Prodloužený víkend s Richardem Straussem v Lipsku. Arabella, Salome a Žena beze stínu

Milovníci klasické hudby kladou rovnítko mezi Lipsko a Bacha. Ale že tady umí výborně zahrát i Richarda Strausse, to bezvýhradně potvrdily i poslední tři víkendové dny v místním operním domě, kde pro domácí i široké mezinárodní publikum připravili představení hned tří oper Richarda Strausse za sebou.

Líbezná opera Arabella Richarda Strausse je častým titulem na německých i světových jevištích. Proto, abyste zaujali publikum touto rozkošnou „sladkou“ hříčkou, potřebujete především okouzlující hlavní představitelku a výborně hrající orchestr. To druhé platilo v Lipsku dvojnásobně: orchestr Gewandhausu, řízený o všech třech večerech Generalmusikdirektorem a zdatným dirigentem Ulfem Schirmerem, dokonale vystihl průzračnost a lehkost této partitury. V hlavní roli zde již v loňské sezoně 2015/2016 (kdy měla produkce premiéru) debutovala americká rodačka Betsy Horne. Má za sebou již Maršálku, Elsu v Lohengrinovi, Agátu v Čarostřelci či Janáčkovu Káťu Kabanovou; hlasově jí part Arabelly vyhovuje, ale pro opravdové ztvárnění tak výjimečné role jí chybí určitá dávka noblesy a elegance. Je spolehlivou pěveckou interpretkou (přes pár nevydařených falešných tónů), ale chybí jí tajemství, které v sobě každá Arabella musí mít.

V rolích jejích rodičů se předvedli pěvečtí veteráni Renate Behle a Jan-Hendrik Rootering, přinášející na jeviště spíš odlesk bývalé slávy než skutečné pěvecké mistrovství zralých interpretů. Velký ohlas u diváků vzbudila ukrajinská sopranistka Olena Tokar (v lipské opeře v trvalém angažmá) jako mladší sestra Arabelly Zdenka – s hezkým, precizně vystavěným hereckým a pěveckým provedením. Ovšem jediným pěveckým výkonem, který by skutečně obstál v tvrdé mezinárodní konkurenci, byl Mandryka německého basbarytonisty Thomase J. Mayera, který stejnou postavu již úspěšně vytvořil mimo jiné také v Bavorské státní opeře v sezoně 2015/2016 po boku oslnivé Anji Harteros jako Arabelly. Mayer má pevný jistý hlas, dobře zvládnutou artikulaci, přesvědčivé herecké vystupování a zejména zemitost a charisma, kterému tentokrát vedle Arabelly podlehli i přítomní diváci. Diana Tomsche podala v menší, ale jinak efektní partii Fiakermilli jen matný výkon.

Inscenace Jana Schmidta-Garre s rozpačitou scénou jinak uznávané scénografky Heike Scheele nepřinesla žádný mimořádný interpretační vklad. Arabella je hudební konverzační komedie a odehrává se ve třech reálných prostorech. Snaha inscenátorů dílo „rozložit na atomy“ a v závěru je opět složit je sice srozumitelná, ale celkově nemá význam. Objevily se tu zbytečné snahy režírovat jisté scény záměrně „jinak“, například vstupní scéna Arabelly, která dle libreta přichází z vycházky a loučí se se svojí společnicí slovy: „Ich danke Fräulein. Holen Sie mich morgen um die gleiche Zeit, für heute brauch ich Sie nicht mehr. Adieu“, je umístěna nepochopitelně do Arabelliny ložnice, a to poté, co se Arabella právě probouzí? Druhý akt, odehrávající se během plesu o masopustu, si lze jen stěží představit s ošklivější výpravou – holé jeviště, šedivé, nic neříkající kvádry doprovází námluvy ústředního páru. Třetí akt se zas prostorově vymyká logice, není zřejmé, zda se ocitáme na chodbě hotelu (kde Waldnerovi bydlí), nebo už jsme v ložnici Arabelly, kde se Matteo oddává sexuálním hrátkám se Zdenkou. Celkově vzato: hudebně dílo určitě zaujalo, režijně již výrazně méně.

Následující den byl ve znamení premiéry nového nastudování Straussovy Salome. Vedení lipské opery do hlavních rolí obsadilo výtečné švédské a finské zpěváky: dobře vypadající a sytě znějící basbarytonista Tuomas Pursio (člen souboru) se převedl jako Jochanaan, krásným kulatým tónem patřičného dramatického výrazu se jako Herodes prezentoval mezinárodně věhlasný tenor Michael Weinius (jeho tělnatá postava v saku broskvové barvy byla výjimečně v této produkci přínosem); rovněž tak členka souboru Karin Lovelius zaujala hrou i zpěvem jako přesvědčivá Herodias. Švédská sopranistka Elisabet Strid se v Lipsku již dříve představila jako Ada v raném díle Richarda Wagnera Die Feen a jako Brünnhilde v Siegfriedovi. Nyní jako Salome předvedla strhující herecko-pěvecký výkon skutečně mezinárodních parametrů.

