Proslulá sopranistka Adelina Patti zemřela před sto lety

  1. 1
  2. 2

O těchto nahrávkách píše v portrétu Adeliny Patti v knize Slavné primadony Kurt Honolka: „Slyšíme světlý, nepříliš velký, ale kouzelně lehce intonující sopránový hlas. ,Voi, che sapete,‘ zpívá Cherubinovu ariettu z Figarovy svatby. Hlas, doprovázený špatně znějícím klavírem, který však ani příliš neruší, se vznáší měkce jako pták, pln sladkého kouzla. […] Když poprvé zpívala do snímacího trychtýře, byla to stará, dvaašedesátiletá dáma a lehké chvění hlasu jistě nelze připsat k tíži pouze technické nedokonalosti nahrávání. Setkáváme se tedy s pouhým stínem, ale můžeme vytušit, v čem tkvělo tajemství její světové slávy. Už mladistvý půvab v hlase šedesátnice to napovídá: jen nejvyšší technické mistrovství jej mohlo uchovat. U Pattiové se pojí pěvecké umění s hlasem od Pánaboha. Neohromuje, nerozehřívá; ale zrcadlí dokonalou, čistou krásu. […] Pattiová byla samý hlas. Dokonalé hrdlo.“

Kurt Honolka dále ve své knize, která česky vyšla v překladu Hany Fischerové (Editio Supraphon, 1969), píše o tom, že Adelina Patti dokonale splňovala vše, co se od primadony očekávalo, včetně vzestupu „od sociální bezvýznamnosti k milionářce, markýze a zámecké paní“. Navíc se těšila přízni panovníků: „Zpívala před britskou královnou, před ruským carem, před císařem Vilémem I. a francouzskými královskými manželi. Když jednou vystupovala v Madridu, přál si malý princ Alfons, aby ji mohl spatřit soukromě, což komentovala královna-matka Kristiana slovy vlastně nepříliš přehnanými: ,Je to jediný evropský suverén, kterého dosud osobně neznáte.‘ Briliantové brože, náramky a náušnice, které jí darovali potentáti na důkaz přízně, odhadovaly se na dvě stě tisíc zlatých franků. Obklopovala se soukromými detektivy, kteří měli toto jmění střežit.“

Podle Kurta Honolky byla Adelina Patti jaksi naivně chamtivá, od ní se přece jako od hvězdy očekávalo, že se bude obklopovat bohatstvím a přepychem, že bude náladová a teatrální jako pravá primadona. O jejím herectví se nepříznivě vyjádřil i její jinak velký obdivovatel Eduard Hanslick: „Pattiová je převážně hudební osobnost; herečka je až v druhé řadě, i když předčí všechny své italské soupeřky. Jejím úlohám sice nikdy nechybí dramatický život ani charakteristika, ale té není dovolen ani krok za hranice hudebního libozvuku. A ten bývá víceméně obětován všude tam, kde se přepíná ,dramatický výraz‘.“ Pro její zpěv měl však Hanslick jen slova nadšení: „Každý tón zapůsobil, jak má a musí. Umění velkých Italů vyslat silně a daleko tón, ale nekřičet, ovládá Adelina Patti předobře. Dokonalý způsob tvoření tónů, čistá a plná krása, kterou vdechuje nejprostší frázi, není o nic méně jedinečná než nesrovnatelná bravura jejího koloraturního zpěvu.“ Chválil i její „jemnost sluchu, rychlé chápání a osvojování a konečně skálopevně spolehlivou paměť“.

Adelina Patti kolem roku 1880 (dobová fotografie / soukromá sbírka)

Neomylná intonační jistota dokonce vynesla Pattiové v Petrohradu přídomek „Paganini hlasové virtuozity“. Kurt Honolka uvádí, že cvičila pouze 15 až 20 minut denně a že na jejím denním pořádku byly dvou až tříhodinové procházky. A píše také, že kromě opery neměla žádné duchovní ambice, což potvrzuje i její přítel Hanslick: „Nikdy jsem u Adeliny nepozoroval nejmenší zájem o vyšší otázky lidstva, o vědu, politiku, náboženství, dokonce ani o beletrii. Kniha byla vždycky nejvzácnějším kouskem nábytku v jejím bytě.“ Když jí prý jednou přinesl zábavný román, vrátila mu ho s tím, že to jsou „samé lži – pamatujte si, že už nejsem žádné dítě“.

Jako zámecká paní si Adelina Patti zařídila přepychový život na svém waleském zámku; vesnické děti prý stály špalír, když si vyjela ven v ekvipáži. V novogotickém zámku bylo také soukromé divadlo pro dvě stě diváků. Na oponě byla Pattiová zobrazena jako alegorická postava královny Semiramis v nádherném voze. Když oznámila konec kariéry, bylo její jméno stále obrovským magnetem pro veřejnost, takže z toho byla celá série posledních koncertů. „Byla poslední z velkých primadon, jejichž jméno reprezentovalo celou epochu,“ píše Kurt Honolka. „Po ní následovalo mnoho zpěvaček, které s ní mohly soutěžit co do hlasové brilance a které ji předčily jako umělecké osobnosti. Pravoplatným dědicem se však nestala žádná žena, ale tenorista: Enrico Caruso. Od jeho doby netřímala v operním království žezlo primadona, nýbrž jeho veličenstvo tenor.“

 

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2