Opeře Quo vadis Sylvie Bodorové by prospěly výrazné škrty
Vzpomeňme na éru Bohumila Lišky, který se orientoval na uvádění moderních horkých novinek – například Plameny a Sluha dvou pánů Jana Hanuše, Dobrý voják Švejk Roberta Kurky, Enšpígl Otakara Jeremiáše či Alberta Herringa Benjamina Brittena, na díla Jiřího Pauera, Ilji Hurníka a řadu dalších. Nebo na dramaturgii z doby rekonstrukce Velkého divadla v osmdesátých letech minulého století, kdy byl v Komorním divadle uveden Krysař Václava Kašlíka či znovu Benjamin Britten a jeho Zneuctění Lukrécie. Současné tituly a opery dvacátého století se vracely na scénu Divadla J. K. Tyla i v následujících sezónách. Současné vedení v trendu uvádění soudobých děl pokračuje. Dokonce objednává nová díla a uvádí je ve světových premiérách. V roce 2017 se konala světová premiéra opery Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba, o dva roky později následovali Broučci Jana Jiráska. A nyní uvedl operní soubor světovou premiéru opery Quo vadis Sylvie Bodorové.
„Osou je střet mezi světem bezohledně a bezskrupulózně vládnoucího Nerona (37–68), za jehož vlády došlo v roce 64 k velkému požáru Říma, a mezi světem humanismu, čisté lásky a idealismu, který se zdánlivě dostává do bezvýchodné situace,“ charakterizuje dílo vlastními slovy Sylvie Bodorová. Libreto, které vytvořili Sylvie Bodorová a Martin Otava, se drží známé dějové linky o Neronovi propadajícím své narcistní představě o vlastní literární genialitě a o pronásledování prvních křesťanů za doby jeho vlády. Vystupují zde známé postavy: Petronius, arbiter elegantiae – rozhodčí ve věcech vkusu, Petroniův synovec Marcus Vinicius, křesťanská dívka Lygie – již Markus Vinicius miluje, Neronova manželka Poppea – posléze Neronem už jako těhotná zavražděna, a apoštol Petr. Do tohoto syžetu vstupuje jako výrazná postava také duch Neronovy matky Agrippiny, která zemřela synovou rukou a nyní se k němu vrací v představách jako připomínka jeho krutých činů. Nechybí další postavy: Tigellinus – velitel pretoriánské gardy, zpěvák Chilón. Lidnatá inscenace zahrnuje i řadu dalších postav s méně rozsáhlými party a tak zvaně němé role.
Centrální událostí opery je požár Říma, na jehož pozadí se odvíjí příběhy Římanů, křesťanů i jednotlivců. Psychopatický Nero touží vyniknout i jako básník, zpěvák a tanečník. Nechá zapálit Řím a jako viníky označí křesťany, aby od sebe odvrátil hněv lidu. Ale ačkoliv je Nero na jevišti takřka neustále a sledujeme postupující destrukci jeho osobnosti, o něm tato inscenace není. Ve svém posledním výstupu ještě nechá předělat chlapce na dívku, aby si „udělal novou Poppeu“, když tu skutečnou zavraždil, ale velké finále patří už jen křesťanům. Co bylo dál s Neronem děj neříká. Jen Petronius vyzývá Nera před svou vynucenou sebevraždou v dopise: „.. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu….“ Autorka sama uvádí, že hlavní dějovou linkou je milostný příběh Lygie a Marca Vinicia, který kvůli dívce přestoupí na křesťanskou víru a poté, co dívku společně s neohroženým Lygiiným ochráncem Ursem Marcus zachrání z arény, odchází s dívkou do vyhnanství. Ale právě tato linka není příliš výrazná, kolektivní příběh křesťanů je překrývá tématem dominujícím.
Do historického děje je velmi necitlivě zakomponovaná současnost, a to hned několikrát. Při požáru Říma se spustí na scénu televizní obrazovka a na ní běží zcela současné civilní komentované aktuální zpravodajství ve střihu zpráv dvacátého prvního století o hořícím městě (hlasy moderátorky a historika P. C. Tacita komentujícího průběh požáru zní ze záznamu). Boj o Lygii v aréně natáčí televize a komentátor jej popisuje pro divadelním publikum stejným způsobem, jakým se v rozhlase komentují sportovní utkání. Tím tato dramatická situace dostává téměř charakter parodie a divadelní iluze pokřivené společnosti (zdařile navozená scénicky) je násilnou a zbytečnou aktualizací rozbita a ztracena.
