Pucciniho Butterfly v Plzni by se mohla hrát pod názvem Pinkerton

Dramaturgie letošní sezony v Plzni je posazena do atraktivní tóniny. Butterfly po Oněginovi, v dohledu je populární Dvořákova Rusalka, mezitím se sáhne ke klasické operetě. Co víc by si typický operní divák, vyznávající termínem znalce Kurta Honolky epochu pěvecké opery, mohl přát? Mně sice třeba chybí avizovaný Smetanův Dalibor či dosud v historii plzeňského divadla nikdy neuvedená Janáčkova opera Výlety pana Broučka, nicméně hodnocení dramaturgie je vždy záležitostí ryze subjektivní.

O Puccinim a jeho opeře Madame Butterfly netřeba pochybovat, je to dílo od roku 1904 světově hrané, populární u pěvců i obecenstva, navíc prošlo tvrdou prověrkou času bez ztráty květinky. Hesla meziválečné české kritiky a estetiky o jakémsi “efektním, laciném dramatikovi” byla dobově nevydařeným předsudkem. Exotické, lákavé prostředí, jímavý osud mladičké Čo-Čo-San, nádherná a působivá melodika, citlivé harmonie, tónomalby, skvělá instrumentace. Výtečná hudební charakterizace japonského prostředí – témata postavená na japonské pentatonice i s tématy tritonovými. Realistická charakterizace Pinkertona názvukem na severoamerickou hymnu, anticipující jeho “Amerika for ever” s efektním vysokým béčkem na vrcholu sebevědomé fráze. Čo-Čo-San, toužebně čekající na návrat manžela, skvělé symfonické intermezzo orchestru – to vše jsou silná pozitiva díla, která ho přenesla již přes sto let. Vedle širokodechých melodií a působivé lyriky na nás dýchne i ta trocha imprese v nádherné instrumentaci, vždyť Debussyho Pelléas byl proveden dva roky před Butterfly a Puccini o něm moc dobře věděl. V Butterfly je jistě více než u jiných děl spolupřítomna i ona pověstná kapka sentimentu. Záleží ovšem především na režii, zda ji udrží v racionálně vymezených mantinelech. Je vždy na tvůrcích inscenace, co vyhmátnou a upřednostní.

Martin Otava si je zřejmě dobře vědom, tak jako před časem legendární Hanuš Thein, že italské opeře nesvědčí nepřirozený rádoby “modernismus” ve smyslu překládání děje kamsi do “stratosféry”, když základem všeho musí být vždy výrazný pěvecký výkon, režií usměrňovaný do přesvědčivého výrazu. A to jak v režii vztahů, tak i v režii celku ve scénickém pojetí. Martinu Otavovi se podařilo vytvořit příjemně poetické ladění díla na půvabné, intimitu navozující scéně Pavla Kodedy (scénograf je vždy pravou rukou režiséra a naplňuje jeho pojetí), držící se pohledu na tradiční Japonsko, které ozrcadluje romantizujícím pohledem. Tradiční japonská zahrada s můstky, sakura, jež odráží osud Čo-Čo-San, rozkvetlé květy vystřídá odkvétající torzo. Nápaditý je závěr, kdy se můstky spojují v dlouhý most, po kterém hrdinka díla odchází do černého tunelu, chápaného zde coby nová dimenze života. Režijní řešení závěru se mi jeví jako výborná idea, zpochybňující právě onu výše zmíněnou míru sentimentu, kterou jsem osobně, zajisté subjektivně, vnímal často v minulosti jako spíše mírně komickou. Tento závěr má logiku, ideu, která je nosná, zbavena falešného patosu. Jen dlouhé čekání na přestavbu před závěrem je nezvyklé, skoro by to bylo na druhou přestávku… Příjemný půvab inscenace umocňují působivé kostýmy výtvarnice Dany Haklové, respektující tradiční japonskou estetiku a zároveň nijak nepohrdající efektem.

Co inscenaci chybí, není vůbec její scénická podoba. Ta respektuje pěvce, jejich pozici při vyznění partů do prostoru a zároveň preferuje přirozený, nenucený scénický pohyb bez afektovaných gest, jimiž se vyznačovala před časem Burianova inscenace Tosky.