Inscenace talentovaného Arona Stiehla, silně umocněná scénou a kostýmy konceptuální umělkyně vystupující pod jménem rosalie (poznámka autora: opravdu s malým r), byla pastvou pro oči, uši i mozek diváka a držela jej v napětí až do posledního okamžiku. Rosalie (která bohužel během příprav ve věku čtyřiašedesáti let zemřela) navrhla poloprůhlednou přísně geometrickou scénu, připomínající úpadek města budoucnosti – zobrazující vnějškovou okázalost Herodova království i odvrácenou stránku jeho zhýralého dvora, budící až hnus.

Salome je v Stiehlově inscenaci teenagerka, která je zvyklá, že všechno, o co si řekne, dostane, a umí dobře manipulovat s Herodem. V režii je akcentováno nejen první citové vzplanutí Salome vůči Jochanaanovi, ale také její konfrontace se smrtí setníka Narrabotha, který jí miloval a zabil se pro ni (ve většině produkcí Salome smrt Narrabotha ani nezaregistruje). Při závěrečném polibku prorokových úst se Salome současně halí právě do pláště, který předtím zakrýval Narrabothovu mrtvolu.

Prubířským kamenem pro každého režiséra Salome je tanec sedmi závojů – v představeních po celém světě (často zachycených na DVD) se můžeme setkat s nejrůznějšími režijními postupy: od klasického „tance“ Salome končícího nahotou titulní pěvkyně až po choreografie, které pohybem dokreslují hlavní téma dalším příběhem či svlékáním Herodias či dokonce Heroda na jevišti. Lipská inscenace přináší během orchestrálního partu tance na jeviště divadelní skupinu v maskách (najatou Salome), která podobně jako v Hamletovi předvádí historii Herodovy rodiny, to jest násilnou smrt Herodova bratra (pravého otce Salome) spoluorganizovanou jeho manželkou Herodias a sexuální zneužívání dítěte – Salome jejím otčímem. Premiérový večer skončil bouřlivým úspěchem pro všechny interprety a celý inscenační tým.

Poslední večer lipského víkendu Richarda Strausse byl věnován mistrovskému dílu Die Frau ohne Schatten, ke kterému libreto podobně jako k Arabelle vytvořil dlouholetý spolupracovník Strausse, geniální Hugo von Hofmannsthal. Pohádková opera Žena bez stínu je u nás prakticky neznámá, ve světě je to jeden z pilířů světového repertoáru.

Současná lipská produkce je dílem režiséra Balázse Kovalika a (opět [!]) scénografky Heike Scheele. Je s podivem, jak výtvarná složka inscenace, která se jí tak výrazně nepovedla v případě později nastudované Arabelly, naopak kongeniálně zapůsobila v případě tohoto díla. Kovalik a Scheele umí proměňovat scénu zcela radikálním způsobem během pár okamžiků, pracují bohatě se symboly – a v případě Die Frau ohne Schatten jim to dokonale funguje – a jak se ukázalo v prvním zhlédnutém titulu: nefungoval tento princip v případě dějově prosté konverzační komedie.

Výtvarná a režijní složka Die Frau ohne Schatten byla uchvacující: technické zázemí lipské opery je mimořádné, na obrovité jeviště přijíždějí (nehlučně, bez přerušení hry) menší jeviště, přinášející zcela odlišné estetiky hracího plánu, ze země vyrůstají nevzhledné otlučené domy (kde bydlí barvířský pár) – práce s divadelním prostorem v této inscenaci by stála za samostatnou recenzi.

Zajímavostí interpretačního výkladu je například koncepce Císařovniny chůvy (Amme) jako Mefistofelky, podněcující svoji paní, aby si opatřila svůj stín, a přitom sledující vlastní temné cíle; ale i inscenování jinak opomíjených „křížových interakcí“ mezi hrajícími postavami: Císařovna – Barak, kteří uctívají stejné hodnoty, po nichž marně touží (mateřství, výchova potomků), a na druhé straně lehkovážný Císař a Barvířka, toužící po slávě a bohatství. Pro zdůraznění druhého zmíněného vztahu v postavě Zjevení mladého muže vystupuje sám Císař. Emocionálně silně působily scény vnitřního osamění a prázdnoty hlavních hrdinů – přestože se nacházeli v tom samém prostoru, jen k sobě nemohou najít cestu. Nádherné podobenství přinesl i klíčový moment Císařovnina rozhodnutí a poznání (ve třetím aktu), že nechce své štěstí na úkor někoho jiného – to bylo zobrazeno jako zápas v kruhu naznačeném na zemi s odkazem na rozhodování krále Šalomouna ve věci sporu dvou matek o dítě.

