Prokofjevův Romeo má pětasedmdesát

  1. 1
  2. 2

Vraťme se ale ještě k prvnímu brněnskému provedení. Podívejme se na obsazení inscenace, jež nám prozradí, v jakých podmínkách se tenkrát tvořila špičková představení. V takzvaných charakterních postavách se setkáváme s řadou sólistů opery, manželky hlav znesvářených rodů ztělesnily sólistky opery Božena Žlábková a Růžena Hořáková, pátera Lorenza výtečný operní buffo tenor Antonín Pelc a v roli Kapuleta se na scéně objevila jedna z hvězd tehdejší české operety Karel Smažík. Na druhé straně členové baletu pod Psotovým vedením účinkovali v operetách Za naší salaší a Na vinici páně, jež se studovaly souběžně s Romeem a Julií.

Romeo a Julie byl první titul, k němuž se Ivo Váňa Psota vrátil po návratu ze svého válečného zahraničního pobytu v roce 1947. V Brně byl od té doby balet nastudován v několika inscenacích, jejichž choreografy byli postupně Jiří Nermut, Miroslav Kůra, Jiří Němeček a naposledy v roce 1996, Zdeněk Prokeš. Prokeš, jenž se jako dlouholetý šéf brněnského baletu výrazně zasloužil o to, že soubor si uchoval a rozvíjel psotovskou tradici a své jedinečné postavení na české baletní scéně, vytvořil velmi úspěšnou inscenaci. Byla na repertoáru více než šestnáct let. V červenci 2001 se s ní mohli seznámit i japonští diváci v řadě měst včetně Tokia, kde bylo představení přijato s mimořádným ohlasem.Na scéně Národního divadla se Prokofjevův shakespearovský balet poprvé objevil v lednu 1950 v režii a choreografii Saši Machova. Představiteli titulního páru byli Jiří Blažek a Jiřina Knížková, Merkucia ztvárnil Miroslav Kůra a jeho přítele Benvolia Luboš Ogoun. Inscenace byla na repertoáru sedm let.

Autorem dalšího jevištního provedení Romea a Julie v Národním divadle byl Jiří Němeček v roce 1962. I ona se dočkala řady desítek repríz a od té doby tento titul prakticky až na krátké přestávky z repertoáru zlaté kapličky nezmizel. Dodnes je v živé paměti strhující projekt režiséra Petra Weigla, choreografa Miroslava Kůry a dirigenta Bohumila Gregora  z roku 1971, který se hrál úctyhodných osmnáct let a dočkal  se dvou set dvaceti šesti repríz. Na něj navázala další Weiglova inscenace, jejímž choreografem byl Libor Vaculík, jež se rovněž hrála řadu let.

V roce 2006 nastudoval v Národním Romea choreograf Youri Vámos, jenž na naši první scénu přenesl svou inscenační koncepci, kterou realizoval v baletním souboru Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. V této inscenaci vystoupil při reprízách v rolích Romea a Merkucia současný nový šéf brněnského baletu Mário Radačovský. Nastupuje do Brna podobně jako kdysi Psota nabitý energií a zkušenostmi ze zahraničních angažmá, do jeho nového působiště mu přejeme upřímně Zlomte vaz! A věřme, že nebude dlouho trvat a setkáme se s Romeem a Julií v Brně znovu.

V Ostravě díky Emerichu Gabzdylovi Romeo poprvé tančil v roce 1950 a poté znovu v dalších inscenacích. Velmi úspěšné bylo Baloghovo plzeňské nastudování z roku 1986. Robert Balogh se k titulu po létech vrátil a dnes se jeho představení setkává s výborným ohlasem u olomouckého publika. Dílo, které mělo před třičtvrtě stoletím svou světovou premiéru v Brně, se stalo trvalou součástí repertoáru ambiciózních českých baletních souborů.

A na závěr ještě jedna poznámka. Při procházení repertoáru brněnského divadla jsem si uvědomil, že v právě končícím roce jsme měli v Brně zajímavých a podnětných jubileí více – 29. června uplynulo čtyřicet let od československé premiéry Šostakovičovy opery Nos, kterou nastudoval v režii Milana Páska a scéně Karla Zmrzlého dirigent Václav Nosek. Před deseti dny, 20. prosince, jsme si mohli připomenout pětatřicáté výročí československé premiéry opery Rodiona Ščedrina Mrtvé duše v nastudování stejné trojice inscenátorů. A 20. května uplynulo třicet let od světové premiéry dalšího díla na gogolovský námět, opery Mieczyslawa Wajnberga Portrét, které rovněž pod taktovkou Václava Noska režíroval ve scéně Borise Blanka Georgij Ansimov.

Chtěl bych jednak připomenout mimořádnou osobnost skvělého operního dramaturga Václava Noska, muzikanta tělem i duší, jehož zásluhy o uvádění moderní operní tvorby, díla Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů stejně jako tvorby předklasické, jsou naprosto neocenitelné.

A všem těmto významným událostem hudebního a divadelního života byla věnována mimořádná mediální pozornost, a to zdaleka nejen v odborných časopisech. Všechny tehdejší deníky otiskovaly důkladné recenze, namnoze z pera význačných muzikologů, jež se zevrubně zabývaly jak dílem samotným, tak jeho nastudováním včetně hodnocení práce inscenátorů, výkonů sólistů i kolektivních těles. To je něco, o čem se nám v dnešním světě haléřových bulvárních celebritek může opravdu, ale opravdu jenom zdát.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv Národního divadla v Brně

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat