Questa o Quella? Určitě Maria Agresta

Úterní koncert Questa o Quella? – Tahle nebo tamta? ve Smetanově síni Obecního domu v Praze zpočátku provázela nepřízeň osudu – americký tenorista Stephen Costello nemohl z důvodu sněhové kalamity na východním pobřeží USA odcestovat včas a musel účast na koncertu tří zpěváků odříci na poslední chvíli. Pořádající agentuře se podařilo získat mladého českého zpěváka Petra Nekorance, který přicestoval z Mnichova.

Pohotový záskok velmi mladého a velmi sympatického umělce přinesl určitá úskalí, spojená s dodržením předem plánovaného programu. Tenorista Petr Nekoranec (narozen 1992) je bezesporu výrazný talent, což potvrzuje i současné angažmá v Opernstudio Bayerische Staatsoper v Mnichově.

Vládne příjemným flexibilním lyrickým hlasem typu tenore leggiero. Hlas je dobře ovládaný, ve střední poloze zatím místy trochu zastřený. Umělec velmi pěkně pracuje s výrazem i frázováním. Vzhledem k umělcovu věku i fyzickému typu je třeba ještě zapracovat na objemu hlasu a jeho nosnosti. Někdy se hlas nedostával přes zvuk orchestru. Barva hlasu je příjemná, byť poněkud neitalská, chybí kovové zbarvení vhodné pro spinto partie v budoucnu.

Repertoár koncertu (připravený pro Stephena Costella) v podání tohoto mladého umělce (Rodolfo z Bohémy, Alfredo z La Traviaty, Vévoda mantovský z Rigoletta) je zatím na jevišti spíše ambicí než momentálním hlasovým stavem. Zřejmě mnohem zajímavější by bylo slyšet Nekorance v slovanském nebo mozartovském repertoáru, popřípadě v rossiniovských partiích (v Mnichově si již vyzkoušel Comte Oryho). Evidentně mu také bude vyhovovat písňový repertoár. Nicméně se s úkolem popral se vkusem a ctí, bez závažnějších chyb. Umí dobře uplatnit chlapecký šarm i zjev, který ho jakoby predestinuje k roli Alberta Herringa v Brittenově stejnojmenné opeře v dubnu 2016 v Cuvilliés Theater v Mnichově. S postupujícím studiem rolí se zcela jistě zbaví i „ilustrativních“ pohybů, kterými někdy doprovází zpěv, což je bohužel dosti častý neduh naší výuky.

Jako Mimi s Nekorancem nejdříve na úvod koncertu vystoupila americká sopranistka Angel Joy Blue (narozena 1984), umělkyně s vybudovaným repertoárem na pomezí lyricko-dramatických a vybraných koloraturních partů.

Střídá v této Pucciniho opeře role Mimi a Musetty. V pěkném připraveném aranžmá oba pěvci evokovali něhu prvního setkání Rodolfa a Mimi. Hlas americké krasavice je atraktivně zabarvený, klidný ve všech rejstřících a s jistými a zvučnými výškami. Celému projevu ale trochu chybí osobitost, byť celkové podání je stylové a vroucné, jak prokázala v árii Rusalky (Měsíčku na nebi hlubokém), tradičně bouřlivě přijatém publikem, pokud je zpívána cizinkami. Je třeba prominout výslovnost (oželme české „ř“), trochu důkladnější přípravu by si pak zasloužilo frázování v češtině, tak aby nedocházelo k nesrozumitelnému spojování slov nebo nesmyslnému rozdělování slabik.

Palmu vítězství a stužku kvality si zcela jednoznačně ale odnesla třetí protagonistka večera – italská sopranistka Maria Agresta (narozena 1978), v současnosti velmi vytížená umělkyně na mnoha evropských jevištích i na předních festivalech.

Její převažující italský repertoár obsahuje verdiovské a pucciniovské party, ale také Neddu, Normu nebo plánovanou Gounodovu Markétku na letošním salcburském festivalu. S Musetttou Angel Joy Blue také již jako Mimi vystupovala v Teatro alla Scala v loňském roce. Její Violetta je naprosto suverénní výkon s rovnováhou lyrické, dramatické a koloraturní složky. Nádherný hlas s dokonalou nosností a výslovností se pojí s přirozeným dramatickým cítěním a velmi přirozeným projevem (gestikou i mimikou). Výsledkem je velmi plastický vokálně-představitelský výkon i na pražském koncertním pódiu. Violettino „É strano… Ah, fors′é lui… Sempre libera“ strhlo dramatičností výrazu i precizností provedení, což je důvodem nejen jejího vystoupení v této roli ve veronské aréně (2013), ale také letošního angažmá v Covent Garden, Opera National de Paris a v mnichovské Bayrische Staatsoper. Tam všude bude jako Violetta Valéry letos vystupovat.

I druhá ukázka jejího nejsoučasnějšího repertoáru – Belliniho Norma – potvrdila, že jde o umělkyni, která dokáže přibít diváky do sedadel bez zbytečného hlasového nebo výrazového kouzlení. Nespoléhá se na efektní hlasovou ekvilibristiku, ale především na psychologické procítění chronicky slavné scény (Casta diva, pouze první část), které vede k velmi preciznímu prokreslení hrdinky. Zároveň ovládá přirozený patos přednesu (aniž by působil rušivě), vlastní některým románským umělcům, tak vhodný právě třeba pro roli Normy. I proto pěvkyně sklidila převážně velmi příznivé kritiky právě na roli této druidské kněžky v Paříži loňského prosince v Théatre des Champs-Elysées. Duet Giullietty a Nicklausse z Offenbachových Hoffmannových povídek, který obě pěvkyně zazpívaly, stejně jako přídavky (Bernstein: West Side Story a opakované Brindisi, v nichž vystoupili všichni tři sólisté) jen dotvořily příjemnou a pohodovou atmosféru koncertu, ale vzhledem k okolnostem bych je považoval spíše za zábavná čísla pro odlehčení.

Slabinou byl ale výkon orchestru PKF – Prague Philharmonia, který doprovázel pěvce značně nediferencovaně, stylově nehledě na to, zda jde o díla Belliniho, Verdiho, nebo Dvořáka. Především Offenbach byl dirigován (italský dirigent Francesco Ivan Ciampa) velmi těžkou rukou a bez espritu. Dirigent ani příliš nepracoval na intenzitě, a tak celý orchestr odezněl v monotónní nerozlišené hlasitosti. Několik nejistých nástupů ve Verdim a místy dutý zvuk kovových nástrojů také na dojmu nepřidalo.

Koncert nevynikal v žádném případě objevnou dramaturgií, zařazení některých čísel se může zdát spíše úlitbou posluchači nebo sponzorům, přesto se podařilo vytvořit působivé a pěvecky kvalitní koncertní klima. Pražský návštěvník měl také možnost poznat dvě významné zahraniční umělkyně, které vystupovaly v metropoli poprvé, a seznámit se s mladou českou operní nadějí, která raději sbírá zkušenosti již za hranicemi. Ale stále platí, že operní hudba se v prvé řadě hodí na operní jeviště, takže by bylo požitkem slyšet Mariu Agrestu jako Violettu nebo Normu na jevišti Národního divadla – zřejmě nesplněný sen.

 

Hodnocení autora recenze: 70 %
(+ pomyslných 10 % za odvahu pro rychlý záskok)

Questa o quella?
Maria Agresta (soprán)
Angel Joy Blue (soprán)
Petr Nekoranec (tenor)
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Francesco Ciampa
26. ledna 2016 Smetanova síň Obecního domu

program:
Giacomo Puccini: Bohéma
– Che gelida manina – Mi chiamano Mimì – O soave fanciulla (Rodolfo, Mimì)
(Petr Nekoranec, Angel Joy Blue)
Giuseppe Verdi: La traviata
– Libiamo, libiamo ne lieti calici (Brindisi)
(Maria Agresta, Angel Joy Blue, Petr Nekoranec)
– È strano… Ah, fors’è lui… Sempre libera (Violetta)
(Maria Agresta, Petr Nekoranec)
– Lunge da lei… De miei bollenti spiriti (Alfredo)
(Petr Nekoranec)
– Preludio (3.akt)
– Parigi, o caro, noi lasceremo (Alfredo, Violetta); předehra k 3. dějství
(Petr Nekoranec, Maria Agresta)
= přestávka =
Giuseppe Verdi: Rigoletto
– Questa o quella (Vévoda mantovský)
(Petr Nekoranec)
Vincenzo Bellini: Norma
– Casta diva (Norma)
(Maria Agresta)
Antonín Dvořák: Rusalka
– Měsíčku na nebi hlubokém (Rusalka)
(Angel Joy Blue)
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
– Intermezzo & Barcarolle – Belle nuit, ô nuit d’amour (Giulietta, Nicklausse)
(Maria Agresta, Angel Joy Blue)
Giuseppe Verdi: Rigoletto
– La donna è mobile (Vévoda mantovský)
(Petr Nekoranec)

přídavky:
Leonard Bernstein: West Side Story – Tonight
Giuseppe Verdi: La traviata – Brindisi