Quido Arnoldi, italský dirigent v Brně

  1. 1
  2. 2
Mezi osobnosti, které spoluvytvářely pozoruhodný profil brněnské opery ve třicátých letech dvacátého století, patřil také muž, jenž byl národností Ital, ale velkou část svého života prožil v českém prostředí, které jej velmi ovlivnilo. Svému novému domovu se odměnil tím, že mu věnoval svůj umělecký talent, a když bouřlivé politické události minulého století způsobily, že se vrátil do země svých předků, vydatně tam propagoval českou hudbu. Tento muž se jmenoval Quido Arnoldi.
Quido Arnoldi (1936-1941) (zdroj archiv ND Brno)

Pocházel z národnostně smíšené oblasti na pomezí Tyrolska a severní Itálie, která byla před první světovou válkou součástí Rakouska-Uherska. Připomeňme si v této souvislosti nám dobře známý Havlíčkův Brixen (dnes Bressanone) v severní Itálii.

Quido Arnoldi se narodil 19. prosince 1896 v tyrolském Innsbrucku. Osud ho zavál do hlavního města Markrabství moravského, Brna. Zde studoval na konzervatoři kompozici a dirigování. Byl žákem profesora Františka Neumanna, šéfa brněnské opery a pozdějšího ředitele divadla, velkého obdivovatele a propagátora hudby Leoše Janáčka a faktického zakladatele slávy brněnské opery.

Jako skladatel absolvoval symfonickou básní Pouť do Kevlaaru. Po absolutoriu působil rok jako ředitel hudební školy v Neumannově rodném Prostějově. V roce 1924 odešel na čas do země svých předků, kde působil jako dirigent operních stagion v různých městech.

V roce 1926 ho jeho kroky zavedly opět do Československa. V Divadle východočeských měst, které působilo v široké oblasti východočeského regionu, především v Hradci Králové, Chrudimi a Pardubicích, kde mělo své hlavní sídlo, řediteloval tehdy Vladimír Wuršer. Vladimír Wuršer byl velmi zajímavou osobností českého divadla oněch let. Všestranný muzikant, především výborný tenorista, ale také občasný dirigent a režisér. V Národním divadle strávil v době Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila několik let. Na naší první scéně ztvárnil v mnoha představeních řadu velkých tenorových partií především v operách Bedřicha Smetany a Giuseppe Verdiho. Měl ale silné ředitelské ambice, které ho přivedly k tomu, že v roce 1926 opustil Národní divadlo a odešel do Pardubic.

Usiloval o to, aby ve východních Čechách působilo kvalitní profesionální divadlo. Vedle kvalitního činoherního souboru věnoval velkou péči budování zpěvoherního souboru se širokým repertoárovým záběrem, který zahrnoval i velmi náročné tituly jak z české, tak i světové operní tvorby. Český operní repertoár a operety měl na starosti především pozdější známý propagátor lehčích hudebních žánrů v Československém rozhlase Vlastislav Antonín Vipler. Dirigentem proslulých světových oper z velké části italské provenience byl Quido Arnoldi. A počínal si zřejmě velmi úspěšně, vždyť s nevelkým orchestrem a sborem, podle potřeby posilovaným externisty, úspěšně zvládl i Verdiho Aidu a další tituly. V Pardubicích setrval Arnoldi čtyři sezony a v roce 1930 nastoupil jako dirigent do německého Městského divadla v Liberci.

V roce 1936 se ozvalo město jeho studií, Brno. Zde tehdy šéfoval dirigent Milan Sachs, jehož osudy byly svým způsobem zrcadlově podobné osudům Arnoldiho. Rodák z jižních Čech a absolvent pražské konzervatoře odešel do Chorvatska, kde po léta úspěšně působil. V roce 1932 se vrátil do rodné země a úspěšně pokračoval v linii nastoupené Františkem Neumannem a jeho spolupracovníky.

Václav Skrušný, Quido Arnoldi a Miloš Wasserbauer (1939-1941) (zdroj archiv ND Brno)

V roce 1936 byl povolán do Národního divadla Zdeněk Chalabala, výtečný operní dirigent a dramaturg, někdejší starší kolega Arnoldiho z brněnské konzervatoře. Quido Arnoldi byl angažován, aby ho nahradil. I když Arnoldi byl jiný typ než Chalabala, ve vztahu k opeře, moderní hudbě a její interpretaci je mnohé spojovalo a už během první sezony se prokázalo, že jeho angažování byla správná volba.

Brněnské publikum i kritiky Arnoldi přesvědčil už svou první premiérou, kterou byla oblíbená dvojice veristických oper, Mascagniho Sedlák kavalír a Leoncavallovi Komedianti, po nichž následovala premiéra jedné z inscenačně nejnáročnějších veristických oper, která byla na českém jevišti v Brně uvedena poprvé, Andrea Chénier Umberta Giordana. Dále připravil a dirigoval nová nastudování dalších italských oper, Verdiho Maškarního plesu a Pucciniho Madame Butterfly.

Největší ohlas ale vzbudily jeho interpretace tří operních novinek ruských skladatelů. Dzeržinského opery Tichý Don, Čerepninova Klíčníka Vaňky a především Slavíka Igora Stravinského, který byl uveden v jednom večeru s Balakirevovým baletem Tamara. Tento titul v choreografii Ivo Váni Psoty po jeho návratu z Ballets Russes dirigoval Vilibald Scheiber.

Poté následovaly další velmi zajímavé úkoly. Haydnovu operu Lékárník vystřídala Fibichova Nevěsta messinská a na počátku roku 1938 nastudoval Quido Arnoldi původní novinku velmi nadějného mladého brněnského autora, žáka Leoše Janáčka. Byl jím mladší bratr slavného herce Pavel Haas. Novinka i její provedení se setkaly s mimořádně vřelým přijetím. Svou druhou brněnskou sezonu uzavřel Arnoldi premiérou Gounodova Fausta a Markétky a po prázdninách následovala další československá premiéra. Byla jí opera francouzského skladatele Jacquese Iberta Král z Yvetotu.

Pavel Haas: Šarlatán (1938) (zdroj archiv ND Brno)

Nastal pochmurný podzim roku 1938. V důsledku politické situace rezignoval vzhledem ke svému rasovému původu na šéfovskou funkci šéf opery Milan Sachs a vrátil se do Jugoslávie. V repertoáru byl kladen důraz na vlastenecká témata. Quido Arnoldi v té době diriguje premiéry Kovařovicových oper Psohlavci a Na starém bělidle.

Situace v souboru nebyla právě nejlepší. Hledal se nový šéf. Jedním z neúspěšných kandidátů byl dlouholetý výborný olomoucký a bratislavský operní vládce Karel Nedbal, jenž musel jako Čech opustit vedoucí místo v bratislavské opeře. V tomto klání ale neuspěl a nešetřil ve svých vzpomínkách kritikou na adresu Brna i svých brněnských kolegů. Kritický je i vůči Arnoldimu, kterému vyčítá, že se mu podařilo získat nového šéfa Rafaela Kubelíka, jenž mu během své dlouhé choroby svěřoval významné úkoly i na podiu koncertním. V další větě ale o Arnoldim píše, že měl mnoho z operního dirigenta a italské věci dělal přesvědčivým, skoro autentickým způsobem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat