Radek Baborák: Existuje volná interpretace?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

První dimenze je frázování, které sleduje melodickou linku ve smyslu grafickém. Tedy začíná-li melodie dole, potom stoupá a pak zase pravděpodobně klesá, začnu hrát dole slabším tónem, se stoupáním zesiluji a s klesáním zeslabuji. Přitom sleduji střídání těžkých a lehkých dob, čímž melodie hezky plyne a houpe se. To je jednoduché a každý muzikant by si to měl vštípit do podvědomí, používat to při rozezpívání nebo rozehrávání, při všech cvičeních a stupnicích, nebo to naopak dělat vědomě obráceně. Každý dirigent je povinen to vyžadovat po jakémkoliv orchestru. Pokud se vyskytne ve skladbě výjimka z daného frázování, skladatel to tam většinou poznamená.

Druhá dimenze je složitější na vysvětlení, týká se především sledování harmonie a toho, jak na nás různé harmonické změny působí. V podstatě je to podobné jako v první dimenzi, ale nepracuje se pouze s jednohlasem, pozornost je věnována harmonii, kontrapunktu a citlivým tónům, seřazení důležitosti hlasů, různým nečekaným změnám v charakteru, v barvě a vůni hudebního materiálu, její vnitřní pulzaci a využití všech možných prostředků, i výjimek z pravidel, které celkové vyznění obohatí.

Třetí dimenze: 3D frázování. Pod ním si představuji celkovou plasticitu skladby a nalezení jejích vrcholů, tyto řádně a poctivě dynamicky a agogicky vystavět, potom z nich zase sestoupit. Podtrhnout tak vnitřní architekturu mistrovských děl, celkové správné načasování všech césur, generálních pauz i prodlev mezi větami. Uvědomit si současně jejich působení v časoprostorové dimenzi a jejich přesah, kdy přesné a správné provedení skladby přivodí posluchači stav podobný transu.

Ale zpět k hlavnímu tématu. Druhou kategorii tvoří hudební prvky proměnné (relativní) – tempo a hlasitost. Možná se domníváte, že určit tempo skladby je jednoduché, zejména pokud nám skladatel zanechal metronomický údaj nebo tempové označení. Chyba lávky! Co když nic takového nezanechal a ještě k tomu poznamenal: „každý muzikant si správné tempo odvodí podle not“? To si dovolil Johann Sebastian Bach a já ho adoruji za veškeré dílo, které pro nás vytvořil.

Řekněme si to tedy jasně a na rovinu. Podle metronomu se určit správné tempo nedá. Metronom nám pomůže vycvičit úseky skladby, pokud nás umravňuje, když zdrháme a šmírujeme, nebo když nás naopak popohání, pokud se příliš rozněžňujeme a zatahujeme. Toť vše. Dokonce nás nenaučí ani pulzaci a swingu, které vycházejí přímo ze srdce a jsou u každého jiné, podle osobnostního temperamentu hudebníka.

Tak tedy snad tempové označení? Také ne. To je především označení charakteru, který má skladba či věta mít. Jistě, je to lepší vodítko než čísla, ale pozor! Jak například vhodně přeložit pojem andante? Krokem? Ale čí je to krok? Je jasné, že krok malého Mozarta je odlišný od kroku mistra Brahmse s vousem a doutníkem. Vivace je živě, grave je vážně, dobře. Charakter skladby se možná dá trochu pozměnit, podobně jako v anekdotě o chcíplém kanárkovi, v níž se zpěvačka omlouvá, že vzala to vivace trochu smutněji, protože musela myslet na onu tragickou příhodu s ptáčkem.

Stejně tak piano není jen slabě a forte jen nahlas. Piano vyjadřuje především klidně, forte silně a s výrazem. V italštině vše něco znamená. Cappuccino není jen ta káva s mléčnou pěnou, ale také kapucín, podle mnišské kápě. Totožné je to s hudebním názvoslovím, které odhalí svůj půvab porovnáním v dalších jazycích. Jiné je piano i forte v sólovém partu, jiné v komorní hudbě a zcela odlišné je v orchestru. Tam jde především o celkovou vyváženost hlasů a vzájemný respekt.