Libreto je nadmíru popisné, o skutečných dramatech se v něm jen mluví, místo aby byla literárním textem vytvořena. Na jevišti se neodehrávají. Vlastní text, který místy kombinuje češtinu s latinou, je ve své stavbě jednoduchý, dominují mu krátké, občas veršované věty. K plastickému vyjádření postav a jejich hlubšímu propracování by bylo zapotřebí podstatně většího množství dostatečně nosného textu. S jeho absencí svedla Sylvie Bodorová jako skladatelka ne vždy úspěšný boj, zejména v komorních scénách jednotlivců. Tak jak se neúměrně často opakují jednotlivé věty, tak se s nimi opakuje v podobné melodické lince i hudba, a to až do té míry, že evokují pocit ohrané gramofonové desky, která se zasekla v jedné drážce. Vzhledem k celkové nedramatičnosti a popisnosti libreta a z toho vyplývajícího charakteru hudby nelze Quo vadis Sylvie Bodorové jednoznačně charakterizovat jako operu. Je to spíše moderní scénické oratorium.
Scénické provedení Daniela Dvořáka je originální a působivé. Plně a promyšleně využívá všech moderních technologií Nové scény, v tomto směru je novátorské a atraktivní. Jeho strohost velmi dobře koresponduje s charakterem díla i divadelním prostorem. Představení začíná promítnutím rudého nápisu Quo vadis na oponu, z reproduktorů zní řev lvů. Opona jde nahoru a před očima publika se otevírá temná hloubka jeviště bez jediné rekvizity a kulis, zato členěného výsuvnými stoly. Jejich pohybem se i při využívání zadní točny působivě mění členění prostoru během celého večera: vytváří se palác, zákoutí a úkryty, aréna i prázdnota. Lesklé plochy nad jevištěm odrážejí dění v deformovaných obrazech a působivě tak navozují atmosféru pokřivené společnosti na počátku svého zániku.
Světelný design (Antonín Pfleger) atmosféru podporuje, ovšem po celé druhé dějství problikává divákům přímo do očí velmi nepříjemné ostré světlo stroboskopického charakteru.
Kostýmy Dany Haklové v sobě mísí historizující prvky se současnými v kontrastní barevnosti s nejasnou symbolikou. Neronův dvůr je oblečen převážně do červené, křesťané jsou v bílém. Duch Agrippiny (v bílém) připomíná kostýmováním monstrózní Medúzu ze současnosti a rovněž Neronův Herold je v bílém. Nero sám má zářivé extravagantní oblečky až současného střihu. Petronius s Akté v černém odění na tmavé scéně opticky zapadají. Celkovému vizuálnímu vjemu by prospěla větší diferenciace v kostýmech vedlejších postav. Příliš přímočarý (a tolikrát použitý) odkaz na fašistické Německo – červené pásky s výmluvným černým N v bílém poli na rukávu členů pretoriánské gardy, bílé punčochy – byl vyloženě rušivý.
Martin Otava vede pěvce k přirozeným hereckým akcím a ani sborové scény nepůsobí staticky. Vše umocňuje citlivá choreografie Jiřího Pokorného (promítající se i do výstupů Nerona a Agrippiny) a výkony početného baletního souboru v čele s jeho sólisty Gaëtanem Piresem a Richardem Ševčíkem. Inscenace dostává místy až charakter extravagantního tanečního divadla. To však mizí, když v režii nastupuje odkaz na fašisty – pochodování a nástupy dětského sboru opět rozbíjejí divadelní iluzi.
Hudba Sylvie Bodorové je tonální hudbou konce dvacátého století, pro široké publikum přístupná. Sborové scény jsou hudebně působivě propracovány – jak dramatické, tak i závěrečná, jež má charakter chorálu. Méně plastické jsou naproti tomu sólové pasáže, zřejmě vlivem nepříliš inspirativního, stále se opakujícího textu. Pěvcům však dávají tytu duety a tercety dostatek příležitostí k přesvědčivému uplatnění jejich hlasových předpokladů, snad jen v závěru opery mohlo být v některých partech méně exponovaných nejvyšších tónů. Vedle zpívaných partií mají sólisté i poměrně dlouhé mluvené úseky, které nabývají až rázu činoherní produkce.