Co je však – oproti tak úspěšnému Otavovu Macbethovi i Edgarovi – méně na inscenaci imponující, je pěvecké obsazení. Krom výborného projevu Paola Lardizzona v roli Pinkertona se dostávalo spíše do tenat průměrnosti. Což právě v tomto stylu opery, závislém doslova jako na droze především na opojné kráse velkých, barevných fondů, není důvodem k frenetickým aplausům. “Víte, co je to Plzeň?”, zahřímal by patrně legendární šéf Karel Vašata… Ano, Plzeň by měla mít o trochu vyšší laťku na sólisty, jako to již ostatně předvedla v Macbethovi i Edgarovi.

V popředí inscenace stál disponovaný tenorista Paolo Lardizzone, který musel kvůli tomu v posledních týdnech každý den složitě cestovat mezi Plzní a Českými Budějovicemi. Klobouk dolů za tu míru vitality! Ale jak snadno nemusela být premiéra ani v Plzni ani v Budějovicích… Ne kvůli Čo-Čo-San… Pinkerton Paola Lardizzoneho byl pěvecky suverénní, s barevným, vpředu pěkně v masce posazeným typickým spinto tenorem, s vyrovnaným ponticellem přechodových tónů a lehkým “příklepem” shora lehce tvořených výšek. Nerealizace céčka v závěru velkého duetu mi nevadila, Puccinim je dána v Sostenendu varianta setrvání tenoru na As v terciovém souzvuku se sopránem, což má svůj půvab. Všechna mnohá dominantní béčka role, včetně ariosa závěrečné scény, zněla plně a lehce. Paolo Lardizzone má roli zažitou, zpíval ji mnohokrát – sám udává, že sedmdesátkrát! Plynulé legato ve frázování je příkladné (chtělo by to přenést ho v této míře plynulosti do lyrické árie Manrica v paralelní soudobé budějovické inscenaci Trubadúra). Každá fráze se mu zračí výrazově v mimice obličeje, v této roli je plně nad věcí, pohrává si s ní, jako by to byl snadný úkol. Což samozřejmě není ani náhodou! Co zvládáme snadno, děláme obvykle dobře, na čem se trápíme, činíme špatně – tato stará definice je stále platná.

Role Čo-Čo-San prošla v Plzni obdobnou kalvárií jako v Praze před rokem Heřmanova inscenace. Plánovaná slibná Linda Ballová se proměnila v jiná jména alternantek (Marie Kobielska a Christina Vasileva), avšak i tyto sopranistky podlehly onemocněním. Stres před premiérami je ostatně moc rád přitahuje, ba někdy i vyvolává. Martin Otava zapracoval a sehnal z Liberce sopranistku Věru Poláchovou, která již roli zpívala. Což bych neoznačoval ani za typický “záskok” jako takový, role typu Čo-Čo-San sopranistky nezapomínají, to je partie pro vícerá životní zopakování. A režie není zase tak složitá, aby se do ní pěvec s jevištní praxí a již prožitou rolí rychle nevpravil, je-li pružný a tvořivý. Nejde o konverzační typ díla. Věra Poláchová zvládla roli dobře, velmi muzikálně, s jevištní inteligencí a noblesou. Její pěvecký projev, z počátku poněkud prostorově subtilní, mnoho neslibující, během večera stále narůstal v nosnosti zvuku i výrazové přesvědčivosti.

Méně výrazný byl Sharpless v podání Jiřího Kubíka, příliš nepřesvědčoval pěvecky ani herecky, jako by se v dané roli necítil zrovna ideálně. Suzuki Jany Foff Tetourové měla svá silná výrazová místa ve druhém dějství, její sugestivní přechod jeviště s kufříkem, symbolizující odjezd dítěte, byl krásnou hereckou etudou. Dobrým, buffózně laděným Gorem byl Tomáš Kořínek, znělým Bonzem Jevhen Šokalo (na rozdíl od Pinkertona bez alternace je Bonz obsazen trojmo). V epizodní roli Yamadoriho zaujal hlasově i jevištní přirozeností Jakub Hliněnský. A samozřejmě v Butterfly nelze opomenout pěkný debut v roli Dítěte Čo-Čo-San Michala Peška.