Pokud se tedy nespokojím ani s metronomickým označením tempa, jak a kde tedy správné tempo hledat? Co se zkusit podívat na strukturu skladby, z čeho je sestavena a uplácána? Jsou její nejmenší částice šestnáctiny? Dobrá, musí být nejen hratelné, ale zejména srozumitelné posluchačům. I když se zdá velmi primitivní, tato metoda dobře funguje. Představte si, vážení kolegové, že většinou hrajeme pro lidi, kteří to slyší poprvé a naposled. Pokud se tedy nejedná o Novosvětskou nebo Mou vlast. A snad právě proto si zaslouží, aby se ve skladbě aspoň trochu vyznali a mohli hudbu sledovat. Co se nedá zazpívat, přestává být hudbou a stává se pouhou nástrojovou ekvilibristikou. Na chvilku je to fajn, pro změnu, nechat to trochu zajiskřit. Tak jdeme dál, už se blížíme k rozuzlení.

Vše, co je v hudbě podstatné, je ve vzájemném vztahu. Ve vztahu nejméně dvou prostých not, dvou akordů, dvou témat a podobně. Proto i určení tempa spočívá ve vztahu a v přímé úměrnosti. Na jedné straně máme tlak, na druhé tok nebo tah. Melodie (písnička) tvoří tok nebo plynutí, harmonie (akordy) vytváří tlak. Čím jednodušší má skladba harmonii i melodii, tím snazší je na pochopení, jako například hudba lidová nebo popová. Čím jsou tyto složky složitější, stává se skladba zahuštěnější, tužší, neprostupnější a tedy méně srozumitelnou. Zároveň spolehlivě platí, že pokud jsou vztahy mezi jednotlivými tóny nebo akordy příliš vzdálené (tedy řídké), opět se jejich smysl ztrácí. Tím se blížíme k zásadnímu kriteriu při určování tempa skladby.

A tím je hotovo? Ne tak úplně. Ještě existuje několik faktorů, jejichž vliv nelze opominout. Jedním z nejdůležitějších je akustika. Je-li suchá, můžeme volit rychlejší tempo. Pokud je jako v kostele, musí být tempo pomalejší a současně i jiná artikulace (ale pozor, ne vždy vše krátce). A co kontrasty mezi dvěma tóninami či tématy? Jejich protikladnost je stěžejní, protože tam, kde je kontrast, vzniká napětí. To se buduje a pak uvolňuje, tím začne celé dílo dýchat. A další faktor – jakou roli hraje věk účinkujících? Od dirigenta-teenagera nemůže nikdo očekávat, že převezme rozvahu zasloužilého kmeta. A od členů smyčcového kvarteta, jejichž věk je v součtu tři sta let, aby se u hraní svíjeli jako u tyče a hráli v tempu šinkanzenu. Je hezké a spravedlivé, že se ve stáří pozná, jakým talentem hudebník oplýval. Jestli to byla jen řemeslná virtuozita a „vydřenost“, která časem vyprchala, či chladný, vypočítavý mozek kariéristy, který šel hlava nehlava, anebo tam bylo srdíčko. Jako například u mistra Josefa Suka, který hrál Dvořákovy Romantické kusy stále krásněji.

Takže jsme ve finále. Shrnuto do kostičky – poměrem horizontálního melodického toku, úměrně k vertikálnímu harmonickému tlaku a s přihlédnutím k hustotě vztahů mikročástic obsažených ve skladbě se lze při troše štěstí a talentu dobrat k optimálnímu tempu a dynamice, které jsou relativní (proměnné) a závislé na vnějších, relativních podmínkách.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
JGPalenicek

Dekuji za pekny text. Vzpomnel jsem si na vyrok Daniela Barenboima z dokumentarniho filmu The Art of Piano: “Klaviriste drivejsich dob byli schopni cist – v tom nejhlubsim slova smyslu – partitury lepe, nez mnozi dnesni hraci na klavir. Nespokojili se pouze se zaznamem P pro piano, nebo s mistem, kde je psano c. pro crescendo. Zde je totiz jista relativita: piano ve vztahu vuci cemu? Vuci tomu, co v notach predchazi a co v nich nasleduje. Jak toto pojmout uz vsak v notach psane neni. A tato oblast, ktera je pro vytvareni hudby zcela zasadni, byla pro ne prirozena,… Číst vice »