Jiří Petrdlík nastudoval partituru pečlivě a vedl orchestr ke spolehlivému výkonu. Celá produkce je ovšem nazvučena, podobně jako muzikál. Nazvučování operních produkcí, a to i s přihlédnutím k problematické akustice Nového divadla v Plzni, samo o sobě ovlivňuje a narušuje vnímání hudebního provedení. Živý zvuk orchestru i pěvců je tak, ať chceme nebo ne, poznamenán. V hudebním provedení plzeňského Quo vadis nebyly patrné dynamické diference, hudební tok měl jednotnou zvukovou hladinu a ani lyrické části se z ní nijak nevymanily. Nazvučení pěvců bylo navíc nerovnoměrné – Jevhen Šokalo jako pretoriánský voják Lucius Sextus nebyl patrně nazvučen vůbec, protože jeho hlas v celkovém zvuku zcela zanikl. Srozumitelnost zpívaného a mluveného textu, zprvu akceptovatelná, během představení upadala, až se oči chtě nechtě obracely k českým titulkům, místo aby sledovaly jeviště (v případě latinského textu titulkovací zařízení překlad vůbec nenabízelo).
Pěvecké výkony lze vzhledem k unifikovanosti dané nazvučením shrnout: ani jeden se nevyznačoval potřebnou diferenciací, dynamikou a žádoucími pěveckými nuancemi. Nerona ztvárňuje bez alternace Philippe Castagner a jeho výkon byl skutečně obdivuhodný. Jeho pěvecký projev byl vyrovnaný, je pohybově nadán, jevištní kreace byly plně profesionální. Role Nerona má v sobě hodně mluveného textu a tento Kanaďan si v něm s češtinou poradil velmi dobře, především v první polovině představení.
Zdařile zpívali a ztvárnili své role Tomáš Kořínek (Marcus Vinicius), Jakub Hliněnský (Petronius), Josef Kovačič (apoštol Petr). Dobře na sebe hlasově upozornil jako velitel pretoriánské gardy Jan Kukal, který však vlivem málo markantního kostýmování na scéně jinak zanikal. Chilónem, který „za peníze udělá cokoliv“, byl výrazný Martin Matoušek. Kvalitně ztvárnila Poppeu Ivana Veberové a Petroniovu družku Euniké Radka Sehnoutková. Méně vyrovnaný už byl pěvecký výkon Jany Foff Tetourové jako Agrippiny, jíž sekundovali na scéně její dvě dvojnice – zvukově poměrně nevýrazné Hlasy ze záhrobí – Jana Piorecká a Ivana Klimentová. Vanda Šípová jako Lygie byla pěvecky matná, její projev byl překvapivě nevyrovnaný. Žádoucí dikcí a vystupováním dal potřebnou váhu Heroldovi Dalibor Tolaš. Řada dalších menších rolí se z provedení nijak výrazně nevymykala. Dobře nastudované byly operní sbory DJKT (Jakub Zicha) a rovněž dětský sbor opery DJKT Kajetán (Anna-Marie Lahodová)
Quo vadis Sylvie Bodorové je z hlediska své koncepce zajímavým dílem. Ale aby bylo opravdu dostatečně sdělné, potřebovalo by výrazné škrty. Po vypuštění rušivých televizních přenosů a dalších úpravách by se z něj stalo nepochybně působivé současné operní oratorium vyzývající k dalšímu scénickému ztvárnění.
Hodnoceni autora: 65%
Sylvie Bodorová: Quo vadis – premiéra
11. června 2022, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Režie: Martin Otava
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Choreografie: Jiří Pokorný
Sbory: Jakub Zicha
Role a obsazení:
Nero: Philippe Castagner
Poppea: Ivana Veberová
Agrippina: Jana Foff Tetourová
Marcus Vinicius: Tomáš Kořínek
Lygie: Vanda Šípová
Petronius: Jakub Hliněnský
Euniké: Radka Sehnoutková
Tigellinus: Jan Kukal
Apošto Petr: Josef Kovačič
Chilón: Martin Matoušek
Lucius Sextues: Jevhen Šokalo
Herold: Dalibor Tolaš
Flavius: Gaëtan Pires
Livius: Richard Ševčík
Nazarius: Matěj Dolejš
Hlas Ježíše: Martin Stránský
Hlas ze záhrobí 1: Jana Piorecká
Hlas ze záhrobí 2: Ivana Klimentová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