Generalmusikdirektor Ulf Schirmer dokázal po dvou náročných předcházejících večerech při lipské Ženě beze stínu nemožné: ještě více vygradovat výkon Gewandhausorchestru k úžasné zvukové symfonii plné dramatického napětí.  Vedle skvělého orchestru lze za nejkomplexnější výkon večera považovat Die Kaiserin skvělé Simony Schneider, pěvkyně disponující mimořádně krásnou temnou střední polohou hlasu s bezpečnými zářivými výškami (a přitom s dobrou výslovností sdělovaného textu). Americká pěvkyně Jennifer Wilson (Barvířka) bohužel na poslední chvíli své vystoupení odřekla, a tak narychlo musela přicestovat ruská pěvkyně Elena Pankratova, která roli zdárně zpívá již několik let na světových jevištích – a z portálu roli odzpívala znamenitým způsobem; bohužel v takto komplikované režii ji na jevišti musela zastoupit herecky mimořádně nenadaná asistentka režie, která vzhledem ke svému věku a celkové pohybové neobratnosti působila občas velmi rušivým dojmem. Zatímco Barvíře zpíval stále v neuvěřitelně dobré formě Franz Grundheber ve věku svých devětasedmdesáti let (!), zklamáním večera byl naopak německý tenorista Burkhard Fritz, zpívající bez lesku a často pod tónem. Přetěžkou roli Amme ztvárnila Herodias předchozího dne, švédská mezzosopranistka Karin Lovelius; zaujala herecky a svojí muzikálností, barva jejího hlasu se však nemusí líbit každému divákovi. Die Frau ohne Schatten byla opravdovým vrcholem mimořádného víkendu v Lipsku.

Hodnocení autora recenze:
Arabella – 70%
Salome – 90%
Die Frau ohne Schatten – 85%

Richard Strauss:
Arabella
Dirigent: Ulf Schirmer
Režie: Jan Schmidt-Garre
Scéna: Heike Scheele
Kostýmy: Thomas Kaiser
Sbormistr: Alexander Stessin
Světla: Guido Petzold
Dramaturgie: Marita Müller
Gewandhausorchester
Opernchor
Premiéra 18. června 2016 Opernhaus Lipsko
(psáno z reprízy 16. 6. 2017)

Adelaide – Renate Behle
Arabella – Betsy Horne
Zdenka – Olena Tokar
Fiakermilli – Diana Tomsche
Kartenaufschlägerin – Katja Pieweck
Graf Waldner – Jan-Hendrik Rootering
Mandryka – Thomas J. Mayer
Matteo – Markus Francke
Graf Elemer – Paul McNamara
Graf Dominik – Jürgen Kurth
Graf Lamoral – Sejong Chang
Zimmerkellner – Martin Petzold
Welko – Carsten Gläser
***

Richard Strauss:
Salome
Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Režie: Aron Stiehl
Scéna, kostýmy: rosalie
Umělecký spolupracovník rosalie: Thomas Jürgens
Dramaturgie: Elisabeth Kühne
Gewandhausorchester
Premiéra 17. června 2017 Opernhaus Lipsko

Herodias – Karin Lovelius
Salome – Elisabet Strid
Ein Page der Herodias – Sandra Maxheimer
Ein Sklave – Sandra Fechner
Herodes – Michael Weinius
Jochanaan – Tuomas Pursio
Narraboth – Sergei Pisarev
1. Jude – Rouwen Huther
2. Jude – Patrick Vogel
3. Jude – Tyler Clarke
4. Jude – Martin Petzold
5. Jude – Sejong Chang
Ein Kappadozier – Artur Mateusz Garbas
1. Nazarener – Julian Orlishausen
2. Nazarener – David Fischer
1. Soldat – Christian Tschelebiew
2. Soldat – Jürgen Kurth
***

Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Ulf Schirmer
Režie: Balázs Kovalik
Scéna: Heike Scheele
Kostýmy: Sebastian Ellrich
Sbormistr: Alessandro Zuppardo
Sbormistryně dětského sboru: Sophie Bauer
Dramaturgie: Christian Geltinger
Gewandhausorchester
Opernchor a Kinderchor der Oper Leipzig
Premiéra 14. června 2014 Opernhaus Lipsko
(psáno z reprízy 18. 6. 2017)

Die Kaiserin – Simone Schneider
Die Amme – Karin Lovelius
Ein Hüter der Schwelle des Tempels – Magdalena Hinterdobler
Die Stimme des Falken – Olena Tokar
Eine Stimme von Oben – Nadia Steinhardt
Baraks Frau (Färberin) – Verena Graubner (herecký projev), Elena Pankratova (zpěv)
1. Dienerin – Danae Kontora
2. Dienerin – Olena Tokar
3. Dienerin – Nadia Steinhardt
Der Kaiser – Burkhard Fritz
Der Geisterbote / Wächter – Tuomas Pursio
Erscheinung Eines Jünglings – Patrick Vogel
Barak – Franz Grundheber
Der Einäugige / Wächter – Jonathan Michie
Der Einarmige / Wächter – Sejong Chang
Der Bucklige – Dan Karlström

www.oper-leipzig.de