Zcela tak zanikla přirozená komika tkvící v prostotě a jednoduchosti chudé komediantské společnosti a v principálově svérázném přístupu k věci. Místo toho tu bylo najednou exkluzivní baletní a akrobatické představení. Těžko uvěřit, že by Principál s takto početným a vybaveným personálem zápolil s dluhy a měl falešného medvěda! Dráždivý duet ´Milostné zvířátko´ doplnil režisér nepochopitelně o komediantské dítě – holčičku, která předvádí, jaké že to zvířátko Esmeralda s Principálem z Vaška udělají. Žádné svádění, jen dublování a tříštění zpívaného. Kouzlo přišlo vniveč a podstata byla rozbita.

Nepochopením, nepříznivě poznamenávajícím děj, je ovšem především dodání nové postavy do Smetanovy opery. Tomáš O. Pilař dopsal do díla němou roli, Mařenčinu babičku, a pojmenoval ji Barbora Krušinová. Objeví se na scéně zcela náhle až při Mařenčině árii ´Ten lásky sen´, aby jí dívka svěřovala svůj žal. Režisér zcela opominul fakt, že tato árie je Mařenčiným vnitřním monologem. V něm je Mařenka sama se svým zklamáním, všemi opuštěná a jediným partnerem jí má být publikum.  Nikdo jiný. Tento nově vzniklý „dialog“ změnil smysl celého výstupu. Jeho jímavost je přítomností druhé osoby, i když je tato role ztvárněna špičkovou herečkou Monikou Švábovou s citem a pochopením, značně oslabena. Babička se objeví ještě na samém konci opery při závěrečném usmíření rodin. Její přítomnost je v obou případech absolutně neopodstatněná a působí rušivě. 

Hustě proklamovanou předností nové inscenace mají být plzeňské kroje. Ano, nová ´Prodanka´ je krojovaná, ale kostýmy Lenky Poláškové nejsou nijak diferencované a nereflektují děj. Sociální rozdíl mezi rodinou Míchovou a Krušinovou se do nich nepromítl, Vašek není nijak zvlášť vystrojen, ač to Mařenka tvrdí, je oblečen jako kterýkoliv člen sboru, je pouze vyzbrojen pugétem. Esmeralda má sukně dlouhé, netancuje, jen Bystrozraký by tedy mohl pozorovat její „hezké nožičky“.

Scénická koncepce Lukáše Kuchinky a Tomáše O. Pilaře nenavodila atmosféru prakticky žádnou. Jen přidala nespočet dalších rušivých prvků – neustálé a ničím neopodstatněné sjíždění a vyjíždění revuálek, maket vesnických domků či cípu vyšívaného šátečku narušovalo tok děje a hudby. Tři celistvá jednání byla rozkouskována na řadu jednotlivých obrazů. Na revuálky byly promítány reprodukce krajinných maleb, k nimž byly inscenovány nápodoby živých obrazů či paralelních dějů.  Na jevišti se objevují i holé kmeny bříz evokujících však spíše ruskou, než českou krajinu. Na zcela prázdném jevišti ověšeném na stranách vlajícími závěsy smetanové barvy se občas objevila rozměrná socha světce, která se ocitla i u Krušinových v sednici. Že logika věci režisérovi starost nedělá, dokládá mj. i fakt, že jeden z živých obrazů zpodobňuje dívky s hráběmi, tedy senoseč. Načež se v jiném obraze vedle světcovy sochy, která se nečekaně přemístila na jinou stranu jeviště, objeví strom v plném jarním květu. A přijde i jedna hádanka – scéna v hospodě se odehrává bez dekorace s pouhou pípou evokující řečnický pultík, na něž ovšem začne probleskovat červené světlo a valit se relativně hustý dým. Hoří snad, má panenko?

Divadlo J. K. Tyla má tedy novou Prodanou nevěstu. Není prosluněna přirozeným pouťovým veselím, postrádá hravost, bezprostřednost, obtížně se v ní hledá humor a vtip. Inscenace působí unyle, jaksi sterilně a bohužel – nudně. Naštěstí je tu ale nádherná Smetanova hudba, která dokáže divy. A po hudební stránce je nová ´Prodanka´ korektní, nezklame. Takže i při neustálém pohybu revuální opony si operní divák přijde na své a může ocenit genialitu Bedřicha Smetany, jehož nádherné opery nezaznívají z tuzemských jevišť v takové míře, v jaké by si zasloužily.