Dirigent Jiří Štrunc má dílo zažito z pražského nastudování, nevím, zda ho již dirigoval sedmdesátkrát jako Paolo Lardizzone stačil již účinkovat v Pinkertonovi. Akustika orchestřiště je v Novém divadle svébytná, trochu mi připomíná budějovický divadelní sál Metropolu. Že by si zde vzali tvůrci Nového divadla ne právě ideální vzor akustiky? Orchestr hraje pod Štruncovým exaktním gestem a jeho vzornými avízy solidně, kultivovaně zní smyčcové skupiny, dobře si vedla i sekce žesťů, ale celkový zvuk je trochu mdlý, bez spodních alikvotů a větší míry účasti basové harmonie v dané limitované akustice, ale i bez plnějších fortissim na vrcholech, která dovedou ve Velkém divadle až přehlcovat zvukově prostor. Jiří Štrunc vede souhru mezi jevištěm a orchestrem přesně i díky střízlivé agogice (oproti naopak rozevláté agogice Kofroňovy Tosky, kde museli být pěvci velmi pozorní k taktovce), na straně druhé mi chybí překvapivé momenty, ale i trochu více dynamiky. Ta se projevovala přece jen stále víc po přestávce, a tak slavné intermezzo v Andante sostenuto zahrál orchestr výborně. Sbor plzeňské opery pod vedením Zdeňka Vimra měl po delší době trochu snazší úkol, který zvládal s přehledem. Jak efektní pověstný sbor v brumendu na konci druhého dějství, tak již ten ve vstupu do dějství prvního zněly v harmonii kompaktně, intonačně pevně a zdárně se vyrovnávaly s akustikou prostoru bezproblémovou zvukovou nosností.

Pokud mám učinit jednoduché resumé, nejsem v tak relativně snadné situaci, jako byla jistá euforie po premiéře Macbetha, kde do sebe zapadaly všechny složky jako ozubená kolečka v převodovce. Režie a scéna působí zdařile, vyústění díla má pro mne až překvapivě pozitivní ideu, osvobozující od sentimentu a dávající dílu novou dimenzi. Hudební nastudování je na solidní, ale ne překvapivé platformě, prostě co očekáváte, to se více méně naplňuje. Jsem asi náročný, toužím být více překvapován větší mírou agogiky, dynamiky i náhlých změn. Pěvecky se z kvartetu postav prosazoval Pinkerton Paola Lardizzoneho, vzdor obrovské zátěži posledního týdne, způsobené pendlováním mezi českými divadly, ba i navzdory náročné premiéře den před plzeňskou Butterfly v Českých Budějovicích, o níž bude recenze až po její druhé premiéře. Co by si probůh obě scény v Čechách počaly, kdyby nebyl k dispozici? Aby ho obě divadla do zlata vysadila. Proti tomu, co by snadno nemuselo být vůbec, je celkově vydařená kreace Věry Poláchové v určitých mantinelech pěveckých dispozic, vlastně jen zpestřením divadelního života Plzně. Ostatně abych vše odlehčil v závěru, použiji citaci Naděždy Kniplové, jíž mne před časem s elegancí sobě vlastní odzbrojila: “Lyrickými soprány můžete u nás přehradit Vltavu a způsobit novou povodeň.” Těšme se tudíž na další záskoky či nezáskoky, lyrické soprány si to mohou zřejmě dovolit, jak pravila naše veliká sopránová legenda. Na rozdíl od prvooborových tenorů, slovy učitele Bendy z Dvořákova Jakobína – velmi vzácných ptáků, neb přece jejich “poloha je vysoká.”

Hodnocení autora recenze: 70%

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigrent: Jiří Štrunc (alt. Norbert Baxa)
Režie: Martin Otava
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor Divadla J. K. Tyla v Plzni
Premiéra 21. ledna 2017 Nová scéna Divadla J. K. Tyla v Plzni

Čo-Čo-San – Věra Poláchová (alt. Maria Kobielska / Christina Vasileva)
Suzuki, její služebná – Jana Foff Tetourová (alt. Jana Piorecká)
B. F. Pinkerton – Paolo Lardizzone
Kate Pinkertonová – Ivana Klimentová (alt. Andrea Frídová)
Sharpless, konzul USA v Nagasaki – Jiří Kubík (alt. Jiří Hájek)
Goro, dohazovač – Tomáš Kořínek (alt. Jan Ježek)
Kníže Yamadori – Jakub Hliněnský (alt. Miro Bartoš)
Bonzo, strýc Čo-Čo-San – Jevhen Šokalo (alt. Pavel Horáček / Dalibor Tolaš)
Yakusidé – Roman Dušek (alt. Miro Bartoš)
Císařský komisař – Miro Bartoš (alt. Daniel Kfelíř)
Knihovník – David Cody (alt. Marcel Halla)
Matka – Valentina Čavdarová
Teta – Jana Tolašová
Sestřenka – Eva Brabcová
Dítě Čo-Čo-San – Michal Pešek

www.djkt.eu