Prodanka a Káťa v zahraničí. Nejen to v Operním kukátku

Hudebně velmi půvabná práce představuje tohoto nejvýznamnějšího portugalského skladatele druhé poloviny osmnáctého století v nejlepším světle. Hudba je kompoziční obratností naprosto srovnatelná s tehdejší přední operní produkcí hvězd italské opery, například Niccola Piccinniho. Kompozičně je tvar pojat velmi tradičně. Po třídílné předehře se střídají recitativy (respektive recitativy accompaganato) s áriemi. První část je zakončena duetem a druhá sborem zpívaným sólisty. A není divu, protože skladatel studoval skladbu v Neapoli. Sólistický ansámbl je velmi vyrovnaný (dva soprány, dva mezzosoprány a jeden tenor) a stejně jako orchestr, prezentují naprosto neznámý opus se stylovou elegancí a samozřejmostí.

Kniha týdne
Parin Alexej – Paradigmen der russischen Oper. Wien, Hollitzer Verlag 2016. 296 stran. ISBN 978-3-99012-270-9. € 39,90 (pevná vazba). Renomovaný ruský operní kritik Alexej Parin se ve svém rozboru a výkladu paradigmat, modelů a archetypů ruské klasické opery zabývá v sedmi kapitolách v chronologickém řazení zásadními vztahovými otázkami námětů ruských oper z pohledu psychologie, sociologie a historiografie.

Na mnoha místech dochází k porovnání přístupu ruského a evropského filozofického myšlení při hodnocení látek operních děl od ruského hudebního klasicismu až k Prokofjevovi a Šostakovičovi. Zásadní otázkou pro autora zůstává ztvárnění moci v ruských operách, a to jak v pohádkových, tak i historických sujetech. Dále zkoumá i genderové hledisko a opakující se archetypy ve smyslu jungovské psychologické školy, problémy národní identity a mnohé další otázky. Velmi podnětná kniha, která zřetelně překračuje muzikologický rámec, je také svým přesahem do mnoha dalších humanitních oborů. Přes zdánlivě obtížnou anotaci se kniha velmi dobře čte, jde o prvý překlad do německého jazyka z ruského originálu. Kniha je cenná i přístupem k problému, neboť rehabilituje operní libreto (často podceňované jako „užitkový“ text) jako umělecko-historický dokument, nesoucí mnohé další významy.

Operní úsměv
Tenor všech tenorů Enrico Caruso (1873–1921) jednou onemocněl banálním respiračním onemocněním během svého angažmá v New Yorku.

Když se uzdravil, požádal místního lékaře, který k němu docházel, o vystavení účtu za poskytnuté služby. Lékař mu předložil účet na 500 dolarů, což byla na tu dobu opravdu značná suma. Caruso zareagoval s humorem: „Tak to jsem byl mnohem vážněji nemocný, než jsem si myslel!“