Prodloužený víkend s Richardem Straussem v Lipsku. Arabella, Salome a Žena beze stínu

Líbezná opera Arabella Richarda Strausse je častým titulem na německých i světových jevištích. Proto, abyste zaujali publikum touto rozkošnou „sladkou“ hříčkou, potřebujete především okouzlující hlavní představitelku a výborně hrající orchestr. To druhé platilo v Lipsku dvojnásobně: orchestr Gewandhausu, řízený o všech třech večerech Generalmusikdirektorem a zdatným dirigentem Ulfem Schirmerem, dokonale vystihl průzračnost a lehkost této partitury. V hlavní roli zde již v loňské sezoně 2015/2016 (kdy měla produkce premiéru) debutovala americká rodačka Betsy Horne. Má za sebou již Maršálku, Elsu v Lohengrinovi, Agátu v Čarostřelci či Janáčkovu Káťu Kabanovou; hlasově jí part Arabelly vyhovuje, ale pro opravdové ztvárnění tak výjimečné role jí chybí určitá dávka noblesy a elegance. Je spolehlivou pěveckou interpretkou (přes pár nevydařených falešných tónů), ale chybí jí tajemství, které v sobě každá Arabella musí mít.

V rolích jejích rodičů se předvedli pěvečtí veteráni Renate Behle a Jan-Hendrik Rootering, přinášející na jeviště spíš odlesk bývalé slávy než skutečné pěvecké mistrovství zralých interpretů. Velký ohlas u diváků vzbudila ukrajinská sopranistka Olena Tokar (v lipské opeře v trvalém angažmá) jako mladší sestra Arabelly Zdenka – s hezkým, precizně vystavěným hereckým a pěveckým provedením. Ovšem jediným pěveckým výkonem, který by skutečně obstál v tvrdé mezinárodní konkurenci, byl Mandryka německého basbarytonisty Thomase J. Mayera, který stejnou postavu již úspěšně vytvořil mimo jiné také v Bavorské státní opeře v sezoně 2015/2016 po boku oslnivé Anji Harteros jako Arabelly. Mayer má pevný jistý hlas, dobře zvládnutou artikulaci, přesvědčivé herecké vystupování a zejména zemitost a charisma, kterému tentokrát vedle Arabelly podlehli i přítomní diváci. Diana Tomsche podala v menší, ale jinak efektní partii Fiakermilli jen matný výkon.

Inscenace Jana Schmidta-Garre s rozpačitou scénou jinak uznávané scénografky Heike Scheele nepřinesla žádný mimořádný interpretační vklad. Arabella je hudební konverzační komedie a odehrává se ve třech reálných prostorech. Snaha inscenátorů dílo „rozložit na atomy“ a v závěru je opět složit je sice srozumitelná, ale celkově nemá význam. Objevily se tu zbytečné snahy režírovat jisté scény záměrně „jinak“, například vstupní scéna Arabelly, která dle libreta přichází z vycházky a loučí se se svojí společnicí slovy: „Ich danke Fräulein. Holen Sie mich morgen um die gleiche Zeit, für heute brauch ich Sie nicht mehr. Adieu“, je umístěna nepochopitelně do Arabelliny ložnice, a to poté, co se Arabella právě probouzí? Druhý akt, odehrávající se během plesu o masopustu, si lze jen stěží představit s ošklivější výpravou – holé jeviště, šedivé, nic neříkající kvádry doprovází námluvy ústředního páru. Třetí akt se zas prostorově vymyká logice, není zřejmé, zda se ocitáme na chodbě hotelu (kde Waldnerovi bydlí), nebo už jsme v ložnici Arabelly, kde se Matteo oddává sexuálním hrátkám se Zdenkou. Celkově vzato: hudebně dílo určitě zaujalo, režijně již výrazně méně.

Následující den byl ve znamení premiéry nového nastudování Straussovy Salome. Vedení lipské opery do hlavních rolí obsadilo výtečné švédské a finské zpěváky: dobře vypadající a sytě znějící basbarytonista Tuomas Pursio (člen souboru) se převedl jako Jochanaan, krásným kulatým tónem patřičného dramatického výrazu se jako Herodes prezentoval mezinárodně věhlasný tenor Michael Weinius (jeho tělnatá postava v saku broskvové barvy byla výjimečně v této produkci přínosem); rovněž tak členka souboru Karin Lovelius zaujala hrou i zpěvem jako přesvědčivá Herodias. Švédská sopranistka Elisabet Strid se v Lipsku již dříve představila jako Ada v raném díle Richarda Wagnera Die Feen a jako Brünnhilde v Siegfriedovi. Nyní jako Salome předvedla strhující herecko-pěvecký výkon skutečně mezinárodních parametrů.

Inscenace talentovaného Arona Stiehla, silně umocněná scénou a kostýmy konceptuální umělkyně vystupující pod jménem rosalie (poznámka autora: opravdu s malým r), byla pastvou pro oči, uši i mozek diváka a držela jej v napětí až do posledního okamžiku. Rosalie (která bohužel během příprav ve věku čtyřiašedesáti let zemřela) navrhla poloprůhlednou přísně geometrickou scénu, připomínající úpadek města budoucnosti – zobrazující vnějškovou okázalost Herodova království i odvrácenou stránku jeho zhýralého dvora, budící až hnus.